Čas má nehorázně výkonné spřežení. Jako by to bylo včera, co jsem prvně zhlédnul hororovou běhařinu 28 dní poté. Nebýt onoho hepáče, nejspíš bych ještě nyní lapal po dechu, obnažoval hluboko rozvětvené žilky a vyprošťoval si zapadlý jazyk. Byl to nářez. Sice nízkorozpočtový a s evropským „fejsem“ (což mě zprvu odrazovalo), avšak o to více syrovější a promakanější ve smyslu nahánění hrůzy a zahušťování atmosféry. Tehdy jsem poprvé uvěřil, že lze natočit zombie horor, vysadit jej v novém tisíciletí a nebýt za toho, kdo zaspal osmdesátá léta. Boyle vytasil hned s několika esy. Zombíky pasoval do role druhotného materiálu, nehodného obdivu z několika málo centimetrů (viz tehdy průserářská adaptace Resident Evil), zavrhl jejich efektní rozprašování (což si ani nemohl dovolit) a moudře se zaměřil na hrozivě vylíčený svět po nákaze a na pár nešťastníků, kteří to – bohužel – přežili. Dortík pak pocukroval depresivně liduprázdným Londýnem, anglickým počasíčkem a trvale navýšeným adrenalinem (jak v sále, tak na plátně) zásluhou revolučních upgrejdů zákonitostí žánru. Boyle se stal prvním filmařem, který ohákl zdánlivě staromódní zombíky do moderního hávu. Zrychlil střih, nařídil kameře třes a celý příběh pojal dle trojlístku pravidel přežití: utíkej, neotáčej se a oháněj se páčidlem na všechny strany.
Masakr.
Říká se mi to těžce, ale jak se zdá, Boyle už zkasíroval celou hospodu. Na krvelačného ejakulátora Snydera zbyli nově příchozí a chudák Fresnadillo ostrouhal. A to i přesto, že nenatočil o moc horší film než jeho kolegové z branže. Volné pokračování Osmadvaceti dní sice nenudí, povinně dráždí žaludek a sází na úspěšnou osu z předchozí sezóny (naspeedovaní zombíci, za každým rohem číhající nákaza a hrdinové s pořádnou kondičkou), avšak marná sláva – tentokráte už plíce pracují spolehlivě. Napodruhé vyražený dech se zkrátka nekoná. Bohužel. Juan Carlos Fresnadillo si možná poctivě nastudoval Boyleovu brožuru a obkoukal několik explozivních fíglů od Snydera, ale na vlastní kuchyni malinko pozapomněl. Žádné trhání volantem ze strany na stranu, žádná snaha vysmeknout se z vyjetých kolejí - jen několik ojedinělých vychytávek (likvidace zombíků vrtulí od helikoptéry) a podstatně štědřejší rozpočet. Co se zápletky týče, rty bych příliš nenapínal. I když se příběh posunul směrem kupředu a nahání už zcela odlišné nešťastníky, jeho podstata zůstala nepozměněna. Na začátku vás tvůrci ujistí, že se skutečně koukáte na titul o živých neživých a ne na slaďák v chatě bez proudu, pak podřadí, zpomalí na rychlost v obci a nastolí vcelku očekávanou idylku. Samozřejmě - idylku, která skončí dřív, než si stačí vybalit kufry. Předpokládáte správně, zase se „něco“ pos*re. Pokus o obnovení civilizace selže na celé čáře a nastane pořádný průvan. Bude se utíkat, utíkat a zase jen utíkat. Kam? No to je přece jedno. Tady se na cílovou pásku zapomnělo. Bohužel, či snad bohudík.
Nenabízet mi nový příběh ve starém kvádru, byl bych vůči dvojce přívětivější a určitě i štědřejší. Fresnadillo se prokazuje coby zručný imitátor, kterému nečiní problém diktovat tempo podle tlukotu rozpumpovaného srdce a navodit požadovaný tísnivý pocit. Škoda převeliká, že toho dosahuje stejnými prostředky jako Boyle. Tytéž máchance taktovkou = tytéž přednosti a tytéž neduhy spojené s předchozí porcí „běhavé zábavy“. Což obzvlášť zamrzí u akčně střižených pasáží. Zombíků je logicky víc, jsou hladovější, vytrvalejší... a kamera? Ta je čistokrevně hand, třepe se, cuká, vibruje a chudák divák netuší, kdo koho právě kousl – a pokud vůbec kousl. Buďme však rádi za každou zdrhačku, do níž vnáší světlo sluneční paprsky. Když totiž zapadne slunce, eventuálně vypadne proud, filmaři nás definitivně odstaví za postranní čáru. Fresnadillo vyšroubuje i tu poslední žárovku z reflektoru a zprostředkuje nám jen změť rychle se pohybujících šedých siluet. Hodilo by se odkázat na opětovnou evakuaci v půli snímku. Patnáct set lidí v ulicích, všude okolo tma jako v pytli a do toho infikování nazdárci. Těžko rozpoznat, která v tu chvíli bije, kdo koho bije, komu zrovna stříká z tepny apod. Nic nevidíte, avšak řev… ten slyšíte i na hajzlících při spuštěném splachovači.
