Aquaman: Jason Momoa v moři triků, humoru a akce

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Arthur Curry (Jason Momoa) sice pomohl nej­vět­ším hrdi­nům na svě­tě odvrá­tit útok Steppenwolfa, dále však radě­ji zůstá­vá v ústra­ní a věnu­je se pomo­ci lidem ze své­ho oko­lí, než aby se věno­val něja­kým vět­ším hroz­bám. To se má ovšem zane­dlou­ho změ­nit neboť sou­čas­ný vlád­ce Atlantidy, jeho nevlast­ní bra­tr Orm (Patrick Wilson), chce spo­jit krá­lov­ství všech sed­mi moří a vyra­zit pro­ti lidem na sou­ši, kte­ří dlou­há léta zne­čiš­ťu­jí moře a oce­á­ny a ohro­žu­jí tak život pod jejich hla­di­nou. Jedinou mož­nost jak zabrá­nit celo­svě­to­vé vál­ce je, aby se Arthur vydal do Atlantidy náro­ko­vat si trůn, kte­rý mu prá­vem jako prvo­ro­ze­né­mu pat­ří...

Okolky stra­nou, Aquaman byl vždyc­ky tak tro­chu podiv­ným hrdi­nou, kte­rý v dneš­ním svě­tě seri­oz­něj­ších komik­sů tak nějak moc úpl­ně nefun­gu­je. Jasně, jsou i moder­něj­ší vari­an­ty, kde je tato posta­va poměr­ně badass, pořád se ovšem jed­ná o moř­ské­ho hrdi­nu, kte­rý si roz­mlou­vá s ryba­mi a chrá­ní moř­skou popu­la­ci před zne­čiš­tě­ním a jiný­mi hroz­ba­mi lid­ské­ho i nelid­ské­ho půvo­du. To že byl do hlav­ní role obsa­zen Jason Momoa moh­lo tro­chu napo­vě­dět, že se tvůr­ci poku­sí jít tro­chu víc macho sty­lem a budou dou­fat, že cha­risma toho­to havaj­ské­ho her­ce a jeho mas­ku­lin­ní pre­zen­ce pomů­že fil­mu i v momen­tě, kdy bude půso­bit tro­chu humor­ně až absurd­ně.

A ano, tohle sku­teč­ně ve fil­mu čás­teč­ně fun­gu­je. Film totiž po vět­ši­nu času balan­cu­je na hra­ně úmyslné/neúmyslné paro­die a vel­ko­le­pé­ho dob­ro­druž­né­ho flá­ku, kte­rý se nebe­re tak úpl­ně váž­ně. A když už to půso­bí oprav­du hod­ně jako pří­má rána na nos, je za rohem prá­vě Jason, aby z ruká­vu vysy­pal něja­kou suchou hláš­ku nebo poznám­ku. To je doce­la pří­jem­ná změ­na opro­ti hod­ně váž­ně poja­tým pře­de­šlým fil­mům z toho­to fil­mo­vé­ho uni­ver­za, samo o sobě to ale nedě­lá rov­nou dob­rý film.

Tvůrci totiž šli oprav­du all-in a s reži­sé­rem Jamesem Wanem v čele se pros­tě roz­hod­li vsa­dit všech­no co mají k dis­po­zi­ci. A aby toho neby­lo málo, sna­ha napě­cho­vat do fil­mu něco pro kaž­dé­ho je zna­tel­ná z kaž­dé minu­ty. V jed­né minu­tě máte dob­ro­druž­ný film jak z ran­ku Honby za kle­no­tem Nilu, rázem jste jak v pod­moř­ské ver­zi Tron: Legacy a tu zase vel­ko­le­pá a tro­chu nepře­hled­ná akce jak z loň­ské Ligy spra­ve­dl­nos­ti. Tím odpo­ví­dá jak kame­ra a cel­ko­vě vizu­ál­ní zpra­co­vá­ní, tak hudeb­ní dopro­vod od Ruperta Gregson-Williamse, kte­rý sice per­fekt­ně dopl­ňu­je jed­not­li­vé nála­dy fil­mu, díky roz­ma­ni­tos­ti však nepů­so­bí úpl­ně uce­le­ně a kon­zis­tent­ně. Jistě, zapo­je­ní elek­tro­nic­kých prv­ků

