Předem musím zmínit, že knižní ságu Píseň ledu a ohně mám velice rád, zejména pak kvůli skvělému popisu reálně vyhlížejícího světa, kde postavy ani události zdaleka nejsou černobílé. Je tedy logické, že jsem dychtivě sáhl i po této Martinově knize.
Kniha se skládá ze tří relativně dlouhých povídek (nejvíce se mi zamlouvala ta s pořadovým číslem 2 - Přísežný meč), které popisují putování a příhody dobrotivého hromotluka sera Dunka Vysokého a jeho panoše Egga. Jak už bývá u Martina ale zvykem, tak Dunk ani Egg (ten zejména) nejsou tím, zač je čtenář zprvu považuje, pokud tedy povídky už z předchozí doby nezná, že..., a to je právě jeden kamenů úrazu. Povídky (byť ne všechny oficiálně) už u nás vyšly a i když je sice určitě hezké mít je takto pohramadě v jednom svazku, pro skutečné hardcore fanoušky Západozemí to asi žádné velké překvapení nebude.
Já však hardcore fanda pátrající na internetu po amatérských překladech (nebo čtoucí sérii v originále) nejsem, takže mě kniha celkem bavila. Namísto „velké“ série Píseň ledu a ohně, která se koncentruje na velkou politiku Západozemí a jejíž pratogonisté jsou z velké části důležité politické figury své doby, tak zde je nám příběh vyprávěn z pohledu sera Dunka, původem toulavého chlapce s Blešího zadku, který se stal rytířem snad jen rozmarem osudu (pokud vůbec...). To je snad z mého hlediska jediné negativum knihy, ten „klasický“ Martinův pohled na situaci z úhlu různých postav mi zde trochu chyběl.
Fanoušci ocení i přítomnost různých drobných narážek na hlavní sérii, je vidět že Martin má svůj svět propracovaný do nejmenších podrobností (o seru Dunkovi bylo několik zmínek např. v Hostině pro havrany). Nezbývá tedy doufat, že Martin sebere zbytky svých roztříštěných sil a dopíše v brzké době dlouho očekávané Vichry zimy, protože....zima se blíží (winter is coming), že? 🙂
