Sunshine - Lidem zase teče do bot.

Lidstvo bylo nar­vá­no v zad­ku už nesčet­ně­krát a pokaž­dé se z něj vyškrá­ba­lo. Když se s naší Matičkou hod­lal pomaz­lit jeden zblou­di­lý aste­ro­id, NASA si rych­le spo­čí­ta­la, kolik zbý­vá do restar­tu živo­ta na Zemi, zavo­la­la Bruceovi, ten svo­lal par­ťá­ky z bran­že a letě­lo se do vesmí­ru. Cíl byl jed­no­du­chý – odpá­lit ten zatra­ce­nej šut­rák, zachrá­nit mod­rou pla­ne­tu a uká­zat pod­prsen­ku Liv Tylerové. Psal se rok 1998, v létě bylo léto, v zimě zase zima a mise byla spl­ně­na. Miliony lidí si oddech­lo, lec­kdo uro­nil slzu a pár pát­ků na to jsme zase šla­pa­li pod­le obvyk­lé­ho tlu­ko­tu: vstaň –> pra­cuj –> jdi spát. Avšak jen na chví­li. Uběhlo sotva pět let a poka­zi­lo se pro změ­nu samot­né zem­ské jádro. Borci od mik­ro­sko­pů nelel­ko­va­li, setře­li si z čela sté­ka­jí­cí kap­ku potu a naří­di­li sesta­ve­ní nové­ho záchran­né­ho koman­da. Bruce teh­dy nemohl (prý mu nechy­tl žlu­tý pře­liv na holou leb­ku), a tak se při­hlá­si­la Hilary Swank a její kum­pá­ni. Všichni jsme byli napnu­ti jako stru­ny na kyta­ře, nikdo si netrou­fal žer­to­vat… Nakonec to ale vyšlo. Zase. Atomovka bouch­la a jádro bylo úspěš­ně naho­ze­no. Amíci si při­psa­li na kon­to jubi­lej­ní sto­t­ři­cá­tou záchra­nu svě­ta (počítám-li správ­ně), lidé na Zemi zatles­ka­li a o pár dní poz­dě­ji – jak už bývá nepsa­ným zvy­kem - zapo­mně­li. No jo… zase jen na chvil­ku. Do roka a do dne zakle­pa­la na dve­ře pořád­ná kosa, New Yorkem se pro­hna­lo něko­lik tan­cu­jí­cích tor­nád a výstraž­ná slo­va agi­tu­jí­cích kli­ma­to­lo­gů vza­la za své. Začalo to tají­cí­mi ledov­ci, prud­ký­mi ván­ky a skon­či­lo zasně­že­nou Saharou. Ještěže se mezi fut­ry obje­vil Jack Hall... Nebýt jej, za zad­ku by nás nevy­š­ťou­ral ani ten nejdel­ší ram­pouch. Uff… ručič­ky užuž lech­ta­ly dva­nác­tou.

Předlouhé tři roky. Tak dlou­ho pře­tr­vá­val „pulz v nor­má­lu“. Tak dlou­ho trva­la poho­da, klí­dek, tabá­ček. Jak ale káza­ly před­cho­zí zku­še­nos­ti – obrat byl pro­zí­ra­vě vyhlí­žen. V dub­nu 2007 se zhmot­nil sen všech sebe­vra­hů, kte­ří by si stě­ží vytrh­li sto­lič­ku, natož aby pro­ved­li seskok z  výšin a roz­lo­ži­li se na krva­vé jed­nič­ky a nuly. Jaro se sotva vylouda­lo ze své skrý­še a jeden moc­ný člo­ví­ček tam naho­ře (=Danny Boyle) neměl do čeho kop­nout. Holohlavé fet­ky jej už dáv­no omr­ze­ly, stej­ně tak nado­po­va­ní zom­bí­ci a vyhu­le­ní vyhnan­ci z ráje. Žádný div, že se roz­ho­dl brnk­nout Otci Přírodě (=Alexovi Garlandovi) a  naká­zat mu, aby tady dole roz­jel pořád­né „mejdlo“. Rozkaz zněl jas­ně a Taťka se činil. Nakoukal si povin­nou čet­bu, tro­chec se inspi­ro­val u sou­se­dů z lavic (Horizont udá­los­tí, 2001: Vesmírná ody­sea), něco málo při­dal z vlast­ní kapsy a nako­nec (dle oče­ká­vá­ní) stis­kl tla­čít­ko Off. Následky se dosta­vi­ly záhy. Slunce pře­sta­lo hřát, rtuť v tep­lo­mě­rech pova­dla a fra­je­rům z NASA nasta­ly kruš­né časy pře­mýš­le­ní. Chtělo by se říci: „Další prů­ser,“ a iro­nic­ky napnout rty. I když by se chtě­lo, radě­ji tomu poku­še­ní odo­lej­me.

