The Wrestler - Když zaťaté pěsti naskýtají něco víc.

Randy „The Ram“ Robinson býval áčko­vým wrest­le­rem. V tele­vi­zi jej dáva­li čas­tě­ji než rekla­mu na pra­cí prá­šek a jeho pla­kát visel v kaž­dém dru­hém dět­ském poko­ji. Uběhlo dva­cet let a něco málo se změ­ni­lo. Randy se sice stá­le pro­há­ní rin­gem a vyse­ká­vá tam sty­lo­vé pla­cá­ky, ale v sou­bo­ji s časem neob­stá­vá. V jeho tvá­ři jsou nesma­za­tel­ně zapsá­ny veš­ke­ré che­mic­ké rado­ván­ky. Tělo má dodě­la­né, pose­ší­va­né a logic­ky již nesta­čí vysta­vo­va­né zátě­ži. Co se sou­kro­mí týče, ani tam žád­ná slá­va. Bývalá wrest­lin­go­vá star žije sama. Občas pře­bý­vá ve své zane­řá­dě­né dodáv­ce, jin­dy tak činí v zakot­ve­ném pří­vě­su. Blízcí se jej dáv­no zřek­li. Nutno podotknout: poté, co se jich zře­kl samot­ný Randy. Když se před něko­li­ka lety roz­ho­do­val, do čeho „inves­to­vat“ svůj vol­ný čas, kari­é­ra byla před­něj­ší. Pobíhání po rin­gu a zába­va s tou­to pra­cí spo­je­ná (sex, dro­gy, rock’n‘roll). Na rodi­nu nezby­lo mís­to.

Jak si však nyní uvě­do­mu­je (nyní, když mu infarkt kle­pe na komůr­ku), neby­lo to dva­krát nej­mou­dřej­ší. Randyho stí­ha­jí váž­né zdra­vot­ní potí­že a dok­to­ři jsou vše­o­bec­ně pro­ti stá­va­jí­cí živo­to­sprá­vě. Může si však naká­za­nou změ­nu dovo­lit? Může Randy fun­go­vat jakož­to nor­mál­ní jedi­nec? Coby člo­věk, kte­rý má nor­mál­ní povo­lá­ní, nor­mál­ní part­ner­ku a nor­mál­ní rodin­né záze­mí? Přece jen, ne kaž­dé­mu je v tom­to smě­ru přá­no.

Bude to znít zvlášt­ně, ale je to tak. Nemám rád boxo­vá­ní. Vlastně… nemám rád nic, co je posta­ve­né na výmě­ně úde­rů. A je jed­no, jest­li jsou dotyč­ní v tren­kách, v pro­stě­ra­dle, nebo tře­ba v kimo­nu. Když už si zapnu tele­vi­zi a poštěs­tí se mi zastih­nout dva chláp­ky, jak poska­ku­jí v rin­gu, střelhbi­tě pře­pí­nám na jiný kanál. Totéž se opa­ku­je, pokud mi zastou­pí hle­dí wrest­ling. Ne že bych nevě­děl, že je to zin­sce­no­va­né, ale co si bude­me poví­dat… posta­čí pár dílů a máte v tom jas­no. Ten je hod­nej, ten je zlej, ten ská­če z pro­va­zů, ten vyse­ká­vá vozem­bou­chy, ten zase dostá­vá židlí… No zkrát­ka ste­re­o­typ. Všichni bor­ci vyzná­va­jí něko­lik noto­ric­ky zná­mých chva­tů, před pub­li­kem se navzá­jem sjíž­dě­jí a v záku­li­sí, tam se plá­ca­jí po rame­nou. Nepochybně sran­da. Jednou za čas...

Co se Wrestlera týče, není jiný. Nesnaží se nám pro­stí­rat zápa­se­ní z jiné dimen­ze. Stále je to ten sran­da match pro širo­kou masu pop­cor­no­vých divá­ků a ztě­les­ně­ní nulo­vé­ho inte­lek­tu­ál­na. Jinými slo­vy: pár bou­cha­čů si zajde na piv­ko, roz­dě­lí si role (méně výstřed­ní = ti dob­ří) a pak si dají jako­že přes hubu. Chtělo by se říci, že je to stej­ně tak „zábav­né“ jako v tele­vi­zi, ale… není. Darren Aronofsky, reži­sér dnes již kul­tov­ní Fontány, se sice neu­jí­má dlá­ta, nehob­lu­je, ani neu­tí­ná, a přes­to nám pro­stí­rá wrest­ling zábav­ný a zají­ma­vý - wrest­ling, kte­rý bolí psy­chic­ky i fyzic­ky, byť se tvá­ří jako show, v níž jsou židle papí­ro­vé a pod­la­ha gumo­vá. V tom­to smě­ru mu hod­ně napo­má­há záku­li­sí. Kdyby zůsta­lo u pou­hé­ho zápo­le­ní v rin­gu (a v jeho bez­pro­střed­ní blíz­kos­ti), postrá­dal by film nej­zá­sad­něj­ší fak­tor - tře­tí roz­měr. Aronofsky nás moud­ře zavá­dí dál a vzda­lu­je se pro­va­zům, seč mu jejich pruž­ný mate­ri­ál dovo­lí. Respektuje při­tom při­ja­tel­né meze. Nepovyšuje zápas­ní­ky na něco víc, ani je nijak nepo­ni­žu­je. Pouze z nich činí lidi. Lidi, kte­ří mají rodi­nu, pro­blémy, ved­lej­ší zaměst­ná­ní a také… sla­bi­ny. To je na sním­ku to nej­sil­něj­ší. Nikoliv ste­ro­i­do­vá slup­ka. Nikoliv han­dr­ko­vá­ní v rin­gu…

