Hodnocení článku
(zatím nehodnoceno)
Loading...Jakou mrazivou vizi skrývá jedno z prvních děl zakladatelky objektivismu?
Ayn Rand je nejvíce známa kvůli svým dvěma klíčovým románům, které se dostaly do širšího povědomí jak za jejího života, tak hlavně později.
Trochu na okraji vnímání jsou dvě její práce – We the Living a pak novela Anthem. Ani jedna z nich zatím neexistuje v českém vydání.
Anthem byl původně plánován jako divadelní hra, čemuž odpovídá také členění textu do slok spíše než do odstavců. Výhodou je, že se čte velmi dobře a působí velmi majestátně a jaksi osudově. Ostatně vzhledem k tématu se není ani čemu divit.
Hrdiny příběhu jsou Equality 7-2521 a Liberty 5-3000. První muž, druhá žena, respektive chlapec a dívka. Equality píše při světle svíčky v opuštěném tunelu slova, která jsou považována za hřích. Téměř celou dobu jsou v příběhu použita zásadně zájmena množného čísla, tedy „my, naše, našich, s námi, o nás“, která jasně demonstrují, že zde panuje absolutní kolektivita a celistvost a všichni už dávno zapomněli na jakoukoli alternativu označení čehokoli.
Text je situován do nejasné budoucnosti země, kdy lidstvo vstoupilo do nové temné éry. Technologický krok či pokrok se objevuje velmi sporadicky a pokud ano, je velmi pečlivě plánován, kontrolován a regulován. Společnost je řízena Světovou Radou, které trvalo 20 let, než povolila užívání svíček jako zdroje světla.
Equality je vychováván daleko od rodičů, v pečlivě střežené společnosti mladých, kde čeká na přidělení povolání, které bude vykonávat v obecném zájmu. Časem si ale uvědomí, že se narodil s „prokletím“ – velmi rychle se učí a ptá se na podstatu věcí. S někým takovým se dříve nebo později nutně střetne jakákoli diktatura.
Equality se seznamuje s Liberty a postupně odhalí staré tunely, ve kterých najdou pozůstatky staré techniky, objeví elektřinu a samozřejmě si nakonec uvědomí, že existují i jiná zájmena a jiné pojímání osobnosti, než jaké jim bylo vnuceno společností.
Motiv konfliktu individuality a kolektivismu provází celou tvorbu a myšlení Ayn Randové. Ačkoli jsem Anthem četl až po Zdroji a Atlasově vzpouře, působil na mě možná nejmrazivěji. Je to způsobeno malým rozsahem, kde ale není ani jedno slovo zbytečné a díky minimálnímu počtu postav a motivů je každý z nich velmi hutně podán a doslova vysává čtenářovu pozornost.
Zdroj i Atlas jsou mrazivé v jejich realističnosti a konkrétnosti, protože člověk si dovede představit jak mnoho situací z těchto románů, tak ho nepochybně napadnou i reálné postavy z jeho života, které odpovídají popsaným archetypům.
Anthem hraje na jinou notu, ale stejně účinně. Jeho devizou je univerzalita a nadčasovost. Jeho příběh i konflikt se dají zasadit jak do postapokalyptické budoucnosti, tak i do již dávného středověku nebo antiky. Je to vlastně archetyp sám o sobě, který se v různých měřítkách a variacích opakuje během celé historie lidského druhu. Občas sice nabírá jinou podobu, ale jeho vyznění a varování je jednou z těch zpráv, na kterou by lidské pokolení nemělo nikdy zapomenout.
(4,91 z 5)