Anton Pavlovič Čechov je pravděpodobně jeden z nejznámějších ruských dramatiků. Je představitelem tzv. lyrického dramatu, kde se důležité pasáže děje odehrávají nikoliv v reálném životě ale v citovém nitru postav. Zejména pro své nejvýznamnější dílo - čtveřici velkých divadelních her se stal nejen světově proslulým autorem, ale vstoupil i do povinných školních osnov a seznamů maturitní četby. A ty, které snad ve školních lavicích minul, si jej budou alespoň pamatovat z filmu Jára Cimrman ležící, spící, kde má s naším velkým mistrem následující dialog: „A na čem pracujete doktore Čechove?“ „Píši dvě sestry.“ „A není to málo Antone Pavloviči?“.
Autoři scénáře tímto rozhovorem dvou velikánů světové literatury samozřejmě odkazují na Čechovovo drama Tři sestry. Ovšem já bych se chtěl zaměřit na jiné jeho dílo, které jsem měl možnost zhlédnout v rámci přenosů z Londýnského národního divadla NT live. Jedná se o adaptaci hry Strýček Váňa, která v originále zahrnuje osm postav a vypráví komplikovaný příběh neopětované lásky na osamělém statku kdesi na ruském venkově plném hádek a nepochopení. Mnohem důležitější než původní hra je ale u této inscenace její zpracování. Protože to posouvá význam tohoto díla do úplně jiných rovin. A to výborných rovin.
Jak už jsem řekl, inscenace je dílem kolektivu Londýnského národního divadla, které v původní hře provedlo řadu změn. Děj je přesunut do blíže neurčené, ovšem nejspíše nám blízké doby, protože například z postavy spisovatele je zde postava filmového scénáristy, což je z mého pohledu výborný krok. Aktualizace je zejména v oblasti divadla z mého pohledu velmi důležitým krokem, tím spíše, pokud se jedná o takto složitého a klasického autora jako je Čechov. Pokud totiž velkého mistra přiblížíte aktualizací jeho díla divákovi, může se stát, že si snadněji najde cestu ke komplikované látce. Nejvýraznější změnou ovšem je krok týkající se postav. Protože autoři zde z původních osmi dělají jednu jedinou. To je samozřejmě velmi odvážný krok, protože v takovém případě velmi záleží na tom, aby herec zvládl vyjádřit nenucenými a jemnými přechody mezi postavami jejich niterné emoce, tak, aby to divák poznal, ale aby si toho nevšiml. A obsazení se zde podle mého názoru obzvláště povedlo. Hlavní roli zde totiž hraje Andrew Scott, který sice asi není tolik významným filmovým hercem (jeho nejvýraznější filmovou rolí byla nejspíš postava profesora Moriartyho v jedné z posledních adaptací Sherlocka Holmese), ovšem o to více je hvězdou divadelních prken. Uznání si získal mimo jiné za své ztvárnění Hamleta a nyní herecky exceluje i ve Váňovi.
Právě velmi přirozený herecký projev Andrewa Scotta je podle mě nejlepší částí celé hry. Jeho situace, ve které si nemůže pomáhat prostorem, protože velká scéna je velká scéna, nemůže se spoléhat na výkony kolegů, protože tam jednoduše žádné nemá, mu nedává prostor pro chybu. Jeho jediným partnerem je tak publikum, které Scott téměř vtahuje do hry, což ještě zintenzivňuje váš divácký zážitek. Velmi jednoduše a citlivě přechází z postavy do postavy, sám se sebou interaguje, miluje se i nenávidí. Všechno to pak zvládá s elegancí a noblesou a daří se mu i poměrně dobře držet řetěz a dynamiku představení, což si prostě zaslouží obdiv. A určitě zde platí tvrzení, které se v souvislosti s Čechovem často objevuje: to nejdůležitější je zde řečeno tichem.
Tato hra asi nebude pro fanoušky klasického Čechova. Pokud prostě chcete vidět více herců a klasické staromódní divadlo s bohatou scénou, budete muset jinam. Ale pokud vás zajímá moderní divadlo, které se nebojí experimentovat a progresivně přistupovat k možnostem, které mu klasik dává, směle se na některý z přenosů do kina vydejte.
Případně mrkněte na trailer.
Nejnovější komentáře