Bob Dylan: Úplně neznámý: Timothée Chalamet je Bob Dylan v elektrickém životopisném filmu

Raná léta Boba Dylana v New Yorku jsou nád­her­ně ztvár­ně­na ve fil­mu Úplně nezná­mý, kte­rý ten­to víkend vstu­pu­je do praž­ských kin poté, co zís­kal osm nomi­na­cí na Oscara včet­ně ceny za nej­lep­ší film a režii. Tento suges­tiv­ní živo­to­pis­ný film reži­sé­ra a spo­lusce­náris­ty Jamese Mangolda (Walk the Line) sice neob­je­vu­je nijak zvlášť ohra­ný žánr, ale díky vkus­ným herec­kým výko­nům a odda­nos­ti hud­bě je vel­mi zábav­né ho sle­do­vat.

Film Úplně nezná­mý začí­ná pří­jez­dem Dylana (hra­je ho na Oscara nomi­no­va­ný Timothée Chalamet) do New Yorku v roce 1961, kde se chce setkat se svým hospi­ta­li­zo­va­ným ido­lem Woodym Guthriem (Scoot McNairy), aby „chy­til jis­kru“. Ve Woodyho nemoc­nič­ním poko­ji také nara­zí na las­ka­vé­ho a jem­né­ho Petea Seegera (Edward Norton, rov­něž nomi­no­va­ný na Oscara), kte­rý mu nabíd­ne nocleh - a poté, co si ho Woody poslech­ne, jak hra­je, mu pomů­že nastar­to­vat kari­é­ru.

Příběh, kte­rý z vel­ké čás­ti vychá­zí z kni­hy Elijaha Walda Dylan Goes Electric! Newport, Seeger, Dylan a noc, kte­rá roz­dě­li­la šede­sá­tá léta, sle­du­je zhru­ba čty­ři roky Dylanova vze­stu­pu na fol­ko­vé scé­ně Greenwich Village. Zahrnuje jeho pro­fes­ní i osob­ní plet­ky s krá­lov­nou fol­ku Joan Baezovou (Monica Barbaro) a fik­tiv­ní pří­tel­ky­ní Sylvií Russoovou (Elle Fanning), než vyvr­cho­lí jeho kon­tro­verz­ním elek­tric­kým vystou­pe­ním na Newport Folk Festivalu v roce 1965.

Mangoldův scé­nář (napsa­ný spo­leč­ně s Jayem Cocksem) se sil­ně opí­rá do zná­mých ryt­mů hudeb­ní­ho živo­to­pi­su a jsou zde oje­di­ně­lé momen­ty, kte­ré půso­bí neau­ten­tic­ky nebo pře­hna­ně dra­ma­tic­ky. Když se však drží na scé­ně, je Úplně nezná­mý elek­tri­zu­jí­cí: je to ener­gie herec­kých výko­nů a odda­nost hud­bě, kte­ré film povy­šu­jí nad jeho kon­venč­ní struk­tu­ru.

Chalamet je v roli Dylana úžas­ný, vysti­hu­je jeho cha­risma, neklid­nou ener­gii, a dokon­ce i jeho maný­ry a vzhled. Protože je však sám hudeb­ník tak záhad­nou posta­vou, je těž­ké si k němu jako k posta­vě vybu­do­vat vět­ší empa­tii. Zajímavější je, jak na Dylana rea­gu­jí lidé z jeho oko­lí: když Sylvii vyprá­ví, že pra­co­val v luna­par­ku, je okouz­le­ná; když stej­nou his­tor­ku vyprá­ví Baezové, oka­mži­tě ho okřik­ne, že kecá. Snaha dob­ro­sr­deč­né­ho Seegera pocho­pit nebo oslo­vit Dylana tvo­ří vel­kou část vrchol­né­ho napě­tí fil­mu.

Barbaro v roli Baezové kra­de film Chalametovi a podá­vá ohni­vý a vrs­tev­na­tý výkon, kte­rý jí vyne­sl zaslou­že­nou nomi­na­ci na Oscara. Toho samé­ho dosa­hu­je i Norton jako Seeger, kte­rý do svých scén vná­ší váž­nost a hlu­bo­ce auten­tic­kou las­ka­vost. McNairyho ztvár­ně­ní Guthrieho, ačko­li vět­ši­nou mlčí, zaklá­dá film s emo­ci­o­nál­ní hloub­kou, kte­rá pře­tr­vá­vá ješ­tě dlou­ho po skon­če­ní titul­ků.

