Kočičí dramata. Myšlenky. Lidská dramata. Myšlenky. Radost, pochopení, procítění života a jeho smyslu i ve chvílích, kdy to úplně radostné není. Další ze série Dalajlamových koček je asi nejotevřenější směrem ven, k všednímu životu. Zároveň si však zachovává tu svou typickou buddhistickou vůni sametového polštáře dalajlamovy kočky, která se znovu podělí o své dojmy z kočičího života.
S radostí v očích a mysli si přečtěte celou knížku. Ale pak si ji klidně nechte a listujte náhodně. Čtěte kousíčky, jednotlivé kapitoly. Je to jako vracet se k bonbonkům, o kterých už sice víte, jak chutnají, ale ony vás překvapí. Tím, že se znovu rozvoní a s velkou pravděpodobností objevíte i nový odstín jejich příchutě.
Bavilo mi si s touto knihou hrát.
Číst ji spořádaně, i naprosto neuspořádaně…
Ten klidný, moudrý, přemýšlivý a laskavý život, který dalajlamova kočka vede – ten voní celou knihou, každou stránkou a doslova naplní i buňky čtenářovy.
Procházet se životem jak kočka a vidět lidi…
A cítit jejich starosti a cítit laskavost dalajlamovu, která s patřičným nadhledem ukazuje, jak ve své podstatě život je jednoduchý. Vnímala jsem často rozpor mezi tíhou bytí a relativní lehkostí (leč zároveň neskutečnou zodpovědností) protagonistů jednotlivých příběhů, ale ta směs obyčejné všednosti a sváteční svatosti byla úžasná. Jako když si uvaříte šálek zeleného nesmírně drahého a vzácného čaje a vychutnáváte si ho při pohledu na vám známý a důvěrný domov, výhled z okna, v situaci tak obyčejné, jak jen obyčejná může být.
Je to jako vnést do šedého žití kousek světla. Které někdy ukáže kudy dál, někdy jen naťukne myšlenkové pochody, po kterých bychom se měli dát a ještě ke svému vlastnímu šálku zeleného čaje uzrát. Nesmírně milé a přívětivé čtení, které pohltí lidskou duši do pocitu domova, radosti, čiré radosti, která se jen těžko popisuje.
A nyní vše nahlížím bez očí milovníka koček, tohle je takový všeobecný dojem. Nevím, jestli to byl záměr, ale když porovnám Čtyři tlapky s Psem Jejího Veličenstva, tak ten psí pohled byl takový veselejší, hravější, měla jsem celou dobu pocit, že pes, i když pozorně poslouchá a řeší v podstatě podobný princip příběhové linie, tak kdyby chtěl, každou chvíli může radostně odběhnout jinam a prostě být zase psem. Z toho kočičího pohledu je cítit větší klid, snad i zvláštní zodpovědnost duše. Kdoví, jestli je to jen můj pocit, nebo to autor skutečně takto zamýšlel.
Když pes odejde ze scény, jde za radostí? Když kočka odejde ze scény, jde za klidnou moudrostí a svým vlastním tajemstvím?
Kromě příběhů, které jsou skutečně velkou lahůdkou, se nám mohou myšlenky rozletět i těmito směry a věřte mi, že nakonec možná skončíte u toho šálku zeleného čaje a budete si přát být kočkou Jeho svatosti.
A myslím, že pár novinek můžu prozradit…
„Nevěřila jsem vlastním očím! Pod stánkem pana Patela u brány namgyalského kláštera, na tomtéž místě, kde jsem ho kdysi spatřila z parapetu okna v prvním patře, byl ten nejúžasnější mourovatý kocour v Dharamsale.
Je to opravdu on? Mambo, otec mých koťat? Přenádherný, svalnatý divoký kocour, který se v mém životě tak znenadání objevil, ještě když jsem byla nezkušená mladičká městská kočka – aby pak opět nečekaně zmizel?“
Tak vida, bude tu nejen lidské drama…
O autorovi:
David Michie se narodil v Zimbabwe, studoval v Jižní Africe, žil v Londýně a nyní bydlí s rodinou v australském Perthu. Řadu let seznamuje čtenáře s tím, jak se v uspěchaném světě buddhisticky uklidnit. Jeho série o Dalajlamově kočce sklidila úspěch na celém světě a i u nás všechny jeho knihy postupně vychází. Na stránkách www.davidmichie.com se o něm můžete dozvědět víc aktualit.
Vydalo nakladatelství Synergie Publishing SE, 2020, www.synergiepublishing.com
