Lidstvo bylo narváno v zadku už nesčetněkrát a pokaždé se z něj vyškrábalo. Když se s naší Matičkou hodlal pomazlit jeden zbloudilý asteroid, NASA si rychle spočítala, kolik zbývá do restartu života na Zemi, zavolala Bruceovi, ten svolal parťáky z branže a letělo se do vesmíru. Cíl byl jednoduchý – odpálit ten zatracenej šutrák, zachránit modrou planetu a ukázat podprsenku Liv Tylerové. Psal se rok 1998, v létě bylo léto, v zimě zase zima a mise byla splněna. Miliony lidí si oddechlo, leckdo uronil slzu a pár pátků na to jsme zase šlapali podle obvyklého tlukotu: vstaň –> pracuj –> jdi spát. Avšak jen na chvíli. Uběhlo sotva pět let a pokazilo se pro změnu samotné zemské jádro. Borci od mikroskopů nelelkovali, setřeli si z čela stékající kapku potu a nařídili sestavení nového záchranného komanda. Bruce tehdy nemohl (prý mu nechytl žlutý přeliv na holou lebku), a tak se přihlásila Hilary Swank a její kumpáni. Všichni jsme byli napnuti jako struny na kytaře, nikdo si netroufal žertovat… Nakonec to ale vyšlo. Zase. Atomovka bouchla a jádro bylo úspěšně nahozeno. Amíci si připsali na konto jubilejní stotřicátou záchranu světa (počítám-li správně), lidé na Zemi zatleskali a o pár dní později – jak už bývá nepsaným zvykem - zapomněli. No jo… zase jen na chvilku. Do roka a do dne zaklepala na dveře pořádná kosa, New Yorkem se prohnalo několik tancujících tornád a výstražná slova agitujících klimatologů vzala za své. Začalo to tajícími ledovci, prudkými vánky a skončilo zasněženou Saharou. Ještěže se mezi futry objevil Jack Hall... Nebýt jej, za zadku by nás nevyšťoural ani ten nejdelší rampouch. Uff… ručičky užuž lechtaly dvanáctou.
Předlouhé tři roky. Tak dlouho přetrvával „pulz v normálu“. Tak dlouho trvala pohoda, klídek, tabáček. Jak ale kázaly předchozí zkušenosti – obrat byl prozíravě vyhlížen. V dubnu 2007 se zhmotnil sen všech sebevrahů, kteří by si stěží vytrhli stoličku, natož aby provedli seskok z výšin a rozložili se na krvavé jedničky a nuly. Jaro se sotva vyloudalo ze své skrýše a jeden mocný človíček tam nahoře (=Danny Boyle) neměl do čeho kopnout. Holohlavé fetky jej už dávno omrzely, stejně tak nadopovaní zombíci a vyhulení vyhnanci z ráje. Žádný div, že se rozhodl brnknout Otci Přírodě (=Alexovi Garlandovi) a nakázat mu, aby tady dole rozjel pořádné „mejdlo“. Rozkaz zněl jasně a Taťka se činil. Nakoukal si povinnou četbu, trochec se inspiroval u sousedů z lavic (Horizont událostí, 2001: Vesmírná odysea), něco málo přidal z vlastní kapsy a nakonec (dle očekávání) stiskl tlačítko Off. Následky se dostavily záhy. Slunce přestalo hřát, rtuť v teploměrech povadla a frajerům z NASA nastaly krušné časy přemýšlení. Chtělo by se říci: „Další průser,“ a ironicky napnout rty. I když by se chtělo, raději tomu pokušení odolejme.
Minulost je pasé. Nyní už nemůžeme plácat po ramenou žádné borce, kteří si odjakživa čistili zuby ocelovým kartáčem a depilovali ochlupení vteřinovým lepidlem. Osud lidstva spočívá v rukou běžných lidí. Žádní machři a chodící kusy železa. Kdepak, tentokrát se flirtování s katastrofou nevyplácí. Když už na něj dojde, nastává nevyhnutelné sebeobětování, které by mělo kdekoliv jinde charakter přímočaré hry na pláč. Kdekoliv jinde. Tady ne. Tady je to povinnost.
Ano, pochopili jste správně. Sunshine není Armageddon. Byť jest bito na poplach nápřahem herkulovským (tak jak se sluší na snímek, v němž Slunci docházejí baterky), vychází se nyní z výrazně pozměněných poplachových směrnic. Danny Boyle natočil vlastní verzi záchrany světa, nikterak rozmáchlou, nikterak ujetou (nehláškuje se, absentuje Buscemi) a vůbec ne tak akční, jak slibovaly mazaně sestříhané trailery. Sunshine je důkladně zaklesnuta v přítmí kosmického korábu a mimo dosah oslepujících slunečních paprsků. Vykazuje již z dáli patrné evropské rysy a nepídí po mrazení prostřednictvím rozdováděných CGI vylomenin. Britský počin splňuje charakteristiky poctivě přízemní sci-fi, která je vstříc přímočarému (leč strastiplnému) tažení napříč galaxií vyslána již v samotném úvodu. Nemusíte se tak obávat nudného rozjezdu a dlouhého vysvětlování, cože se to vlastně podělalo, jak se to podělalo a co se podnikne, aby to nezůstalo podělané na věky věků. Aniž byste se regulérně zabořili do gauče, Cillian Murphy využije nabídnutého slova a tápajícího diváka dostatečně zasvětí.
