Romantickou přírodou a kolem starých trampských osad provádí Honza svou kamarádku Báru, které přijela z Kanady poznávat život trampů v České republice. Honza se snaží působit jako průvodce, který sice ví, kde jsou různé trampské osady a podivíni milující přírodu, ale občas si také neví rady. Bezprostřední Bára působí jako pohodová holka do nepohody, která se umí kolem sebe dívat a nic jí nevyvede z míry. Každopádně se dvojice snaží putovat ve stylu dávných tuláků, bez pevného cíle a vědomí času. Filmový čas pozvolna plyne stejně jako na tuláckém vandru. Poklidnou atmosféru neruší ani vzpomínání starých osadníků a sentimentální nálada provází i potlach s tradičním ohňovým rituálem a hymnou. Množství pohledů na romantické kouty přírody doplní i drobné hudební vystoupení obou protagonistů. Honza volí za doprovod kytaru a Bára zvolí pro doprovod své písničky tahací harmoniku. Při romantickém putování nechybí ani ohníček nebo spaní pro širákem.
Film je dílem Jana Foukala, který napsal scénář, dodal hudbu, režíroval a sám si také zahrál postavu Honzy. Tato postava vystupuje jako poutník i průvodce po trampských osadách a snech o Americe, jako symbolu svobody a života v přírodě. Báru si zahrála Barbora Adler, která už má jisté zkušenosti s vystupováním před diváky a prezentuje se písničkami za doprovodu harmoniku. Žije v Kanadě a jako dcera českých emigrantů má roztomilou češtinu s přízvukem. Jestli je Bára po návratu do Kanady o něco moudřejší a o českém traperském hnutí má jasno, to opravdu nevím. Určitě si však natáčení s Janem žila a je to na jejím projevu patrné. Jak spokojený byl sám autor filmu s průběhem natáčení a konečným výsledkem, to také nedokážu odhadnout. Každopádně vznikl film, který se tváří jako dokumentární, ale některé dialogy hlavní dvojice působí jako předem připravené a situace vykonstruované. Autenticky působí setkání s lidmi na potlachu nebo s různými podivíny, kteří prezentují své osobité názory s vnitřním zaujetím a zápalem. Podařilo se také zachytit volně plynoucí čas a náladu, kterou je možné prožít jen v přírodě, mimo dav lidí a civilizační vymoženosti. Na tom má nejspíš velkou zásluhu kameraman Jan Baset Střítežský.
Pomalu plynoucí tempo filmu je hodně sugestivní a občas jsem se v rozhovorech ztrácela. Ale to může být moje chyba. Taky jsem občas tápala a hledala smysl některých scén, které do celkového pojetí nezapadají. Komu a proč volal Jan telefonem? Jak je možné, že se hudební nástroje objevují stejně náhle, jako zase mizí? Možná, že se jedná jen o technické nesrovnalosti, ale za hudební nástroj se žádný tramp nestydí, naopak je často součást jeho vybavení. Proto je mi líto, že se místo rádoby osvětlujících dialogů nedostali prostor hudebníci Bára s Janem, kteří by se snažili s přírodou i lidmi kolem ladit. Film by získal větší věrohodnost a nezůstal na okraji dokumentární výpovědi. Tak snad někdy příště!
Nejnovější komentáře