Hodnocení článku
(zatím nehodnoceno)
Loading...Ááááách… omluvte mě, ale nemohu si pomoci. Při vzpomínce na ty zlaté, bezstarostné časy, kdy jsem jako malé škvrně (trošku chlupatější škvrně) usedal brzo ráno k televizoru značky Tesla Color 110 ST a s nesmírným zaujetím hltal Asterixova dobrodružství, uváděná tehdy nejnabušenější polskou stanicí Polsat (nebo snad TVP1?), se jen stěží bráním vtíravé nostalgii (teď mě napadá - možná že to byla TVP2). Což o to, že jsem tenkrát rozuměl tak každému pátému slovu… Hlavně že tam byl Asterix a Obelix, dva největší drtiči z Gálie, zástup naivních protivníků a tisíc způsobů, jak vyrazit Římanovi stoličku. Nevynechal jsem jediný díl, každou sobotu vstával již v sedm hodin (!!!), a i když mě občas tížil nevyvenčený močový měchýř (nesmírně sugestivní chvíle), nikdy (NIKDY!!!) jsem se neopovážil vzdálit se od své polské svatyně. Než abych propásl jednu jedinou vteřinku Asterixových patálií – to už bych se raději vypravil na dobrovolnou injektáž tetanu.
[Kdeže loňské sněhy jsou…] Abyste mě však pochopili, tím vším nezamýšlím jen jednoznačné sebezesměšnění (a to ještě nevíte všechno – ujíždím také na Kačerech), ale i jakési opodstatnění/pochopení dále uvedeného. Konkrétně situace, do níž jsem byl nasměrován v okamžiku, když jsem ve výpisu blížících se premiér zbystřil směsici slov „Astérix et les Vikings“ (pro ty z vás, kteří znají francouzštinu jen skrze „skvělou“ reklamu na Koka Kólu: „Asterix a Vikingové“). Zřejmě nemusím zdůrazňovat, copak v mém případě nastalo. Flashback jak hrom, hned vzápětí neodpálkovatelné přívaly slz, rozměrné kontejnery nostalgie a takové ty klasické aspekty obrovského natěšení: nespavost, začínající šediny, okousané nehty, prochozený koberec v místnosti s kalendářem… Být o nějaký ten pátek mladší, hnedle bych si začal natahovat budíka na sedmou hodinu ranní.
Zkrátka a dobře, těšil jsem se jako za „mlada“. Nutno však zdůraznit – hodně mi k tomu dopomohly prvotní (a kdovíjak objektivní) ohlasy na stránkách www.csfd.cz a s nimi spjaté hodnocení okolo devadesáti procent. Ač jsem se bránil jako statečný jinoch a nepřetržitě si vsouval do mysli: „Netěš se, Marťo, netěš, budeš pak zklamán,“ sentiment byl silnější, totálně mě zaslepil a žádný div, že jsem si onoho šestadvacátého října zatrhl snad ve všech diářích (mám jen jeden – a to ještě z roku 1999). Těžko odhadovat, kdepak bych se touto dobou nalézal, kdybych se nedočkal včasného vystřízlivění zásluhou „záhy se měnícího podnebí“ (toť metafora, poetové). Jak plynul čas, tím více hodnocení přibývalo a tím více (chvilka napětí) se redukoval i samotný průměr. Do doby, než se v důsledku „hvězdičkové přehuštěnosti“ ustálil na mnohem přiměřenější hodnotě 70%.
A 70%.... to už není vizitka kdovíjak božského animáku, který se v každém druhém okénku blýská něčím vychytaným. Řekněme si to na rovinu – sedmdesát procent je slušný příděl pro snímek, jenž vleze jedním okem tam a druhým zase ven. Žádná velká paráda, ale obstojný standard s přiměřenou dávkou humoru a slušným grafickým ohozem.
