Žena se lvem aneb Slušný výsledek s lehce otravnou kampaní

Když jsem popr­vé zasle­chl krát­ce před něja­kým dáv­něj­ším Conem název Lehké fan­ta­zij­no a viděl pla­kát, blesklo mi hla­vou „ha, něja­ký nová­tor­ský projekt“…pak jsem se dově­děl, že má jít o anto­lo­gii a můj zájem kle­sl tak o tře­ti­nu. Proč? Od dět­ství jsem tíh­nul hlav­ně k roz­sáh­lým a kom­plex­ním svě­tům a na fan­ta­sy zkrát­ka milu­ju nej­víc prá­vě ty dlou­hé série, kte­rý­mi člo­věk postup­ně obje­vu­je cizí roz­mě­ry a pro­ží­vá s nimi dlou­hé roky rados­ti i trá­pe­ní. Povídky, anto­lo­gie a sbor­ní­ky u mě v tomhle ohle­du leží tak nějak na dru­hé stra­ně spek­tra a mám na ně chuť spo­ra­dic­ky, navíc mi trva­jí hroz­ně dlou­ho.

Líbí se mi gri­moá­ro­vý design, obál­ka a kon­cept s kar­ta­mi a medai­lon­ky uvnitř. Jak to řek­la při­bliž­ně Františka na křtu: „Hrome, ta kni­ha je pří­jem­ná na pohmat, šikov­ná do ruky a vejde se koli­krát i do kapsy.“ Navíc pev­ná vaz­ba – nemám rád ty tuho­še paper­bac­ky, kde se bojí­te kni­hu otevřít pořád­ně, aby se nezlo­mi­la napo­sle­dy se mi to sta­lo u něče­ho od Tritonu – člo­věk to lehce ote­vře a kni­ha rup­ne v půl­ce.

Trochu mi vadi­lo niko­li výluč­ně žen­ské zamě­ře­ní (ta tuzem­ská tvor­ba, kte­rá mě dosud zau­ja­la, pochá­zí téměř výluč­ně od žen), ale jeho neu­stá­lé omí­lá­ní. V minu­los­ti jsem spo­lu­pra­co­val (nebo dosud spo­lu­pra­cu­ju) s úspěš­ný­mi žena­mi z více obo­rů. Nikdy nepo­tře­bo­va­ly zdů­raz­ňo­vat svo­je žen­ství nebo schop­nos­ti, jejich činy byly dosta­teč­ně výmluv­né. Tohle tla­če­ní na pilu mi v cel­ko­vém vyzně­ní zkrát­ka lehce zka­zi­lo ape­tit podob­ně, jako kdy­by mi za oknem běhal pra­vi­del­ně někdo s transpa­ren­tem.

Oba body jsou asi důvo­dem, proč mi dočte­ní od prvé­ho ote­vře­ní zabra­lo přes rok – hlav­ně tedy masiv­ní zásek u prv­ní povíd­ky. Pozitivem budiž, že se tu seběh­la jmé­na, kte­rá se jinak asi pohy­bu­jí dost roz­tříš­tě­ně a nepra­vi­dl­ně, tak­že je to tro­chu jako kon­junk­ce auto­rek a je hroz­ně fajn, že sbor­ník říká „hele, tyhle dámy píšou taky“.

Celkově 4 kous­ky, kte­ré fakt zau­ja­ly: Případ osla can­ter­bur­ské­ho, Dům oce­lo­vých jehel, Mizera z Mexika, Černý samet…a potom prů­měr až zále­ži­tos­ti, u kte­rých jsem si po dočte­ní řekl jen „WTF?“

Bez Krásky a bez zví­ře­te

Ano, tahle věcič­ka nepo­chyb­ně nabí­zí něko­lik způ­sobů výkla­du, ale výsle­dek mi při­jde jako obrov­ská a do sebe zaple­te­ná metaforicko-jazyková ona­nie, ve kte­ré se s kli­dem ztra­tí i pozor­ný čte­nář, pro­to­že odboč­ky a obra­zy jsou sku­teč­ně ubí­je­jí­cí. Poprvé jsem to nedo­če­tl, podru­hé tři­krát málem usnul. Jo, napa­daj mě asi tři vari­an­ty, jak to vlast­ně bylo a kdo co ztě­les­ňo­val, ale tohle je u mě přes­ně jeden z těch tex­tů, nad kte­rým se může mudro­vat do ale­lu­ja a mož­ná ani autor­ka si nako­nec není jis­tá, co chtě­la vlast­ně sdě­lit.
Jako otví­rák dost nešťast­né – aspoň u mě způ­so­bil text to, že roz­kmit prv­ní­ho a dru­hé­ho ote­vře­ní sbír­ky je cca rok. Celkově podob­né poci­ty jako i Steinerova „Pod spi­no­dá­lou“ (nebo jak se to sak­ra jme­no­va­lo). Včera jsem četl komen­tář L. Medka k betačte­ná­řo­vi, kte­rý se sem hodí: „Pokud musí­te (beta)čtenáři vysvět­lo­vat, jak jste dílo mys­le­li, je něco hod­ně, hod­ně špat­ně a není to jeho chy­ba.“

