Anthem – budoucnost, ve které zanikla individualita

Jakou mra­zi­vou vizi skrý­vá jed­no z prv­ních děl zakla­da­tel­ky objek­ti­vis­mu?

Ayn Rand je nej­ví­ce zná­ma kvů­li svým dvě­ma klí­čo­vým romá­nům, kte­ré se dosta­ly do šir­ší­ho pově­do­mí jak za její­ho živo­ta, tak hlav­ně poz­dě­ji.

Trochu na okra­ji vní­má­ní jsou dvě její prá­ce – We the Living a pak nove­la Anthem. Ani jed­na z nich zatím nee­xis­tu­je v čes­kém vydá­ní.

Anthem byl původ­ně plá­no­ván jako diva­del­ní hra, čemuž odpo­ví­dá také čle­ně­ní tex­tu do slok spí­še než do odstav­ců. Výhodou je, že se čte vel­mi dob­ře a půso­bí vel­mi majestát­ně a jak­si osu­do­vě. Ostatně vzhle­dem k téma­tu se není ani čemu divit.

Hrdiny pří­bě­hu jsou Equality 7-2521 a Liberty 5-3000. První muž, dru­há žena, respek­ti­ve chla­pec a dív­ka. Equality píše při svět­le svíč­ky v opuš­tě­ném tune­lu slo­va, kte­rá jsou pova­žo­vá­na za hřích. Téměř celou dobu jsou v pří­bě­hu pou­ži­ta zásad­ně zájme­na množ­né­ho čís­la, tedy „my, naše, našich, s námi, o nás“, kte­rá jas­ně demon­stru­jí, že zde panu­je abso­lut­ní kolek­ti­vi­ta a celist­vost a všich­ni už dáv­no zapo­mně­li na jakou­ko­li alter­na­ti­vu ozna­če­ní čeho­ko­li.

Text je situ­o­ván do nejas­né budouc­nos­ti země, kdy lid­stvo vstou­pi­lo do nové tem­né éry. Technologický krok či pokrok se obje­vu­je vel­mi spo­ra­dic­ky a pokud ano, je vel­mi peč­li­vě plá­no­ván, kon­t­ro­lo­ván a regu­lo­ván. Společnost je říze­na Světovou Radou, kte­ré trva­lo 20 let, než povo­li­la uží­vá­ní sví­ček jako zdro­je svět­la.

Equality je vycho­vá­ván dale­ko od rodi­čů, v peč­li­vě stře­že­né spo­leč­nos­ti mla­dých, kde čeká na při­dě­le­ní povo­lá­ní, kte­ré bude vyko­ná­vat v obec­ném zájmu. Časem si ale uvě­do­mí, že se naro­dil s „pro­kle­tím“ – vel­mi rych­le se učí a ptá se na pod­sta­tu věcí. S někým tako­vým se dří­ve nebo poz­dě­ji nut­ně střet­ne jaká­ko­li dik­ta­tu­ra.

Equality se sezna­mu­je s Liberty a postup­ně odha­lí sta­ré tune­ly, ve kte­rých najdou pozůstat­ky sta­ré tech­ni­ky, obje­ví elektři­nu a samo­zřej­mě si nako­nec uvě­do­mí, že exis­tu­jí i jiná zájme­na a jiné pojí­má­ní osob­nos­ti, než jaké jim bylo vnu­ce­no spo­leč­nos­tí.

Motiv kon­flik­tu indi­vi­du­a­li­ty a kolek­ti­vis­mu pro­vá­zí celou tvor­bu a myš­le­ní Ayn Randové. Ačkoli jsem Anthem četl až po Zdroji a Atlasově vzpou­ře, půso­bil na mě mož­ná nejmra­zi­vě­ji. Je to způ­so­be­no malým roz­sa­hem, kde ale není ani jed­no slo­vo zby­teč­né a díky mini­mál­ní­mu počtu postav a moti­vů je kaž­dý z nich vel­mi hut­ně podán a doslo­va vysá­vá čte­ná­řo­vu pozor­nost.

Zdroj i Atlas jsou mra­zi­vé v jejich rea­lis­tič­nos­ti a kon­krét­nos­ti, pro­to­že člo­věk si dove­de před­sta­vit jak mno­ho situ­a­cí z těch­to romá­nů, tak ho nepo­chyb­ně napad­nou i reál­né posta­vy z jeho živo­ta, kte­ré odpo­ví­da­jí popsa­ným arche­ty­pům.

Anthem hra­je na jinou notu, ale stej­ně účin­ně. Jeho devi­zou je uni­ver­za­li­ta a nad­ča­so­vost. Jeho pří­běh i kon­flikt se dají zasa­dit jak do posta­po­ka­lyp­tic­ké budouc­nos­ti, tak i do již dáv­né­ho stře­do­vě­ku nebo anti­ky. Je to vlast­ně arche­typ sám o sobě, kte­rý se v růz­ných měřít­kách a vari­a­cích opa­ku­je během celé his­to­rie lid­ské­ho dru­hu. Občas sice nabí­rá jinou podo­bu, ale jeho vyzně­ní a varo­vá­ní je jed­nou z těch zpráv, na kte­rou by lid­ské poko­le­ní nemě­lo nikdy zapo­me­nout.