Minulost je pasé. Nyní už nemů­že­me plá­cat po rame­nou žád­né bor­ce, kte­ří si odjak­ži­va čis­ti­li zuby oce­lo­vým kar­tá­čem a depi­lo­va­li ochlu­pe­ní vte­ři­no­vým lepi­dlem. Osud lid­stva spo­čí­vá v rukou běž­ných lidí. Žádní machři a  cho­dí­cí kusy žele­za. Kdepak, ten­to­krát se flir­to­vá­ní s kata­stro­fou nevy­plá­cí. Když už na něj dojde, nastá­vá nevy­hnu­tel­né sebe­obě­to­vá­ní, kte­ré by mělo kde­ko­liv jin­de cha­rak­ter pří­mo­ča­ré hry na pláč. Kdekoliv jin­de. Tady ne. Tady je to povin­nost.

Ano, pocho­pi­li jste správ­ně. Sunshine není Armageddon. Byť jest bito na poplach nápřa­hem her­ku­lov­ským (tak jak se slu­ší na sní­mek, v němž Slunci dochá­ze­jí bater­ky), vychá­zí se nyní z  výraz­ně pozmě­ně­ných popla­cho­vých směr­nic. Danny Boyle nato­čil vlast­ní ver­zi záchra­ny svě­ta, nikterak roz­máchlou, nikterak uje­tou (nehláš­ku­je se, absen­tu­je Buscemi) a vůbec ne tak akč­ní, jak sli­bo­va­ly maza­ně sestří­ha­né trai­le­ry. Sunshine je důklad­ně zakles­nu­ta v přítmí kos­mic­ké­ho korá­bu a mimo dosah osle­pu­jí­cích slu­neč­ních paprs­ků. Vykazuje již z dáli patr­né evrop­ské rysy a  nepí­dí po mra­ze­ní pro­střed­nic­tvím roz­do­vá­dě­ných CGI vylo­me­nin. Britský počin spl­ňu­je cha­rak­te­ris­ti­ky pocti­vě pří­zem­ní sci-fi, kte­rá je vstříc pří­mo­čaré­mu (leč stras­tipl­né­mu) taže­ní napříč gala­xií vyslá­na již v samot­ném úvo­du. Nemusíte se tak obá­vat nud­né­ho roz­jez­du a dlou­hé­ho vysvět­lo­vá­ní, cože se to vlast­ně podě­la­lo, jak se to podě­la­lo a co se pod­nik­ne, aby to nezů­sta­lo podě­la­né na věky věků. Aniž bys­te se regu­lér­ně zabo­ři­li do gau­če, Cillian Murphy vyu­ži­je nabíd­nu­té­ho slo­va a  tápa­jí­cí­ho divá­ka dosta­teč­ně zasvě­tí.

Uděláme tohle, pak pro změ­nu ono a nako­nec bude­me dou­fat, že se na Zemi zase jed­nou roze­dní.

K čer­tu s před­sud­ky. Koberec je sice pří­mý jako tra­jek­to­rie nakopnu­té­ho pro­jek­ti­lu, ale auto na něm sedí jako při­bi­té. Boyle se může po  záslu­ze hodit do „slav­nost­ní­ho“. Už jenom pro­to, že se ujal sto­krát pro­klepnu­té lát­ky a naa­ran­žo­val ji po svém (tj. neotře­le), a  také pro­to, že si nena­dě­lal do kalhot a vyse­kl něko­lik obstoj­ných tro­ji­tých axe­lů na plác­ku, na němž si již řada zku­še­něj­ších vylá­ma­la zuby. Byť je k záplet­ce při­le­to­ván ští­tek celo­svě­to­vé závaž­nos­ti, v pod­sta­tě nám tvůr­ci před­klá­da­jí „jen“ vyfešá­ko­va­nou komor­ní zále­ži­tost. Počítejte se mnou: máme tady jeden veli­tel­ský můs­tek (se spous­tou počí­ta­čů a navá­dě­cích sys­té­mů), něko­lik „kabi­ne­tů“, podlouhlou komu­ni­kač­ní páteř, roz­leh­lé vege­tač­ní pásmo (kte­ré však záhy leh­ne pope­lem), reha­bi­li­tač­ní jed­not­ku, pro­mí­ta­cí míst­nost a  insta­lač­ní šach­ty. Nic moc, říká­te si nej­spíš. A  máte prav­du. Boyle klič­ku­je v nepří­liš roz­vět­ve­ném blu­diš­ti, tam a zase zpát­ky – výji­meč­ně udě­lí pro­pust­ku a zpro­střed­ku­je hrdi­nům pří­mý kon­takt s  paprsky (vše­ho všu­dy tři­krát). Kdekdo jiný by podob­né­mu sou­s­tu pod­lehl a  omlá­til si kuli­sy o hla­vu. Boyle ovšem ne. Vzpírá se jako Samson, odrá­ží defek­ty audi­o­vi­zu­ál­ní­mi vychy­táv­ka­mi, sází na pes­trou šká­lu růz­no­ro­dých postav, a mimo jiné tím eli­mi­nu­je jed­no­stran­ně ori­en­to­va­né sym­pa­tie. Posádka pra­cu­je jako tým. Jeden zaší­vá rány, dru­hý se sta­rá o rost­lin­ky, tře­tí rozu­mí jader­né fyzi­ce a čtvr­tý tomu velí. Nikdo nepře­vy­šu­je ostat­ní, neho­ní si vlast­ní tri­ko a pod­ři­zu­je se úspě­chu mise. Ta je pri­o­rit­ní. Nikoliv živo­ty zúčast­ně­ných.