Běžím dale­ko, žiju blíz­ko

Zčásti pře­cho­do­vý ritu­ál, zčás­ti demon­stra­ce myš­le­ní až sek­tář­ské­ho. Střet dvou svě­tů, kte­ré jsou na něja­kou dobu nuce­ny exis­to­vat ved­le sebe a kaž­dý mys­lí zce­la jinak. Příběh není tak výraz­ný, ale vyzně­ní zůsta­ne jako stře­pin­ka ješ­tě něja­kou dobu v hla­vě.

Černý samet

Asi prv­ní text z celé anto­lo­gie, kte­rý mě oprav­du chyt­nul jak nápa­dem, tak zpra­co­vá­ním. Až do poin­ty to navíc může fun­go­vat jako poeov­ský horor i jako scé­na ze sit­co­mu – úpl­ně tam vidím Sheldona Coopera, kte­rý si neu­mí pora­dit s koč­kou na poste­li, k čemuž nád­her­ně sed­nou vnitř­ní mono­lo­gy. Závěr tomu dává meta­fo­ric­kou váž­něj­ší notu. Krása.

Dům oce­lo­vých jehel

Trocha Van Helsinga s mož­nost­mi Planescape Tormentu, do toho dvor­ská eti­ke­ta v roz­ho­vo­rech a špet­ka ang­lic­ké­ho humo­ru. Ačkoli mě ste­am­pun­ky a dal­ší pun­ky zase tolik neo­slo­vu­jí, Lucka z toho udě­la­la mix, kte­rý parád­ně šla­pe, fun­gu­je dohromady…a nese i dosti váž­né tóny. Potěšila taky absen­ce twis­tu, kte­ré­ho jsem se tro­chu bál, dal by se oče­ká­vat, ale záplet­ku by imo str­hl a navíc by nese­děl do memo­ran­da sbor­ní­ku.

V pod­sta­tě jedi­ný pro­blém jsem měl u pár dia­lo­gů, kte­ré mě vyho­di­ly z ply­nu­los­ti čte­ní. Nevěřím posta­vám, kte­ré i ve vypja­tých situ­a­cích mlu­ví sko­ro spi­sov­ně a v del­ších větách. Faktem je, že u čás­ti čes­ké pro­duk­ce vní­mám urči­tou jazy­ko­vou kon­zer­va­tiv­nost způ­so­bu­jí­cí někdy až zamě­ni­tel­nost tex­tů a tohle je jeden z podaspek­tů.

Rubinova lieč­ba

Příjemná žánrov­ka na téma umě­lé inte­li­gen­ce a prá­va či neprá­va ovliv­ňo­vat dru­hé. Nemá jas­né­ho vítě­ze ani pora­že­né­ho a něja­kou dobu urči­tě zůsta­ne v hla­vě její vyzně­ní a posel­ství. Na dru­hou stra­nu povíd­ka ply­ne celou dobu cel­kem stej­ným tem­pem a po dočte­ní mi nějak dělá pro­blém vyba­vit si zpět­ně něja­ký sil­něj­ší moment nebo situ­a­ci.

Etuda pro výji­meč­nou mysl

Víceméně podob­né poci­ty jako u Rubinovy léč­by, jen tady bylo jas­něj­ší, jaký při­jde vrchol. Celkově neu­ra­zí, nena­dchne, čte se to dob­ře a hlad­ce, ale neza­ne­chá del­ší dojem.

Srdce z kame­ne

Hmm… je to hez­ky napsa­né, ale tema­tic­ky ani vyzně­ním to nevy­bo­ču­je. Čekal jsem něja­ký odklon a vze­pře­ní se, ale povíd­ka je tro­chu jako posluš­ná ško­lač­ka a dvě­ma copán­ky – milá, usmí­vá se, uči­te­lé i rodi­če ji mají rádi, ale moc ničím nepře­kva­pí a neza­ry­je se do pamě­ti.