Neduh číslo dvě: charakter akčních scén. Když už se vzteklí atleti objeví na scéně, povětšinou utíkají, procházejí skrz skleněné výplně, přelézají oplocení a činí vše pro to, aby se mohli pomazlit s nenakaženými jedinci. Ti vzdorují, seč jim vyždímaná fyzička dovoluje. Nohy na ramenou, sniperka v podpaží a likvidace pronásledovatelů na větší vzdálenost. K intimním kontaktům příliš nedochází, a napětí tak stoupá mikroskopickými krůčky. Což zamrzí. Postačilo by zkrátit napalmovou čistku prvního sektoru, přeskupit ušetřené zlaťáky, zohlednit gradaci a natočit více scén příbuzných „lučnímu zástřihu“ (viz zmíněné hardcore stínání hlav). Ale znáte to – kdyby rostly v prd*li hřiby.... Takhle se pouze obtahují křivky předchozí běhařiny. Mládí v čele pelotonu, zombíci v závěsu a scénáristé, kteří si netroufají přivodit skrumáž/kolizi a naříznout onen pomyslný vlásek s mírným předstihem. Což možná není dílem náhody. Hrdinové jsou totiž běžnými lidmi, nekompletují si sbírku pásů z karate a ostré lokty používají jen tehdy, když jim jde o volné místo v MHD. Neprovádějí se žádné kopance a krkolomné přemety. Robert Carlyle není Milla Jovovich. Forma vládne obsahu, formě zase střízlivost a fyzikální zákony.
Fresnadillo si přesto zachraňuje kejhák několika záblesky (a vcelku četnými). Jsou to scény, které zaskočí tvrdou realitou a nekompromisním konáním armády (příkaz střílet na vše, co se hýbe), popř. pasáže, v nichž je Boyleův rukopis výjimečně platný (tichý rozjezd a následná jatka). Samo sebou, potěší i občasné technické finesy a netradiční snímání infarktových situací (leč zřídka diskutabilní). V tomto směru nelze nezmínit závěr v potemnělé stanici metra. Rejža nahání přeživší hrdiny do podzemí, nutí je kličkovat mezi lidskými ostatky a to vše „sdílí“ s diváky prostřednictvím nazelenalých obrázků v hledáčku odstřelovací pušky. Zajímavé, originální a opticky klaustrofobické.
Snímek se tu a tam odkloní od jednoduše načrtnuté partie (utíkej, nebo budeš kousnut), aby se prostřednictvím drobného pojiva otřel o celosvětové dění, a nepřímo tak naznačil, že je cosi shnilého v politice světové. Ať už to jsou vojenské excesy, krutá preventivní opatření či snad prohnilé jádro pudla: lidé, kteří jsou ve své podstatě stejně nebezpeční jako infikovaní „dobráci“. Smutné, zprvu zarážející, ovšem při zpětném hodnocení – pochopitelné a odpovídající.
No a pak už zbývá „pouze“ hudba. Bez debat nejsilnější záležitost celého snímku. Co má umocnit, to umocní, a učiní tak rovnou dvojnásob. Což platí nejen pro akci a cíleně vyvolávaný drajv, ale i pro pasáže němého charakteru, kde jsou slova nahrazována výmluvnými obrazy. Perfektní práce Johna Murphyho. Vřele doporučuji samotný soundtrack, který ač přetřásá jeden jediný geniální motiv, opakované poslechy jej nikterak nedegradují. Samotný film je na tom hůř. I když deprese ruluje v životní formě, druhou exkurzi si s největší pravděpodobností odpustím.
Nicméně za pár let… až zapomenu… budiž.
Nejnovější komentáře