Vrásky z lásky – důchodcovská romance, která ztrácí dech (40 %)

vrasky

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Událost roku 2012, za kte­rou bylo avi­zo­vá­no setká­ní dvou herec­kých legend Jiřiny Bohdalové a Radoslava Brzobohatého v novém dis­tri­buč­ním celo­ve­čer­ním hra­ném fil­mu reži­sé­ra Jiřího Stracha (Anděl páně) a sce­náris­ty Marek Epstein (Václav, Roming, Signál), se po zhléd­nu­tí sním­ku Vrásky z lás­ky jeví jako nechut­ná pro­pa­gan­da. Nejednoho divá­ka, zna­lé­ho ale­spoň čás­teč­ně pře­de­šlé­ho vku­su obou zmi­ňo­va­ných mla­dých tvůr­ců, jis­tě nut­ně musí napad­nout, proč prá­vě Strach s Epsteinem mají zapo­tře­bí mrhat svůj talent zrov­na na tako­vých­to senil­ních pro­jek­tech bez smys­lu­pl­né výpo­vě­di.

Po dal­ším ohle­dá­ní ale s pře­kva­pe­ním zjis­tí­me, že ini­ci­ač­ním momen­tem pro vznik toho­to díla byl pou­hý roz­mar Jiřího Stracha, kte­rý si chtěl uko­jit své režij­ní ambi­ce a tou­hy tím, že si dove­de před kame­ru Bohdalovou a Brzobohatého, býva­lé herec­ké i život­ní part­ne­ry, kte­ří spo­lu už 40 let neto­čí ani pří­liš neko­mu­ni­ku­jí, a oži­ví něja­kým zázra­kem kouz­lo jejich osob­nos­tí i spo­leč­né­ho mis­trov­ství. To, že jim to kdy­si náram­ně fun­go­va­lo např. v dra­ma­tu Ucho, ale pře­ce ješ­tě vůbec nemu­sí zna­me­nat a být záru­kou toho, že taky dnes budou auto­ma­tic­ky schop­ni podá­vat tak úžas­né herec­ké výko­ny. Nemluvě o tom, že Procházkův scé­nář Kachyňova geni­ál­ní­ho fil­mu byl skvost­ným pří­kla­dem špič­ko­vě vysta­vě­né­ho pří­bě­hu, kte­rý na mini­mál­ní plo­še vyprá­ví dra­ma jako řemen se dvě­ma ústřed­ní­mi posta­va­mi, v jejichž vzta­ho­vém napě­tí se lámou a obna­žu­jí sku­teč­né cha­rak­te­ry i zne­po­ko­ji­vá atmo­sfé­ra vše­ob­jí­ma­jí­cí­ho stra­chu z latent­ní­ho dozo­ru „vel­ké­ho bra­t­ra“. Vrásky z lás­ky jsou ovšem úpl­ně jiným šál­kem kávy, tak tro­chu upo­ce­ná a zou­fa­lá rozře­dě­ná sna­ha o tragi­ko­mic­kou sto­ry býva­lé hereč­ky a pen­zi­o­no­va­né­ho uči­te­le, kte­ří vyra­zí na dob­ro­druž­nou ces­tu za spl­ně­ním svých oddě­le­ných snů.

Shodou okol­nos­tí je pod sním­kem jakož­to pro­du­cent pode­psán Jaroslav Bouček, kte­rý už v roce 2001 rea­li­zo­val s reži­sé­rem Vladimírem Michálkem film podob­né­ho tema­tic­ké­ho raže­ní Babí léto. 4 Českými lvy oce­ně­ný lyric­ký sní­mek s Vlastimilem Brodským jako věč­ným pábi­te­lem a Stelou Zázvorkovou coby jeho usta­ra­nou man­žel­kou, ale dis­po­nu­je nespor­ně kva­lit­něj­ším scé­ná­řem Jiřího Hubače, kte­rý v kom­bi­na­ci s Michálkovým pozi­tiv­ně odleh­če­ným režij­ním zpra­co­vá­ním umož­ňu­je povznést se nad údě­lem stá­ří a obda­řit ho veskr­ze opti­mis­tic­kým nad­hle­dem, kte­rý pře­ko­ná­vá trau­ma z neod­vrat­ně blí­ží­cí se smr­ti. Epstein ale u své­ho tex­tu zabře­dl do banál­ní his­tor­ky, ze kte­ré vyplý­vá pou­ze to, že stá­ří je holt smut­né a hereč­ka v důcho­du už jen stě­ží může zažít něja­ký úspěš­ný pro­fes­ní come­back. Idea uvě­do­mě­ní si, že lidé by měli na sklon­ku živo­ta hle­dat spí­še smí­ře­ní s osu­dem i vůči dru­hým je sice chvá­ly­hod­ná, ale líče­na záplet­ka­mi, kte­ré zou­fa­le nudí.