Johnny Cash v podá­ní Boyda Holbrooka mezi­tím půso­bí tro­chu str­nu­le ve srov­ná­ní s osca­ro­vým výko­nem Joaquina Phoenixe ve fil­mu Walk the Line; s Mangoldem za kame­rou oba fil­my půso­bí, jako by pochá­ze­ly ze stej­né­ho fil­mo­vé­ho vesmí­ru hudeb­ních bio­gra­fií. Fanningová nemá v roli Sylvie, fik­tiv­ní posta­vy zalo­že­né na sku­teč­né Suze Rotolo, s čím pra­co­vat, a její bouř­li­vý vztah s Dylanem není nikdy plně roz­vi­nu­tý.

Ačkoli Úplně nezná­mý není muzi­kál, Mangold věnu­je hud­bě del­ší čas na plát­ně a nabí­zí minu­to­vá vystou­pe­ní nejen Dylana, ale i Seegera, Baeze, Cashe a dal­ších. Jedním z nej­lep­ších momen­tů fil­mu je Dylanovo jamo­vá­ní s fik­tiv­ním blu­e­sma­nem Jessem Moffettem v Seegerově živém tele­viz­ním pořa­du; Moffetta hra­je s odu­šev­ně­lou ener­gií Big Bill Morganfield, syn blu­e­so­vé legen­dy Muddyho Waterse. Hudební vrcho­ly fil­mu, jako je Dylanova str­hu­jí­cí inter­pre­ta­ce pís­ně The Times They Are a-Changin“ v podá­ní Johnnyho Cashe, jsou čis­tým potě­še­ním sly­šet a vidět v kině.

Film však klo­pý­tá ve svém vrchol­ném zob­ra­ze­ní Dylanova elek­tri­fi­ko­va­né­ho setu na Newport Folk Festivalu. Mangold vyto­čí napě­tí na umě­lou úro­veň, roz­zu­ře­ní divá­ci háze­jí před­mě­ty a orga­ni­zá­to­ři fes­ti­va­lu se sna­ží vypnout zvuk. Přehnané pro­ve­de­ní při­po­mí­ná spí­še Blues Brothers hra­jí­cí Gimme Some Lovin“ v honky-tonku nebo Martyho McFlye elek­tri­zu­jí­cí­ho tanec Enchantment Under the Sea než Dylanovo mno­hem klid­něj­ší sku­teč­né vystou­pe­ní.

Film Úplně nezná­mý vypa­dá skvě­le, kame­ra Phedona Papamichaela se snou­bí s na Oscara nomi­no­va­ný­mi kos­týmy a kuli­sa­mi, kte­ré divá­ky s ohro­mu­jí­cí auten­ti­ci­tou pře­ne­sou do New Yorku 60. let. Scény, v nichž Chalametův Dylan pro­chá­zí noč­ní Greenwich Village, jsou nád­her­ně rea­li­zo­va­né a hma­ta­tel­ně auten­tic­ké, čemuž se scé­nář jen těž­ko vyrov­ná.

V roce, kdy se na plát­nech kin obje­vu­jí vyso­ce pres­tiž­ní fil­mo­vé muzi­ká­ly jako Zloba, Emilia Pérezová nebo Joker: Úplně nezná­mý se odli­šu­je jako odu­šev­ně­lá, hud­bou pod­lo­že­ná cha­rak­te­ro­vá stu­die s něko­li­ka neu­vě­ři­tel­ný­mi herec­ký­mi výko­ny - jak ze stra­ny her­ců, tak na jeviš­ti. Ačkoli se nejed­ná o nic nové­ho, díky Mangoldovu zau­je­tí pro lát­ku a Chalametovu elek­tri­zu­jí­cí­mu výko­nu v hlav­ní roli je nut­né ten­to film vidět.

---

---

Tento článek původně napsal Jason Pirodsky pro The Prague Reporter a do češtiny jej přeložil Jiří Borový