#1937: Persepolis 2 - 90 %

Není se moc čemu divit, že „Persepolis“ byl u nás ve dru­hém vydá­ní spo­jen do jed­né kni­hy, i když původ­ně čes­ky vyšel jako kni­hy dvě. „Persepolis“ ale nej­lé­pe fun­gu­je prá­vě jako jed­na kni­ha, pro­to­že je zde všech­no na jed­nom mís­tě a na čte­ná­ře to má pak cel­ko­vě lep­ší efekt. I když se musí nechat, že prv­ní kni­ha měla roz­hod­ně vel­mi dob­ré zakon­če­ní ale neji­nak je tomu i v pří­pa­dě kni­hy dru­hé, kdy vás Marjane zase jed­nou doká­že pořád­ně dojmout, a to vlast­ně jen tím, že že mlu­ví o živo­tě, o prav­dách, kte­ré jsou tak jed­no­du­ché a dané, že na ně někdy zapo­mí­ná­me. Ale o tom je celý komiks „Persepolis“. O prav­dách, kte­ré jsou jed­no­du­ché, o lid­ském živo­tě, kte­rý by mohl být oby­čej­ný. Jenže není, pro­to­že Marjane vyrůs­ta­la v Íránu.

Jenže ten­to­krát se s Marjane nese­tká­vá­me v Íránu, kde se naro­di­la a vyrůs­ta­la, ten­to­krát se s ní setká­vá­me v Rakousku, kam byla na stu­dia svý­mi rodi­či poslá­na. Jak se uka­zu­je, pro Íránku, kte­rá je ješ­tě pří­liš mla­dá na to, aby byla sama, není jed­no­du­ché se na Evropu akli­ma­ti­zo­vat, a pokud ano, vět­ši­nou je to ces­tou, kte­rá není vylo­že­ně pozi­tiv­ní. A tak sle­du­je­me, jak Marjane při­čuch­ne nejen k pro­kras­ti­na­ci, ale tře­ba i k agre­si a dro­gám. Ale to, jak Marjane všech­no podá­vá, to je nesmír­ně při­ro­ze­né, nesmír­ně lid­ské jako kdy­by zde byl jis­tý odstup, i když je to o jejím živo­tě. Tohle se vám na „Persepolis 2“ bude líbit, pro­to­že komiks je mno­hem kri­tič­těj­ší k autor­ce samot­né, než mohl být prv­ní díl, kde byla ješ­tě dítě­tem. Teď už je ženou.

„Persepolis 2“ nadchne prá­vě tím, jak je osob­ní a jak je při­tom upřím­ný. Marjane zde mlu­ví o vel­mi osob­ních věcech, nebo­jí se ani toho, že bude ve špat­ném svět­le, pro­to­že by tím kazi­la auten­tič­nost vyprá­vě­né­ho pří­bě­hu. A tak nám pros­tě sdě­lu­je prav­du, ane­bo nám udá­los­ti sdě­lu­je tak, že jsme ochot­ni při­jmout, že je to prav­da. Nikdy samo­zřej­mě není jis­té, kde kon­čí prav­da a kde začí­ná autor­ský pří­spě­vek, ale tady to pros­tě neva­dí. „Persepolis 2“ je tak dob­ře a tak kri­tic­ky napsán a nakres­len, že se nut­ně nebu­de­te pídit po tom, co si autor­ka o sobě vymys­le­la a co niko­li. Jako kdy­by si sku­teč­ně mno­ho nevy­mýš­le­la. A tímhle strh­ne čte­ná­ře na svou stra­nu, i když se roz­hod­ně vždy necho­vá jako vzor­ná a doko­na­lá posta­va. O to je lid­štěj­ší a sku­teč­něj­ší.

„Persepolis 2“ je pros­tě kni­hou, kte­rou musí­te číst s prv­ním dílem, ale pře­de­vším je to kni­ha, kte­rá vytvá­ří nejen skvě­lý obrá­zek o jed­nom člo­vě­ku, tedy o Marjane Satrapi, ale také o době a mís­tě, a to nejen o Íránu. Velmi se mi zamlou­vá, jak se Marjane doká­že kri­tic­ky podí­vat na všech­no, včet­ně sebe. Nikoli tolik na svou rodi­nu, i když ani tu úpl­ně nešet­ří, ale je vidět, jak rodi­nu uctí­vá, ta je pro ni moc důle­ži­tá a jsou to prá­vě oka­mži­ky s rodi­nou, kte­ré jsou neje­mo­tiv­něj­ší. Je smut­né, jaký obrá­zek o muslimech/Arabech cel­ko­vě máme, pro­to­že to pros­tě nejsou všech­no fana­ti­ci, nao­pak někte­ří se dove­dou na svět dívat v reál­ných odstí­nech a mnoh­dy ve sku­teč­něj­ších bar­vách než my, kte­ří vlast­ně Blízký Východ nezná­me.