PAVEL GAJDOŠ

Pavel Gajdoš (nar. 1980) – stu­do­val čino­her­ní herec­tví na JAMU v Brně. Po skon­če­ní stu­dia zís­kal angaž­má v Divadle Petra Bezruče v Ostravě. V roce 2007 začal půso­bit v diva­dle 7 a půl.

Filmografie (výběr): Laputa (2015, režie Jakub Šmíd),  Jan Hus ( TV seri­ál, 2015, režie Jiří Svoboda), Andělé všed­ní­ho dne (2014, režie Alice Nellis), Příběh kmo­t­ra (2013, režie Petr Nikolaev), Normal (2009, režie Julius Ševčík)

Jak bys­te cha­rak­te­ri­zo­val svého hrdi­nu Mikiho a jeho vztah k Johance? Proč pod­le vás nemohl mít hap­py end?

Miki je pod­le mého názo­ru veli­ce cit­li­vý talen­to­va­ný mla­dý „bás­ník“ spi­so­va­tel, kte­rý více mlu­ví a pije, než píše. S Johankou došli až na konec váš­ni­vé­ho vzta­hu plné­ho obvi­ňo­vá­ní a žár­li­vých scén. Mikiho vykou­pe­ním se sta­lo setká­ní s půvab­nou Johančinou sestrou Niko. Ono v pod­sta­tě sba­le­ní Johančiny sest­ry a násled­ný spo­leč­ný únik do Turecka je pro Mikiho satis­fak­ce. Tento stra­te­gic­ký tah je pomsta za všech­ny Johančiny vzta­ho­vé úle­ty. Jistý gran­di­óz­ní hap­py end by pocho­pi­tel­ně vykrys­ta­li­zo­val až ve fil­mu Laputa 2 (dou­fám, že si
tuto poznám­ku vez­me autor­ka tex­tu k srd­ci a pus­tí se do dru­hé­ho dílu), jeli­kož na kon­ci fil­mu Latua 1 píše Miki Johance dopis, ve kte­rém mimo jiné sto­jí: Čím více pozná­vám Niko, tím více pozná­vám tebe.

Točit téměř celý film v kuli­se kavárny či spíš jakési klu­bové hos­po­dy má pro her­ce asi své kouz­lo. Co vás na natáčení bavi­lo a co ne?
Natáčení mě bavi­lo sakum­prásk celý! Když pra­cu­je­te s tak dob­rým týmem lidí, tak je vám v pod­stat­ně jed­no, jest­li točí­te v kuli­sách nebo v neku­li­sách, pros­tě se těší­te z jejich čis­té pří­tom­nos­ti. Nutno podotknout, že to takhle čas­to na natá­če­ní nebý­vá, sta­čí jed­na nevy­rov­na­ná osob­nost na pla­ce (pru­dič) a potě­še­ní z prá­ce je tatam.
Dal vám režisér Jakub Šmíd pro­stor dotvořit si svého hrdi­nu pod­le vlastních představ?

Naprosto. Jakub her­ce vybí­ral tak, že spo­jil svo­ji před­sta­vu cha­rak­te­ru s reál­ným člo­vě­kem -her­cem (jak už to tak reži­sé­ři čas­to děla­jí), tak­že v pod­sta­tě sta­či­lo, abych mu pře­hrál jed­nu z mých kla­sic­kých žár­li­vých domá­cích scén a posta­va Mikiho byla na svě­tě:)