Co se stalo, když Nora opustila manžela (aneb Opory společnosti) - Elfriede Jelinek

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

E. Jelinek (nosi­tel­ka Nobelovy ceny) je poměr­ně zná­má němec­ky píší­cí autor­ka, kte­rá z prken, jež zna­me­na­jí svět pro­nik­la i do svě­ta stří­br­né­ho plát­na v podo­bě fil­mu Pianistka, kte­rý měl poměr­ně kon­tro­verz­ní recen­ze.

Neméně kon­tro­verz­ní je ale i sama autor­ka - jejíž čás­teč­nou auto­bi­o­gra­fií prý Pianistka byla. Elfriede vždy koke­to­va­la s levi­co­vý­mi poli­tic­ký­mi názo­ry - něja­ký čas byla člen­kou anar­chis­tic­ké­ho hnu­tí a poslé­ze i komu­nis­tic­ké stra­ny, avšak nikdy se nesta­la poli­tic­kým dogma­ti­kem (z komu­nis­tic­ké stra­ny poslé­ze vystou­pi­la), což nezna­me­ná, že by neby­la poli­tic­ky anga­žo­va­ná. Známé je i její setká­ní s Ulrike Meinhof, bouř­li­vé večír­ky, ambi­va­lent­ní vztah k veřej­nos­ti i femi­nis­tic­ký nádech jejích děl. Drama Co se sta­lo... je autor­či­nou prvo­ti­nou z roku 1979. Navazuje na zná­mou Ibsenovu hru Nora, ale její zna­lost od páka pří­mo nevy­ža­du­je. Podle Jelinek totiž Ibsenovo dra­ma kon­čí prá­vě v tom nej­ví­ce zají­ma­vém momen­tu, tedy v době, kdy se Nora odhod­la­la od své­ho man­že­la ode­jít. Co však bude dál? Jak si může ve svě­tě kon­ce 19. sto­le­tí dovo­lit žít žena sama bez ochran­né ruky své­ho man­že­la? To je pocho­pi­tel­ně sil­né a zají­ma­vé téma, kte­ré se na plo­še cca 2 hodin poku­si­li sehrát her­ci Nové scé­ny Národního padla v Praze. V režii Michala Dočekala si titul­ní roli Nory zahrá­la Kateřina Winterová, z noto­ric­ky zná­mých her­ců se obje­vi­li ješ­tě např. M. Mejzlík, O. Pavelka, A. Pyško, či tře­ba i Zdena Hadrbolcová.

Hru dopl­ňo­val živý orchestr slo­že­ný z bicích a kytar, auto­rem hud­by je Miloš Orson Štědroň (mož­ná zná­te jeho spo­lu­prá­ci s Ivou Bittovou).

Nora není - jak by se mož­ná na prv­ní pohled moh­lo zdát - typem eman­ci­po­va­né dámy. O svo­ji eman­ci­pa­ci se sice sna­ží (nemo­hu si odpus­tit jed­nu cita­ci ..„Lid je ve své pře­váž­né vět­ši­ně údaj­ně zalo­žen tak femin­ně, že jeho myš­le­ní a jed­ná­ní je ovliv­ně­no dale­ko více cito­vým vní­má­ním než stříz­li­vou úva­hou, říká Adolf Hitler..“), nicmé­ně záhy dá před­nost poho­dl­né­mu živo­tu vydr­žo­va­né sleč­ny, kte­rý si sna­ží udr­žet i za cenu vlast­ní důstoj­nos­ti. Autorka děj hry pře­nes­la do kon­ce dva­cá­tých let - jak mož­ná bylo ze zmín­ky o Dolfim patr­no - což má svůj výsled­ný efekt v podo­bě dám­ských úče­sů a úprav oděvů a v závě­ru hry i plí­ži­vé­ho poci­tu nástu­pu nacis­mu (...„že by v tom měli prs­ty Židi, v té věci s tím požá­rem?“...). Samotné muže Jelinek ve hře popi­su­je poměr­ně růz­ně, roz­díl­nou pale­tou cha­rak­te­rů, nicmé­ně ti sku­teč­ně moc­ní mají stě­žej­ní vlast­nost spo­leč­nou - tou­hu mno­žit kapi­tál (ne nepo­dob­ných Hugu Stinnesovi, na nějž také při­jde řeč). Ano, poznám­ky o srov­ná­vá­ní ženy s kapi­tá­lem (kapi­tál se totiž mno­že­ním - na roz­díl od ženy - neo­po­tře­bo­vá­vá) jsou doce­la vtip­né. Humor je ve hře pří­to­men, byť o vylo­že­nou kome­dii se nejed­ná. Hra je tak díky pohle­du na roli ženy a bez­uzd­ném chtí­či po mamo­nu aktu­ál­ní i pro dnešek.