Není známějšího milostného příběhu než ten, o Montekovi a Kapuletové. Jde o archetyp, který se objevuje už od starých řeckých bájí (Paris a Helena), a který zpopularizoval nejvíce právě William Shakespeare. Jan Otčenášek se ho rozhodl zakomponovat do prostředí Protektorátu Čechy a Morava, za Druhé světové války.
Pavel a Ester. Dva mladí lidé. Potkali se v parku, on se procházel a ona jen tak sama seděla na lavičce a brečela. Ani nevěděl proč, ale přisedl si k ní a dali se do řeči. Zjistil, že je to židovka, a že toho dne ráno měla nastoupit na transport do Terezína. Teď se musí schovat. Pavel se rozhodl jí pomoci a ukryl jí v malé místnosti vedle krejčovny svého otce. Po chvíli však oba zjistili, že jsou do sebe zamilovaní. Všichni však víme, jak Romeo a Julie skončili.
Příběh je dle mého názoru krásný. Samotný nápad na něj, tedy zasazení archetypu do nacistické doby, se samozřejmě nabízí, proto se ho Otčenášek ujal poměrně krátce po válce, v roce 1958. Vztah mezi dvěma protagonisty je vystavěn velmi autenticky, uvěřitelně a něžně. Ať už celkovým vnímáním lásky mezi mladými lidmi, tak i detaily, jako například nezkušenost chlapce i dívky co se týče milostného života. Dialogy jsou přirozené a zajímavé. Atmosféra místa a doby je také vykreslena velice živě.
Co mi ale na knize přišlo rušivé, bylo dramaturgické vystavění příběhu. Bylo tam zkrátka tolik zbytečných pasáží. Při čtení jsem měl pocit, že autor dostal nápad na skvělý příběh, napsal ho, a pak zjistil že délkou odpovídá spíše povídce, tak doplnil zbytečnou vatu, aby se dalo mluvit o knize. Některé stránky jsem měl opravdu nutkání přeskakovat. Například kapitola věnovaná dětství Ester, která nás vytáhla z Prahy na venkov, kde dívka žila, a v pěti stránkách popisovala co tam dělala. Jediný význam pro příběh to mělo, aby se na konci mohlo na ten venkovský dům odkázat jako na „světlo na konci tunelu“, což se dalo napsat na maximálně jednu stránku.
Krom zbytečně nafouklého děje mi také ne vždy vyhovoval osobní styl psaní autora. Občas se totiž Otčenášek nechal až příliš unést metaforami, a pro mě se tak děj stával nečitelným. Například doteď nevím, zda spolu měli sex, nebo ne. A to, jak knížka skončila jsem si musel vyhledat na internetu, protože i když jsem to četl třikrát, pořád jsem poslední kapitolu zcela nepochopil. Metafory by se však dali zvládnout, kdyby se, jak jsem již zmiňoval, autor nezabýval zbytečnými detaily, které odvádí pozornost od hlavního děje.
Co ale musím, byť se slzou v oku uznat, je že se autor opravdu nebál si na konci ušpinit ruce. Romeo a Julie od Shakespeara skončili sice tragicky, ale to že zemřeli oba nás může jistým způsobem utěšit, že jsou navždy spolu. Otčenášek se rozhodl zabít jen jednoho z nich, a toho druhého nechat na světě samotného. Což je odvážný krok, který emoční zážitek jen prohloubí.
Oceňuji také celkový dopad knihy. Není snadné přimět mladé lidi zajímat se o historii, natož tak temné období jako je holokaust. Udělat to prostřednictvím romantického příběhu mladých lidí, je podle mě velmi efektivní a chytré.
Knihu bych určitě doporučil, pokud máte rádi romantické příběhy, napsané netradičním stylem. Svou délkou je vhodná i pro méně vášnivé čtenáře, připravte se však na to, že některé stránky možná budete přeskakovat.