Wrestlingový plá­cek před­sta­vu­je pou­hý rám. Obraz, kte­rý sví­rá, může smě­le kon­ku­ro­vat kte­ré­mu­ko­li sou­čas­né­mu dra­ma­tu. Že se tomu nechce věřit? No a co. Aronofsky pře­kva­pu­je nejen námě­tem, ale i kon­struk­cí a pou­ži­tý­mi prv­ky. Nadaný fil­mař zhmo­t­ňu­je x-krát spat­ře­né. Vezměme si hlav­ní­ho hrdi­nu. Kdysi býval bor­cem, pruž­ným machýr­kem, kte­rý se plá­cal v rin­gu jed­na báseň. A dnes? Dnes je to sta­rej dědek, kte­rý tuze zápo­lí s časem, se zdra­vím a s vrt­ka­vou příz­ní divá­ků. Přesto se nevzdá­vá a zůstá­vá věr­ný své­mu řemeslu, kte­ré jej tzv. udě­la­lo. Ačkoliv je samot­né tělo pro­ti… Přestože už nere­ge­ne­ru­je nej­rych­le­ji… Byť dok­to­ři říka­jí: „Nechte toho, dopad­ne­te špat­ně.“

Přijde vám to zná­mé? No aby ne.

Svět, kte­rý Randy obý­vá, se tak­též nijak nevy­my­ká. Pohybujeme se na malé plo­še (ring, šat­ny, strip bar, hyper­mar­ket…) a potká­vá­me zde posta­vy, kte­ré tak nějak zná­me. Sexy taneč­ni­ci, kte­rá by tuze ráda sek­la s tyčí, ura­že­nou dcer­ku, kte­rá prská, prská a prská, sliz­ké­ho šéfa ze super­mar­ke­tu… Přesto to celé – jak by řek­la jis­tá žena z rekla­my – fun­gu­je. Sledujeme zná­mou sto­ry o kari­ér­ním pádu, o poku­su vydrá­pat se zpět a zkro­tit své nezkrot­né já. Je to jed­no­du­ché. Natolik jed­no­du­ché, až je to doko­na­le zeži­vot­ní. Aronofsky vyjí­má z wrest­le­ro­va živo­ta jeden zásad­ní frag­ment a pocti­vě se věnu­je jeho pitvá­ní a roz­ře­še­ní. Neskáče v čase, nena­ta­hu­je sto­páž popraska­ný­mi fla­shbac­ky. Zůstává zakles­nut v pří­tom­nos­ti, nahá­ně­je osud tak, jak by prav­dě­po­dob­ně nahá­něl on nás. Z čehož vyplý­vá: Wrestler je sice utkán ze zná­mých nitek, přes­to jsou veš­ke­ré prů­ple­ty jiné. Snímek zastá­vá poko­ru a záko­ni­tos­ti reál­né­ho živo­ta. Nic není pře­dem dané, někdy je na zpá­teč­ku pří­liš poz­dě.  

To vše by postrá­da­lo kýže­ný efekt, nebýt sym­pa­tic­ky plou­ži­vé­ho (ale o to peč­li­věj­ší­ho) ruko­pi­su a ústřed­ní loko­mo­ti­vy – Mickeyho Rourka. Tenhle chlap je v rin­gu peče­ný vaře­ný. Na hla­vě žlu­tá hří­va, na prac­kách při­fouk­nu­té bicepsy a dale­ko vzá­áá­du všich­ni zby­lí her­ci. Mickey sice vypa­dá, jako kdy­by jej opí­chal prvo­má­jo­vý prů­vod včel, ale co – jeho výko­nu to vlast­ně pro­spí­vá. Se svou posta­vou doko­na­le splý­vá, chví­le­mi je Rourke wrest­le­rem a chví­le­mi wrest­ler Rourkem. A mezi nimi? Proklatě ten­ká linie. Aronofsky si vybral zatra­ce­ně dob­ře. O čemž svěd­čí i Zlatým gló­bus za nej­lep­ší herec­ký výkon v hlav­ní roli. Porota neby­la sle­pá

A ani já.

Poslušně jsem sle­do­val a odmě­na mě nemi­nu­la. Bez ohle­du na zmí­ně­nou recep­tu­ru a proflák­nu­té polož­ky. Tenhle pří­běh je zkrát­ka o něčem jiném. O sou­bo­jích „uvnitř a vně“ (jsem si vědom nejed­no­znač­nos­ti řeče­né­ho), o jis­té před­ur­če­nos­ti a tíze život­ních změn. Jak už padlo výše, wrest­ling je jen pou­hým rámem výsled­né­ho obra­zu. Aronofsky črtá poma­lin­ku a nehyzdí ště­tec kře­čo­vi­tým sevře­ním. I pro­to je Wrestler light pro­duk­tem, byť téma­tic­ky smut­ným. Připočtěte si dobrou kame­ru (snad popr­vé jsem vstře­bal roz­kle­pa­né hle­dí bez dáví­cí­ho refle­xu), sexy zadek Marisy Tomei, líbi­vý hudeb­ní pod­kres a hle… dosta­ne­te titul, kte­rý bys­te měli vidět.

A co to vlast­ně kecám…

Ne že měli, musí­te.