Uděláme tohle, pak pro změnu ono a nakonec budeme doufat, že se na Zemi zase jednou rozední.
K čertu s předsudky. Koberec je sice přímý jako trajektorie nakopnutého projektilu, ale auto na něm sedí jako přibité. Boyle se může po zásluze hodit do „slavnostního“. Už jenom proto, že se ujal stokrát proklepnuté látky a naaranžoval ji po svém (tj. neotřele), a také proto, že si nenadělal do kalhot a vysekl několik obstojných trojitých axelů na plácku, na němž si již řada zkušenějších vylámala zuby. Byť je k zápletce přiletován štítek celosvětové závažnosti, v podstatě nám tvůrci předkládají „jen“ vyfešákovanou komorní záležitost. Počítejte se mnou: máme tady jeden velitelský můstek (se spoustou počítačů a naváděcích systémů), několik „kabinetů“, podlouhlou komunikační páteř, rozlehlé vegetační pásmo (které však záhy lehne popelem), rehabilitační jednotku, promítací místnost a instalační šachty. Nic moc, říkáte si nejspíš. A máte pravdu. Boyle kličkuje v nepříliš rozvětveném bludišti, tam a zase zpátky – výjimečně udělí propustku a zprostředkuje hrdinům přímý kontakt s paprsky (všeho všudy třikrát). Kdekdo jiný by podobnému soustu podlehl a omlátil si kulisy o hlavu. Boyle ovšem ne. Vzpírá se jako Samson, odráží defekty audiovizuálními vychytávkami, sází na pestrou škálu různorodých postav, a mimo jiné tím eliminuje jednostranně orientované sympatie. Posádka pracuje jako tým. Jeden zašívá rány, druhý se stará o rostlinky, třetí rozumí jaderné fyzice a čtvrtý tomu velí. Nikdo nepřevyšuje ostatní, nehoní si vlastní triko a podřizuje se úspěchu mise. Ta je prioritní. Nikoliv životy zúčastněných.
Byla řeč o trailerech. O akčním zástřihu a očekávané jízdě. Když vyšla najevo výše rozpočtu (Boyle musel zlobit, kapesné činilo pouhých 25 milionů Liber), bylo jasné, že se šije bouda a střihač čaruje z chytře poskládaných obrázků. Tušení nezklamalo. Ne že by snímek nebyl akční. On akční je. Ale tak nějak jinak. Hrdinové nekličkují mezi poletujícími plechy a nešimrají je na zadku digitální plameny. Exploze sice trhají vejpůl důležité části vesmírného křižníku, ale diváka popcorňáka (letos dosytnosti najezeného) to pravděpodobně nenadzvedne ze židle. Třebaže si snímek drží solidní tempo a průserů strategicky přibývá, třebaže se v něm dramaticky umírá a stoprocentně zdárný konec nepřichází v úvahu… Akce hraje druhé housle – nepojí jinak nesourodá zrna skeletu, tvoří však výtečný background, jímž tvůrci vyostřují souvislé vystupňovanou křivku. Krupiér Boyle si totiž odpustil přímočaře vydolovaný orgasmus nejsnadnějšími (i když nejdražšími) prostředky. Snímek nedoprovodíte komentáři typu: „Wow, to byl masakr – zmáčkni replay!“ Když už si případné opáčko dopřejete, stane se tak z jiného důvodu. Boyle se totiž chopil štětce, namíchal si hřejivé (a zároveň chladné) barvy a namaloval nádherný obraz. Vizuálně úchvatný již při prvním pohledu.
Sunshine představuje koláž světel a stínů, průzračný art, který umocnil formu a odmocnil obsah. Nekopejte, nekřičte a nedoprošujte se popravy nadaného Brita. On to myslel dobře.
A tak… i když snímek putuje z místa A do místa B (= k náhrobku a pomníku zároveň), nevětví splavné rameno a jindy smáčí okénka v béčkových vodách (v závěru zosnovaný survival horor), musí se protentokrát přimhouřit obě oči, štědře ocenit háv a přeci jen vyzdvihnout látku, která by v jiném „rámu“ neoslovila. Co naplat – Boyle to s vařečkou stále umí a opětovně obstává coby univerzál s širokým rozpětím. Zasytí vás akcí, oslní spalujícími paprsky a nakonec definitivně uzemní. Dost možná tím nejprovařenějším, leč v bezpáteřní civilizaci nesmírně sympatickým. Archeologickou obětavostí.
Nasaďte si sluneční brýle, dámy a pánové. Za pár pětek to stojí.
Nejnovější komentáře