Byla řeč o trai­le­rech. O akč­ním zástři­hu a  oče­ká­va­né jízdě. Když vyšla naje­vo výše roz­počtu (Boyle musel zlo­bit, kapes­né čini­lo pou­hých 25 mili­o­nů Liber), bylo jas­né, že se šije bouda a stři­hač čaru­je z chytře posklá­da­ných obráz­ků. Tušení nezkla­ma­lo. Ne že by sní­mek nebyl akč­ní. On akč­ní je. Ale tak nějak jinak. Hrdinové neklič­ku­jí mezi pole­tu­jí­cí­mi ple­chy a  nešimra­jí je na zad­ku digi­tál­ní pla­me­ny. Exploze sice trha­jí vej­půl důle­ži­té čás­ti vesmír­né­ho křiž­ní­ku, ale divá­ka pop­cor­ňá­ka (letos dosyt­nos­ti naje­ze­né­ho) to prav­dě­po­dob­ně nenad­zved­ne ze židle. Třebaže si sní­mek drží solid­ní tem­po a prů­se­rů stra­te­gic­ky při­bý­vá, tře­ba­že se v něm dra­ma­tic­ky umí­rá a sto­pro­cent­ně zdár­ný konec nepři­chá­zí v úva­hu… Akce hra­je dru­hé hous­le – nepo­jí jinak nesou­ro­dá zrna ske­le­tu, tvo­ří však výteč­ný bac­kground, jímž tvůr­ci vyost­řu­jí sou­vis­lé vystup­ňo­va­nou křiv­ku. Krupiér Boyle si totiž odpus­til pří­mo­ča­ře vydo­lo­va­ný orgas­mus nej­snad­něj­ší­mi (i  když nej­draž­ší­mi) pro­střed­ky. Snímek nedo­pro­vo­dí­te komen­tá­ři typu: „Wow, to byl masa­kr – zmáčk­ni replay!“ Když už si pří­pad­né opáč­ko dopře­je­te, sta­ne se tak z jiné­ho důvo­du. Boyle se totiž cho­pil štět­ce, namí­chal si hře­ji­vé (a  záro­veň chlad­né) bar­vy a nama­lo­val nád­her­ný obraz. Vizuálně úchvat­ný již při prv­ním pohle­du.

Sunshine před­sta­vu­je koláž svě­tel a stí­nů, prů­zrač­ný art, kte­rý umoc­nil for­mu a odmoc­nil obsah. Nekopejte, nekřičte a nedo­pro­šuj­te se popra­vy nada­né­ho Brita. On to mys­lel dob­ře.

A tak… i když sní­mek putu­je z mís­ta A  do mís­ta B (= k náhrob­ku a pomní­ku záro­veň), nevět­ví splav­né rame­no a  jin­dy smá­čí okén­ka v  béč­ko­vých vodách (v závě­ru zos­no­va­ný sur­vi­val horor), musí se pro­ten­to­krát při­mhou­řit obě oči, štědře oce­nit háv a pře­ci jen vyzdvih­nout lát­ku, kte­rá by v jiném „rámu“ neo­slo­vi­la. Co naplat – Boyle to s vařeč­kou stá­le umí a opě­tov­ně obstá­vá coby uni­ver­zál s  širo­kým rozpě­tím. Zasytí vás akcí, osl­ní spa­lu­jí­cí­mi paprsky a nako­nec defi­ni­tiv­ně uzem­ní. Dost mož­ná tím nej­pro­va­ře­něj­ším, leč v  bezpá­teř­ní civi­li­za­ci nesmír­ně sym­pa­tic­kým. Archeologickou obě­ta­vos­tí.

Nasaďte si slu­neč­ní brý­le, dámy a  páno­vé. Za pár pětek to sto­jí.

---