Nikdy neří­kej nikdy

Jsem na roz­pa­cích a už jsem něko­li­krát sma­zal začá­tek komen­tá­ře. Konflikt jed­né a dru­hé víry mě v tomhle pří­pa­dě spíš nechtě­ně poba­vil, pro­to­že pavou­ko­vým spá­rům a kusadlům bude cel­kem vol­ný, v co věří­te, pokud na něj teda vyzná­ní nemá pří­mý vliv, což ale v tex­tu nijak nefi­gu­ru­je. Když se obje­vil zaklí­nač (sice jinak oble­če­ný, ale s prv­ky evi­dent­ně Sapkowskými), tro­chu jsem zaúpěl. Raší ve mě pode­zře­ní, že v tuzem­ské kot­li­ně sta­čí líz­nout pár oblí­be­ných témat a ces­ta do sbor­ní­ků je vol­ná. Pointa tro­chu ohra­ná a konec hroz­ně usek­lý.
V tomhle roz­sa­hu někde mezi 2 – 3. Koncept to má zají­ma­vý, ale zaslou­žil by si vět­ší roz­sah kvů­li gra­da­ci či pro­pra­co­vá­ní pro­stře­dí. Takhle jsem čekal, že se něco pořád­ně roz­je­de a při­tom zbý­va­lo jen něko­lik řádek.

Návrat

Za prvé atmo­sfé­ra, kde oprav­du cítí­te roz­pa­da­jí­cí se záme­ček a máte pocit, že ruka­ma hla­dí­te kámen. V té povíd­ce je mys­lím jen jed­na pří­má řeč, ale sta­ne se tam toho vlast­ně hroz­ně moc. A stej­ně tak je sice hroz­ně civil­ní, ale mož­ná je v ní víc magie než v kdeja­kém opu­su s rytí­ři a čaro­dě­ji:-) Pravda, závěr mi při­po­mí­na Doctora Who a troš­ku mě zasko­čil, ale cel­ko­vě jsem nad­šen.
Ano, sice neby­lo jas­ně řeče­no, kde vza­la sta­řen­ka pení­ze, ale zmín­ky o fir­mě a pro­de­ji nasvěd­ču­jí pod­ni­ka­tel­ské­mu pro­stře­dí, tak­že proč ne.

Pekná noc na čary

Jako jo, napsa­ný je to fakt pěk­ně, ale je to jako kdy­by mi někdo poslal prv­ní strán­ku z dese­ti…

V mys­li mojí vidíš stí­ny

Musel jsem si při­po­me­nout, že se jed­ná o pře­de­hru k něče­mu roz­sáh­lej­ší­mu, pro­to­že jinak by mi na kon­ci zůstal totál­ní WTF moment…pravda je, že obec­ně mám hod­ně rezer­vo­va­ný vztah k fan­tas­ti­ce z domá­cí­ho pro­stře­dí, ale tady to fun­go­va­lo dob­ře včet­ně sys­té­mo­vých dopa­dů a dal­ších sou­vis­los­tí a je znát, že autor­ka má dob­ře spo­čí­tá­no, jak může magie ovliv­nit den­ní život a fun­go­vá­ní svě­ta včet­ně adap­ta­ce magic­kých zví­řat. Snad se někdy dovím i to, jak se jeden kon­krét­ní mamlas her­got stal tím úber­má­gem, ze kte­ré­ho mají všich­ni vítr…trochu mě zasko­či­lo, jak moc Elen pro­ží­va­la finá­le, když její cíl ležel někde jin­de.

Mizera z Mexika

Kde vede Případ osla čte­ná­ře sty­lo­vě a humor­ně natu­ra­lis­tic­kou ces­tou, tam se Mizera pro­pa­dá do tem­not lid­ské tou­hy i tou­hy pří­zra­ků a démo­nů. Tady zkrát­ka cíti­te od prv­ní strán­ky až do kon­ce vítr, ost­ré ská­ly i všu­dypří­tom­ný stav roz­pa­du jak mate­ri­á­lu, tak duší a cha­rak­te­rů. Mám jen drob­ný pro­blém, vlast­ně stej­ný jako u Domu oce­lo­vých jehel – nevě­řím spi­sov­ným dia­lo­gům v afek­tu a při­spí­va­jí u mě k urči­té­mu splý­vá­ní tuzem­ských tex­tů. Jinak ale nád­he­ra.

Případ osla can­ter­bur­ské­ho

Začíná to dob­ře, když se Lionet tro­chu rozkou­ká a uká­že svůj styl, je to ješ­tě lep­ší, jakmi­le se při­dá osel, je to napros­tá bom­ba. Chytře, při­tom nekom­pli­ko­va­ně navr­že­né a ele­gant­ní, natu­ra­lis­tic­ké, bez vytá­ček, zatra­ce­ně vtip­ný. Pravda, s fan­ta­sy detek­tiv­ka­mi bývá tro­chu pro­blém v tom, že asi nelze hrát se čte­ná­řem úpl­ně čis­tou hru, pro­to­že není jas­né, jaké dal­ší fan­ta­sy prv­ky se v jinak nor­mál­ním svě­tě mohou vysky­to­vat, tak­že je pro­blém spo­jo­vat hin­ty a indi­cie…

Note: There is a rating embed­ded within this post, ple­a­se visit this post to rate it.

---