Když explozivní nehoda zavalí oba konce frekventovaného tunelu pod řekou mezi New Yorkem a New Jersey, skupina zoufalých přeživších rozmanitého původu a postavení v životě musí zapomenout na rozdíly a jednomyslně se postavit za muže, který je přišel zachránit.
Když explozivní nehoda zavalí oba konce frekventovaného tunelu pod řekou mezi New Yorkem a New Jersey, skupina zoufalých přeživších rozmanitého původu a postavení v životě musí zapomenout na rozdíly a jednomyslně se postavit za muže, který je přišel zachránit.
Tolik oficiální noticka. Uvítejme (konečně!) zase jednou akční film, kde nehraje hlavní roli násilí, nýbrž živel. Sláva filmu, jenž se obejde bez bomb s odtikávajícími displeji a kde nátlak na hrdiny nečiní hlaveň pětačtyřicítky, nýbrž ledová říční voda. Popatřme, any jsou výbušniny užívány způsobem, jenž měl pan Nobel, vynálezce dynamitu a vědeckého ocenění, především na mysli.
Sylvester Stallone, který si to u mne tímto filmem polepšil, hraje Kita Laturu, propuštěného šéfa newyorské Nouzové Zdravotní Služby (EMS), kterému to při katastrofě v podříčním tunelu nedá a vydá se (sám, nikdo jiný si netroufá) zachraňovat hrstku lidí lapených mezi závaly. To je ta dobrá stránka -- bezesporu nový, neotřelý nápad (už jsme si u akčních filmů jaxi odvykli, že). Méně radostný je pak nápor technických paradoxů a fakt, že děje neuvidíme až zas tolik; spíš filmových triků a zvláštních efektů, které ovšem vesměs stojí za to, jak už to u profesionálů z Industrial Light & Magic bývá.
Kitovým ženským protipólem je Madelyne Thompson (Amy Brenneman), spisovatelka, na kterou v New Yorku všechno padalo, tak se rozhodla odjet, až na ni spadl tunel. Ostatní zachraňovaní jsou vskutku divoká směsice, jakou byste dostali náhodným výběrem obsahu deseti aut na kterékoliv městské dálnici, včetně několika mladistvých delikventů. Jejich původ jde však pod tlakem bezprostředního ohrožení života naprosto stranou. Potud dobře. Škoda jen, že všechny předvedené povahy jsou tak velice čitelné a předvídatelné, včetně věrného psa, který, oplakán, se musí samozřejmě nakonec zachránit (ach). Příjemné je, že v Denním světle lidé dělají normální sobecká a krutá rozhodnutí.
Děje, pravda, mnoho nezbývá, neboť je tvořen jedním základním proudem (riskovat - najít útočiště - přežít) a technickými detaily, které přinášejí hojná pobavení rozličného druhu, a jimž se jako obvykle věnuji v rejpání (viz níže).
Nezbývá mi tedy než film celkově doporučit těm, kteří se rádi nechají napínat dramatickými živelnými situaci, závodem o život a výbušnými efekty. Mně se to líbilo.
Hodnocení: DOST DOBRÉ
HNIDOPICHOVO REJPÁNÍ
POZOR - AKUTNÍ NEBEZPEČÍ ZNECHUCENÍ
Ó ano, Daylight byla úplná pastva pro Hnidopicha a lovce klišé.
- Bouchlo to někde uprostřed, v místě, které později Kit snadno rozhodí svou drobnou petardičkou. Přesto se u tunelu zavalí oba celkem masivní vjezdy.
- Po všech možných i nemožných silnicích Ameriky neustále potkávám nouzové telefony. Jenom v tom zpropadeném tunelu je nemají, protože děj vyžaduje, aby ve všech vysílačkách došly baterky. Videokamery zkázu přežijí, byť pošramoceny. Telefon ne.
- Když je v přetrženém kabelu napětí schopné jiskřit, zmítá se (byť visa) jako živý.
- Třebaže nejsem stavební ani strojní inženýr, prohlašuji, že konstrukce (jediného?) ventilátoru s jednou svislou a třemi vodorovnými vrtulemi v sérii je nesmysl plnící jediný účel -- tvoří opičí dráhu pro Stallona. Uvnitř šachty, kam se nikdo normálně nedostane, nechybí olbřímí rudé displeje odpočítávající hrdinovi čas do záhuby (uááá). Ať mi nikdo nepovídá, že obyčejný elektromotor točící vrtulí pomocí transmise nejde zastavit nejen na chviličku, ale podle potřeby.
- Po celé délce tunelu je ve výši půl metru nad zemí vedeno potrubí, které v pravidelných intervalech popraská a unikající plyn se vznítí, aby tak po celou dobu vhodně ozařoval scénu (viz obrázek nahoře). Když voda vystoupí na úroveň hořáků, chvilku to bublá a pak se plyn sám zastaví. Světla neubude.
- Při katastrofě dosud našlapaného tunelu je najednou auto jen tu a tam. Rovněž jsou lidé buď úplně mrtví (a těch je velmi málo), nebo úplně zdraví (a těch je safra strašně málo). Nikde nikdo zraněný, popálený, žádné zlomené končetiny. Hrstka hrdinů se vypotácí z očazených, leč nepříliš zdeformovaných vozidel, a jejich první odpověď na otázku, jak se jim daří, zní: „I’m fine.“
- Která skopová hlava vymyslela, že by se pro ztíženou dopravní situaci ve městě muselo okamžitě začít se strojním odklízením trosek, třebaže by to ohrozilo něčí životy, nemluvě o možných zavalených? Aby se jako obnovil provoz? Vždyť tunel je definitivně rozbořen a zaplaven! A kde je starosta a politici vůbec? Není přece nic vděčnějšího, než předvádět soustrastnou účast na místě neštěstí. Pak by nějaký spěch nepřipadal v úvahu.
- V návalu zvláštních efektů se úplně zapomnělo na jeden podstatný fakt, jenž je ve filmu navíc ukázán na modelu, když ho vytáhnou z truhlice. Tunel není samozřejmě jeden, ale dva, každý jedním směrem, a jsou občas propojené. Bouchlo to jen v jednom z nich. I kdybychom připustili, že oba vjezdy a výjezdy jsou zavalené, druhý tunel by měl být v podstatně lepším stavu. Ale to by pak stačil méně mrštný hrdina, že ano.
- Závěrečná krkolomnice je pořádně zmršená. Všimněte si, jak se při postranním pohledu do víru vzhůru unášená Madelyne prohýbá v nemožných křivkách, jak to jen gumový panák umí. Rovněž si nenechte ujít, jak mocný vír, jenž je schopen vycucnout Kita z bahna, nezvíří na hladině řeky ani vlnku...
Nejnovější komentáře