Každý, kdo se jen trochu zajímá o českou kinematografii, jistě někdy slyšel o filmovém muzikálu, nebo lépe řečeno rytmikálu režiséra Tomáše Vorla Kouř. Tento dnes již kultovní snímek vznikl na základě několika jeho předchozích prací. Příběhově vychází z jeho krátkometrážního absolventského filmu Ing., kterým zakončoval své studium na FAMU. Co se týče stylu, tak ten vychází z jeho předchozí spolupráce s divadly Pražské pětky, zejména ze stylizovaného hereckého projevu, který byl typickým znakem Recitační skupiny Vpřed, vedené Lumírem Tučkem, který je také spoluautorem scénáře. Na choreografiích se pak podílel Šimon Caban (taktéž představitel DJ Arnoštka), v té době vedoucí Baletní jednotky Křeč, která byla též součástí Pražské 5. V době své premiéry, tedy těsně po Sametové revoluci, film dost zapadl, zejména pro to, že po desítkách let cenzury zde byl divácký hlad zejména po zakazovaných západních filmech. Málokdo pak byl zvědavý na nějaký podivný československý film, jehož děj se odehrává v temném prostředí ocelového města. Postupem času ale vykrystalizoval do krásy a následující generace se k němu začali vracet jako ke kultovnímu dílu chaotické a nesnadné převratové doby.
Tento text ale nemá reflektovat genialitu tohoto díla. Jeho výjimečnost sice nemůžeme doložit žádnou filmovou cenou (zejména proto, že v době premiéry se ještě neuděloval ani Český lev), nepočítáme - li ocenění od FITESu, ale můžeme odkazovat na jeho stálou diváckou popularitu a třeba i kladné hodnocení na čsfd. A možná právě pozdější divácký úspěch a zařazení filmu mezi perly české kinematografie jsou důvody, proč tento příběh začal vzbuzovat pozornost divadel. První adaptace, kterou se mi podařilo dohledat, vznikla v ostravském Divadle Petra Bezruče v roce 2018. Zajímavé je, že na oficiálních stránkách divadla nelze dohledat, kdo je autorem této inscenace. Po krátkém pátrání na webech jiných divadel, kde byl ostravský ánsánbl s tímto představením na hostovačkách jsem dohledal jména režisérské dvojce Kristýny Kosové a Adama Svozila. Dalším zarážejícím faktem je, že z původně osmdesátiminutového filmu vznikla na ostravských divadelních prknech více než dvouhodinová adaptace. To je důležitý fakt, ten si zapamatujte, k tomu se ještě vrátíme.
Vůbec poslední adaptací pak je představení studentského spolku proFIdivadlo z letošního roku. Vzhledem k tomu, že se ale jedná o sotva odpremiérovanou inscenaci, zatím o ní nelze dohledat mnoho informací. A tak se konečně dostáváme k představení, které chci recenzovat. A to adaptaci Divadla Na Fidlovačce.
Tato nezávislá pražská scéna se v poslední době začíná specializovat právě na filmové adaptace. V minulosti uvedla například představení Absolvent (dle stejnojmenného filmu a románu), Rain man, Někdo to rád horké a v poslední řadě třeba i Hoří, má panenko. Adaptaci Kouře divadlo uvedlo v roce 2021 a vzhledem k tomu, jak jej prezentují na svém webu, mě okamžitě toto představení zaujalo. Režíroval ho totiž samotný Šimon Caban, tedy člověk, který se podílel na tvorbě legendárního filmu, tak ten k té látce přeci musí mít nějaký vztah ne? Nooo, abych řekl pravdu, nevim nevim. Stejně jako ostraváci i Caban natahuje délku představení na více než dvojnásobek (na svých stránkách divadlo uvádí 180 min.), což je z mého pohledu následek několika ne úplně pozitivních faktorů. V prvé řadě autoři představení do děje přidávají mnoho vedlejších linek, např. rozvíjejí vztah Bédi a Helenky, nebo prohlubují pozadí vztahu Koťete a Arnoštka, čímž do jisté míry mění vyznění celého příběhu. Druhým faktorem s tím souvisejícím jsou přidané melodie a hudební čísla, evidentně napsaná přímo pro muzikál. A třetím důvodem, který délku hry protahuje jsou neustálé změny na scéně. Ač se to nemusí zdát, tak film se odehrává na poměrně velkém množství lokací, což vede k tomu, že když se jej snažíte věrně adaptovat, musíte mít k představení ještě partu kulisáků, kteří neustále na scéně něco přenášejí tam a zpět. Dalším faktorem, který mi na této adaptaci vadil, je to, že z původního rytmikálu, se tu dělá muzikál. Pokud vám není patrný ten rozdíl, tak rytmikál se vyznačuje recitováním textu do hudby, případně temnou až depresivní atmosférou (pomyslný protiklad proti tradičním muzikálům). V originálním filmu se to projevuje specifickým frázováním promluv mezi jednotlivými herci a vyjma discohitu Je to fajn můžeme toto slyšet i u většiny ostatních písní. V divadle nám ale autoři přidávají spoustu dalších písní, které jsou ale zpívané a dokonce, to je možná pro mě vůbec nejhorší, přetextovávají do zpěvného jazyka původní melodie. Otázkou tedy zůstává, o co se Šimon Caban snažil. Vzhledem k tomu, jak se neustále proměňuje scéna ve snaze přiblížit se filmovému střihu se asi Caban snažil být co nejvíce věrný originálu. Ovšem tím, že si do příběhu přidal spoustu nových prvků a zpěvných čísel, se vlastně originálu z mého pohledu maximálně oddálil.
Návštěvu tohoto představení bych tak asi doporučil těm, kteří původní film neviděli, anebo jim na věrohodnosti tolik nesejde. Pokud ale patříte mezi fanoušky původního díla, asi budete hodně zklamaní. Protože si myslím, že na rozdíl od filmu, toto představení se mezi kultovní opravdu nezařadí.
