Amerika - 45 %

Romantickou pří­ro­dou a kolem sta­rých tramp­ských osad pro­vá­dí Honza svou kama­rád­ku Báru, kte­ré při­je­la z Kanady pozná­vat život tram­pů v České repub­li­ce. Honza se sna­ží půso­bit jako prů­vod­ce, kte­rý sice ví, kde jsou růz­né tramp­ské osa­dy a podi­ví­ni milu­jí­cí pří­ro­du, ale občas si také neví rady. Bezprostřední Bára půso­bí jako poho­do­vá hol­ka do nepo­ho­dy, kte­rá se umí kolem sebe dívat a nic jí nevy­ve­de z míry. Každopádně se dvo­ji­ce sna­ží puto­vat ve sty­lu dáv­ných tulá­ků, bez pev­né­ho cíle a vědo­mí času. Filmový čas pozvol­na ply­ne stej­ně jako na tulác­kém van­d­ru. Poklidnou atmo­sfé­ru neru­ší ani vzpo­mí­ná­ní sta­rých osad­ní­ků a sen­ti­men­tál­ní nála­da pro­vá­zí i potlach s tra­dič­ním ohňo­vým ritu­á­lem a hym­nou. Množství pohle­dů na roman­tic­ké kou­ty pří­ro­dy dopl­ní i drob­né hudeb­ní vystou­pe­ní obou pro­ta­go­nis­tů. Honza volí za dopro­vod kyta­ru a Bára zvo­lí pro dopro­vod své pís­nič­ky taha­cí har­mo­ni­ku. Při roman­tic­kém puto­vá­ní nechy­bí ani ohní­ček nebo spa­ní pro širá­kem.

Film je dílem Jana Foukala, kte­rý napsal scé­nář, dodal hud­bu, reží­ro­val a sám si také zahrál posta­vu Honzy. Tato posta­va vystu­pu­je jako pout­ník i prů­vod­ce po tramp­ských osa­dách a snech o Americe, jako sym­bo­lu svo­bo­dy a živo­ta v pří­ro­dě. Báru si zahrá­la Barbora Adler, kte­rá  už má jis­té zku­še­nos­ti s vystu­po­vá­ním před divá­ky a pre­zen­tu­je se pís­nič­ka­mi za dopro­vo­du har­mo­ni­ku. Žije v Kanadě a jako dce­ra čes­kých emi­gran­tů má roz­to­mi­lou češ­ti­nu s pří­zvu­kem. Jestli je Bára po návra­tu do Kanady o něco moud­řej­ší a o čes­kém tra­per­ském hnu­tí má jas­no, to oprav­du nevím. Určitě si však natá­če­ní s Janem žila a je to na jejím pro­je­vu patr­né. Jak spo­ko­je­ný byl sám autor fil­mu s prů­bě­hem natá­če­ní a koneč­ným výsled­kem, to také nedo­ká­žu odhad­nout. Každopádně vzni­kl film, kte­rý se tvá­ří jako doku­men­tár­ní, ale někte­ré dia­lo­gy hlav­ní dvo­ji­ce půso­bí jako pře­dem při­pra­ve­né a situ­a­ce vykon­stru­o­va­né. Autenticky půso­bí setká­ní s lid­mi na potla­chu nebo s růz­ný­mi podi­ví­ny, kte­ří pre­zen­tu­jí své oso­bi­té názo­ry s vnitř­ním zau­je­tím a zápa­lem. Podařilo se také zachy­tit vol­ně ply­nou­cí čas a nála­du, kte­rou je mož­né pro­žít jen v pří­ro­dě, mimo dav lidí a civi­li­zač­ní vymo­že­nos­ti. Na tom má nej­spíš vel­kou záslu­hu kame­ra­man Jan Baset Střítežský.

Pomalu ply­nou­cí tem­po fil­mu je hod­ně suges­tiv­ní a občas jsem se v roz­ho­vo­rech ztrá­ce­la. Ale to může být moje chy­ba. Taky jsem občas tápa­la a hle­da­la smy­sl někte­rých scén, kte­ré do cel­ko­vé­ho poje­tí neza­pa­da­jí. Komu a proč volal Jan tele­fo­nem? Jak je mož­né, že se hudeb­ní nástro­je obje­vu­jí stej­ně náh­le, jako zase mizí? Možná, že se jed­ná jen o tech­nic­ké nesrov­na­los­ti, ale za hudeb­ní nástroj se žád­ný tramp nesty­dí, nao­pak je čas­to sou­část jeho vyba­ve­ní. Proto je mi líto, že se mís­to rádo­by osvět­lu­jí­cích dia­lo­gů nedo­sta­li pro­stor hudeb­ní­ci Bára s Janem, kte­ří by se sna­ži­li s pří­ro­dou i lid­mi kolem ladit. Film by zís­kal vět­ší věro­hod­nost a nezů­stal na okra­ji doku­men­tár­ní výpo­vě­di. Tak snad někdy příš­tě!