Podtrhuje to navíc fakt, že v celém fil­mu pak nako­nec není snad jedi­ná scé­na, kte­rá by v sobě nemě­la tri­ko­vé zábě­ry. Nechci hovo­řit o tom, že je ve fil­mu pře­hr­šel digi­tál­ních tri­ků, ale je. Ono by to asi ani jinak při takhle roz­mách­lé pro­duk­ci nešlo, ovšem film mož­ná až v pří­liš mno­ha momen­tech půso­bí spí­še jako počí­ta­čo­vá hra než jako svět, kte­rý obý­va­jí sku­teč­ní hrdi­no­vé. Ony úkro­ky smě­rem k tomu aby byl výsle­dek pře­ci jen tro­chu komik­so­věj­ší jsou pak tro­chu nešťast­né, zvláš­tě když někte­ré z těch­to ele­men­tů do očí bijí­cím způ­so­bem popí­ra­jí záko­ny fyzi­ky, che­mie i obec­né logi­ky. Pokud si tuhle podí­va­nou chce­te užít, musí­te poslat obsah vaší mozkov­ny na dvou­ho­di­no­vou pro­cház­ku.

Co na dru­hou stra­nu hra­je fil­mu k dob­ru je poměr­ně ori­gi­nál­ní prá­ce s kame­rou, kte­rá hned v něko­li­ka momen­tech zvlá­dá vykouz­lit hod­ně sym­pa­tic­kou a neo­kou­ka­nou akci, kte­rá byť půso­bí digi­tál­ně až hrůza, nabí­zí oso­bi­té sek­ven­ce, kte­ré si díky hra­vos­ti Jamese Wana a kame­ra­ma­na Dona Burgesse roz­hod­ně s jiným fil­mem nesple­te­te. Práce s per­spek­ti­vou a neotře­lé jízdy kame­ry a rámo­vá­ní akč­ních sek­ven­cí v tomhle pří­pa­dě do znač­né míry kom­pen­zu­jí jinak hod­ně umě­lou tri­ko­vou strán­ku a poně­kud zby­teč­ně dětin­skou výpra­vu.

Ve výsled­ku je Aquaman doce­la fajn kous­kem, kte­rý roz­hod­ně v porov­ná­ní s pře­de­šlý­mi fil­my v tom­to komiksovo-filmovém svě­tě má spí­še blí­že k Wonder Woman nebo Muži z oce­li spí­še než ke zbyt­ku, i tak si ovšem mys­lím, že se poten­ci­ál nepo­da­ři­lo ani zda­le­ka vytě­žit. Hlavní hrdi­na je sym­paťák a akce je tam dosta­tek, přes­to to celé půso­bí tak nějak mimo, umě­le a mož­ná až pří­liš roz­máchle než aby to člo­věk bral jako seri­oz­ní kou­sek, kte­rý má zachrá­nit celý fil­mo­vý vesmír v tros­kách. Jako podzimně-zimní bloc­kbus­ter u kte­ré­ho nebu­de­te moc pře­mýš­let nad tím co se tam děje nebo co posta­vy říka­jí to ale asi bude fun­go­vat dosta­teč­ně. Ono se tady asi o moc jiné­ho asi nikdo ani moc nesna­žil.

Aquaman je v rám­ci mož­nos­tí doce­la sluš­nou podí­va­nou, u kte­ré ovšem nesmí­te moc pře­mýš­let nad tím co se v ní děje, nebo co posta­vy říka­jí. Trestuhodně digi­tál­ní podí­va­ná s kri­zí iden­ti­ty ale má naštěs­tí sym­paťá­ka Momou v hlav­ní roli a rela­tiv­ně nápa­di­tou kame­ru k tomu, aby ale­spoň čás­teč­ně vyvá­ži­li jinak mož­ná až pří­liš roz­máchlou, umě­lou a tak tro­chu mimo (mís­ty až sebe­pa­ro­dic­kou) pro­duk­ci, kte­rá namís­to nové­ho zpra­co­vá­ní hrdi­ny se sna­ží v macho sty­lu pro­dat co nej­ví­ce z komik­so­vých zákla­du posta­vy, aniž by se někdo poza­sta­vil nad tím, zda-li to fun­gu­je nebo ne. Oproti nevy­da­ře­ným týmov­kám se ale na to pořád dá kou­kat (a i v někte­rých momen­tech si to užít). 

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Nejstarší

Nejnovější Nejlépe hodnocené

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře