Sorry, Baby: Vtipná komedie Evy Victorové, o sexuálním napadení, je vynikajícím debutem

Mladá vyso­ko­škol­ská pro­fe­sor­ka zpra­co­vá­vá trau­ma­tic­kou udá­lost, jak nej­lé­pe umí, po něko­lik let ve fil­mu Sorry, Baby, kte­rý debu­to­val na fes­ti­va­lu Sundance, byl uve­den na letoš­ním Mezinárodním fil­mo­vém fes­ti­va­lu v Karlových Varech a ten­to víkend vstu­pu­je do praž­ských kin díky dis­tri­bu­to­ro­vi Aerofilms. Tato roz­ver­ná čer­ná kome­die je stři­že­na ze stej­né­ho mate­ri­á­lu jako rané fil­my Grety Gerwigové a Noaha Baumbacha a slou­ží debu­tu­jí­cí sce­nárist­ce, reži­sé­r­ce a hvězdě Evě Victorové jako ukáz­ka její kari­é­ry.

Sorry, Baby začí­ná jakým­si sra­zem na ven­ko­vě u nejme­no­va­né novo­an­glic­ké uni­ver­zi­ty, kde Agnes (Victor) vyu­ču­je. Před veče­ří se k ní při­po­jí její sta­rá nej­lep­ší kama­rád­ka Lydie (Naomi Ackie) s Natashou (scé­nu vykrá­da­jí­cí Kelly McCormack) a dal­ší­mi dvě­ma kama­rád­ka­mi, kte­ré s nimi stu­do­va­ly na stej­né vyso­ké ško­le. Ale Natašina poznám­ka mimo mísu - podráž­dě­ná Agnesiným nedáv­ným pový­še­ním - nazna­ču­je trau­ma, s nímž se Agnes stá­le vyrov­ná­vá, z vel­ké čás­ti sama.

Před lety, když byly post­gra­du­ál­ní­mi stu­dent­ka­mi, byla Agnes pří­jem­cem nad­še­né chvá­ly od pro­fe­so­ra lite­ra­tu­ry Prestona Deckera (Louis Cancelmi), kte­rý se o ni pod­le Lydie roman­tic­ky zají­má. Agnes tuto myš­len­ku odmí­tá, ale poz­dě­ji se s Deckerem setká­vá v jeho domě; v nej­stra­ši­del­něj­ší scé­ně fil­mu Sorry, Baby se kame­ra drží na jedi­ném exte­ri­é­ro­vém zábě­ru domu, když se den mění v noc a když Agnes odchá­zí a mlč­ky odjíž­dí domů. Film nám nic neří­ká, ale my přes­ně víme, co se sta­lo.

Zatímco spo­lubyd­lí­cí Lydie nabí­zí Agnes lid­skou útě­chu, všich­ni ostat­ní, kte­ré oslo­ví kvů­li své­mu napa­de­ní, jsou zne­po­ko­ji­vě věc­ní. Lékař s ní pro­bí­rá pro­to­kol a to, co měla udě­lat, před­sta­vi­te­lé uni­ver­zi­ty jí říka­jí, že vzhle­dem k tomu, že Decker po napa­de­ní oka­mži­tě odstou­pil, nemo­hou nic dělat - ale pro­to­že jsou to ženy, chá­pou to.

Místo aby k těm­to reak­cím při­stu­po­val s hně­vem, při­stu­pu­je k nim Victor - jako sce­náris­ta a reži­sér i jako hlav­ní hvězda - se zví­da­vým humo­rem, jakým­si Kafkou ztra­ce­ným v byro­kra­cii #MeToo. Ve sna­ze řešit tyto situ­a­ce „správ­ným“ způ­so­bem jsme jak­si ztra­ti­li schop­nost řešit je lid­sky.

Victorovi se po celou dobu trvá­ní fil­mu Sorry, Baby daří půso­bi­vě balan­co­vat a s leh­kos­tí čelit obtíž­né­mu tema­tic­ké­mu mate­ri­á­lu. V prů­bě­hu fil­mu se obje­vu­je řada úsměv­ných momen­tů, kte­ré nená­pad­ně pou­ka­zu­jí na skry­tou bolest a úzkost, hlu­bo­ce zako­ře­ně­né trau­ma, kte­ré s námi žije po celá léta a ovliv­ňu­je náš způ­sob inter­ak­ce se svě­tem.

Struktura fil­mu Sorry, Baby zahr­nu­je něko­lik let - kaž­dý seg­ment má vlast­ní titul­ní kar­tu „Rok s...“ - a něko­lik vinět sou­stře­dě­ných kolem Agnes a dal­ších postav, kte­ré se někdy obje­ví jen na jed­nu scé­nu. Nad kaž­dou inter­ak­cí se však vzná­ší onen drs­ný pod­nět: Agnes se někdy musí posta­vit své­mu trau­ma­tu z minu­los­ti - včet­ně památ­né sek­ven­ce výbě­ru poro­ty - ale i ve svět­lej­ších momen­tech se stá­le skrý­vá v poza­dí.

I když se Agnes omlou­vá dítě­ti za budou­cí bolest, kte­rou bude v živo­tě sná­šet, neztrá­cí film Sorry, Baby ze zře­te­le drob­né las­ka­vos­ti, kte­ré exis­tu­jí kolem nás. John Carroll Lynch má neza­po­me­nu­tel­nou scé­nu jako nevr­lý pro­vo­zo­va­tel sendvi­čo­vé­ho obcho­du s vlast­ní­mi pro­blémy, kte­rý Agnes pomů­že dostat se z panic­ké­ho záchva­tu; Lucas Hedges je vlíd­ný sou­sed, s nímž Agnes bojov­ně navá­že vztah.

Směs závaž­ných témat a nená­pad­né­ho humo­ru ve fil­mu Sorry, Baby obo­ha­cu­je tesk­ná, melan­cho­lic­ká hud­ba Lia Ouyang Rusliho, kte­rá pří­běh halí do zvlášt­ně nos­tal­gic­ké­ho opa­ru. Strohá pod­zim­ní kame­ra Mii Cioffi Henryové tuto nála­du ješ­tě pro­hlu­bu­je a rámu­je kaž­dý oka­mžik tichou, táh­lou krá­sou. Společně zachy­cu­jí až pří­liš zná­mý ryt­mus živo­ta - jeho svět­lo a stí­ny, kte­ré exis­tu­jí ved­le sebe.

Sorry, Baby je tichý a dojem­ný debut, kte­rý nachá­zí humor ve zlo­me­ných srd­cích a dojem­nost v kaž­do­den­nos­ti. Victor se v roli sce­náris­ty, reži­sé­ra i hlav­ní hvězdy před­sta­vu­je v mno­ha ohle­dech a vytvá­ří pří­běh, kte­rý pře­tr­vá­vá jako vzpo­mín­ka, jíž se nemů­že­te zba­vit. Díky úsměv­ným momen­tům, kte­ré pro­ni­ka­jí až do mor­ku kos­tí, a stra­ši­del­né zdr­žen­li­vos­ti, kte­rá vypo­ví­dá o všem, se z osob­ní­ho trau­ma­tu stá­vá empa­tic­ký por­trét pře­ži­tí, odol­nos­ti a cha­o­tic­ké milos­ti, s níž je mož­né jít dál.

---

---

Tento článek původně napsal Jason Pirodsky pro The Prague Reporter a do češtiny jej přeložil Jiří Borový