Těžko říct navíc, čím zají­ma­vá může být pro divá­ka posta­va pro­tiv­né zapad­lé hereč­ky trpí­cí hvězd­ným kom­plexem a poci­ty nedo­ce­ně­ní, ke vše­mu ješ­tě sobec­ky nepře­jí­cí klep­to­man­ky, čili lid­sky odpu­di­vé ego­ist­ky. Nepolidšťuje ji moc ani to, že pořá­dá v ústa­vu pro neza­o­pat­ře­né své umě­lec­ké kur­zy. Ono to je dost šmí­ra už tak, tak­že nemá­me nejmen­ší důvod věřit, že kdy­si to byla dob­rá hereč­ka, jak se nám auto­ři sna­ží nazna­čit. Dost mož­ná, že Jiřina Bohdalová zde koneč­ně dosta­la roli poně­kud ško­do­li­bě psa­nou na tělo, ve kte­ré se nemu­sí ani pří­liš sty­li­zo­vat, neboť čer­pá z vlast­ních život­ních zku­še­nos­tí. Ostatně pře­hrá­vá sama o sobě dosta­teč­ně výmluv­ně. Proč za tako­vou­to „fuchtlí“ ale pádí posta­va ztvár­ně­ná Radoslavem Brzobohatým, to vědí asi už jenom sami tvůr­ci. Třeba pro­to, že ztrá­cí zrak a s ním i posled­ní zbyt­ky zdra­vé­ho rozu­mu a soud­nos­ti. Jelikož býva­lý uči­tel s řadou sta­řec­kých vrto­chů nechce zůstat na obtíž své­mu syno­vi a jeho rodi­ně, uma­ne si, že zís­ká jako svou osob­ní pečo­va­tel­ku prá­vě hereč­ku, kte­rá ho před čty­ři­ce­ti lety zau­ja­la během jed­no­ho let­ní­ho let­mé­ho setká­ní. Tato prvo­plá­no­vá melan­cho­lie a sche­ma­tic­ky nasta­ve­né posta­vy, drtí logi­ku násled­né road-movie pří­mo fatál­ně.

Škoda vyna­lo­že­né ener­gie všech zain­te­re­so­va­ných, pro­to­že tenhle sen­ti­men­tál­ní výlev emo­cí na sklon­ku živo­ta není ani úni­ko­vě zábav­ný, ani ducha­pl­ně povzná­še­jí­cí. Pouze zne­u­ží­vá sta­ré herec­ké gar­dy k trap­né­mu posled­ní­mu, rádo­by umě­lec­ké­mu, defi­lé. Jediné, čím tak Vrásky z lás­ky pře­ko­ná­va­jí podob­ně dement­ní klišé sním­ky typu Školní sraz, je nespor­ná řeme­sl­ná fil­mař­ská zruč­nost. Kamera Martina Šece totiž umí vykouz­lit zábě­ry, kte­ré chví­le­mi dokon­ce ve spo­lu­prá­ci s dob­rým stři­hem a ne vždy jen popis­nou hud­bou Jana Jiráska posu­nu­jí děj chví­le­mi pou­ze obra­zo­vý­mi sdě­le­ní­mi. Na tak mizer­nou lát­ku to je ale pořád nedo­sta­ču­jí­cí satis­fak­ce. O spá­le­né poctě a pro­mr­ha­ných peně­zích radě­ji ani nemluvě…

Photo © Falcon / Alan Pajer