Nový Asterix, ač není v podstatě ničím, co by si zasluhovalo obstojnou slovní „deku“, příček nejvyšších nedosahuje. Přesněji řečeno – rozhodně nedosahuje kvalit svých úspěšných předchůdců (Asterix a překvapení pro Césara, Asterix v Británii…). A tak… přestože se Obelix může přetrhnout a takřka v každé scéně dostává své pověsti „milého vola, který má pořád hlad“, sám na to s natvrdlým Olafem nestačí. Jeho kolega Asterix se tradičně zdráhá čehokoliv, co by jej zařadilo do škatulky „ujeté komiksové postavičky“, a celým příběhem proplouvá tak nějak úsporně (tj. odkroutí si své a navrch nic nepřidá). Ostatní obyvatelé galské vesnice jsou na tom podobně a jen málokdy se jim poštěstí zabodovat něčím novým (zkažené ryby známe, rovněž i velitele Hvězdné pěchoty). Samostatnou kapitolu tvoří postava blonďatého Zničehonixe, který se na otcův popud pokouší nahodit sval, a proto podstupuje ukrutný trénink pod vedením ústřední dvojice hrdinů. Tuhle subtilní kreaturu jsem skutečně nemohl vystát. Taneční bůh (už nikdy víc jeho kreací!) a lenoch línej, který by vyhrál mistrovství světa v hysterčení, i kdyby se jej účastnil sám Vladko.
Chtělo by se říci, že to podělal scénárista, ale…
…ale to by byla „šajba pět metrů na bránu“. Tvůrcům lze jen máloco vytýkat po stránce technické (klasická animace ještě nepatří do starého železa). Stejně tak by bylo troufalé navážet se do způsobu, jakým předlohu adaptovali. Zní to paradoxně, ale chyba se udála někde jinde. A to hned na začátku, před dávnými časy, za devatero horami, sedmero moři… no prostě při výběru příběhu. Jak na sviňu byl zvolen zrovna ten, který nenabízí nikterak rozlehlý prostor tomu, co činí Asterixe pravým Asterixem. Pořádná mise, zástupy všudypřítomných Římanů, tradiční špičkování mezi hlavními hrdiny… Na nic z toho se netěšte (alespoň ne v uspokojivé míře). Přestože jsou Vikingové pro lektvarem posilněné Galy mnohem adekvátnějšími protivníky, rozhodně neoplývají takovou dávkou vtipnosti jako v plechu odění posluhovači Julia Caesara. Krom toho – za celých osmdesát minut nedostanou ani pořádně přes držku.
Po tomto odstavci by se chtělo říci, že je nový Asterix úplně špatný, popř. že jsem až neskutečně podlý hajzlík, který tuhle dvojku nemusí. Ale věřte mi – opět by to byla střelba mimo. To, že jsem nového Asterixe nepatrně sjel, ještě neznamená, že bych při jeho požívání trpěl. To ne. Nejnovější dobrodružství dvojice Galů doplácí na to (a teď se nadechněte), že není výborné, ale „jen“ chvalitebné. Za normálních okolností bych nad podobným výsledkem plesal a vykřikoval do světa, jakýpak návrat se neuskutečnil, ale u téhle francouzské série jsme přeci jenom navyklí na maximálně napnuté dráty i tehdy, když to Disneymu nekreslí.
A tak… pokud jste začali slídit po černých vlajkách (které stejně nemáte, pokud se považujete za normální), urychleně přestaňte. Asterix rozhodně nepadl a stále nabízí nezanedbatelné množství čehokoliv, co jej vždy povyšovalo nad ostatní. Narážky na současnou pop-kulturu, několik vskutku vypiplaných scén (vikingská svatba, trénink ŕ la Rocky, pravidelná inspekce římského tábora a demolice pirátských lodí), pozoruhodné postavičky (viz véčkově stavěný Olaf – těžká IQ třída) a rovněž již jednou zmíněného Obelixe, který to zkrátka jistí, i kdyby nechtěl (jeho menhiry, úvahy o ochlupení, zásobení se divočáky… k tomu nemám slov :)).
A z toho vyplývá jediné – vyplivněme citrón z úst a tvařme se spokojeně. Ačkoliv se nezrodilo nic devadesátiprocentního, neměli bychom opomenout, že nás svou návštěvou poctil animák, který se sympaticky navrací ke starému řemeslu a jenž je na tom minimálně desetkrát lépe než Asterix dobývá Ameriku (1994) a poslední hraná verze s Depardiem a spol. (nechtěně vtipná Mise Kleopatra). Navzdory všem výtkám jsou Vikingové poctivou vzpomínkou na plodné časy a rovněž důkazem toho, že i dnes lze vyprodukovat koukatelný počin v pouhopouhém 2D. Disney by zbledl závistí a vy…
…a vy si počkejte, až to vyjde na DVD.
(4,91 z 5)