Rex-patriates

Rex-patriates je pove­de­ný sati­ric­ký pří­běh sku­pin­ky čtyř mla­dých Američanů, kte­ří při­je­li po revo­lu­ci do Prahy „šířit svět­lo a svo­bo­du“. Do země, kte­rá byla dlou­hou dobu spou­ta­ná komu­nis­mem a zmí­ta­la se v tem­no­tě.

Skupinku tvo­ří poně­kud nekon­venč­ní diva­del­ní reži­sér­ka (a sku­teč­ná reži­sér­ka fil­mu), spi­so­va­tel, mim (roz­to­mi­le v titul­kách nazý­va­ný těles­ný umě­lec) a žena, kte­rá pros­tě ví, jak vydě­lat pení­ze. Všichni do Prahy při­jíž­dě­jí s nad­še­ním misi­o­ná­řů, kte­ří zachrá­ní zpus­to­še­né oby­va­tel­stvo. Většina z nich kul­tu­rou, pod­ni­ka­tel­ka tím, že lidi nau­čí ame­ric­ké­mu úsmě­vu a správ­né péči o zákaz­ní­ky. Zprvu jsou všich­ni nad­še­ni, že Praha je přes­ně to, co hle­da­li, že je inspi­ru­je, lidé, že je chá­pou a milu­jí jejich díla.

Brzy však všich­ni pro­hléd­nou. Na poně­kud avant­gard­ní diva­del­ní před­sta­ve­ní nikdo necho­dí, mima po Praze honí skot­ští fanouš­ci a pod­ni­ka­tel­či­na agen­tu­ra ČBAF (čes­ký busi­ness s ame­ric­kou tvá­ří) zkra­chu­je na pra­cov­ním vzta­hu s býva­lým spo­lu­pra­cov­ní­kem „zájmo­vé orga­ni­za­ce STB (to bylo něco jako KGB, ale pro Čechy)“, kte­rý má spous­tu kon­tak­tů. Ovšem utéct jen tak z Prahy je nemož­né. Praha je svým tajem­ným kouz­lem nechce pus­tit.

Ze všech je na tom nej­hůře mim, kte­rý se chce zabít a při té pří­le­ži­tos­ti pro­vést roz­luč­ko­vou defe­nestra­ci sebe sama. Ostatní se jej poku­sí zachrá­nit troš­ku násil­ným posa­ze­ním do záchran­né­ho rych­lí­ku do Frankfurtu, odkud se prý dá dostat zpět do Ameriky. Nad fak­tem, že ten­to údaj­ný rych­lík odjíž­dí z Masaryčky a nápad­ně při­po­mí­ná pan­ťák do Kolína, se pou­smě­je zřej­mě jen čes­ké pub­li­kum. Podobně humor­ná je jed­na ze závě­reč­ných scén, v níž se celá sku­pin­ka sna­ží napo­dru­hé dostat z Prahy a plí­ží se kon­spi­ra­tiv­ně na nádra­ží.

Ze začát­ku jsem se bála, že Rex-patriates budou řek­ně­me pří­liš alter­na­tiv­ním fil­mem, ale mile mě pře­kva­pi­li. Rozhodně však nejde o komerč­ní trhák. To, co mě na něm bavi­lo, byl druh pou­ži­té­ho humo­ru, naráž­ky na čes­ké nedu­hy a typic­ké ame­ric­ké rysy (např. ame­ric­ký úsměv a „I can do it“). Povedená byla taky kame­ra. Chvílemi spí­še doku­men­tár­ní, jin­dy při­po­mí­na­la tele­viz­ní kur­zy ang­lič­ti­ny nebo zpra­vo­daj­skou rela­ci.

Ještě bych zapo­mně­la vysvět­lit výraz Rex-patriates. Ona se totiž tahle sku­pi­na expa­tri­o­tů pře­ci jenom z Prahy po čase dosta­ne, ale po dal­ším čase zase zjis­tí, že bez ní vlast­ně nemů­že žít a zase se do Čech vrá­tí a žije zde spo­ko­je­ně až do smr­ti :-).

O filmu:

Rok: 2004
Režie: Nancy Bishop
Scénář: Tony Laue
Hudba: Stephen Dirkes
Kamera: Minna Pyyhkala
V hlav­ních rolích: Nancy Bishop, James Babson, Alan Levy, Todd Kramer, Karel Roden, Marek Vašut, Martin Dejdar

Délka fil­mu: 75 minut