Dobrá smrt - Dobrá smrt, dokument Tomáše Krupy, zachycuje asistovanou sebevraždu.

Eutanazie (z řec. ευ – eu, dob­rá, θάνατος – tha­na­tos, smrt; doslo­va „dob­rá smrt“) je obvykle defi­no­vá­na jako usmr­ce­ní na žádost, tedy se svo­le­ním poško­ze­né­ho, je z hle­dis­ka čes­ké­ho trest­ní­ho prá­va nedo­vo­le­né a je posu­zo­vá­no jako vraž­da.

Jde o sku­teč­ný pří­běh 72 leté ang­li­čan­ky Janette trpí­cí sva­lo­vou dystro­fií. Na letoš­ním fes­ti­va­lu Jeden svět zví­tě­zil film v kate­go­rii Česká sou­těž.

Velká Británie mož­nost euta­na­zie nena­bí­zí, pro­to paci­ent­ka odjíž­dí do Švýcarska, kde dob­ro­vol­ně ukon­ču­je svůj život. Všichni akté­ři doku­men­tu jsou sní­ma­ní od počá­teč­ní­ho roz­hod­nu­tí až po smrtící injek­ci. Ve fil­mu nevy­stu­pu­jí her­ci, jen auten­tič­tí účast­ní­ci, včet­ně lékař­ky pří­tom­né asis­tu­jí­cí smrti.

Zanedbat však nelze ani varo­vá­ní, kte­ré vyslo­vil bos­ton­ský neu­ro­log a psy­chi­atr Leo Alexander, porad­ce a pozo­ro­va­tel na Norimberském sou­du s léka­ři (1946–1947), kde byli sou­ze­ni léka­ři a vyso­cí úřed­ní­ci, kte­ří se význam­ně podí­le­li na zlo­či­nech pošla­pá­va­jí­cích lid­skou důstoj­nost, mimo euta­na­zie např. na nuce­ných ste­ri­li­za­cích či poku­sech na lidech:

„Ať již tyto zlo­či­ny dozna­ly jakých­ko­liv roz­mě­rů, bylo všem, kte­ří je vyšet­řo­va­li, jas­né, že vždy začí­na­ly v nepa­tr­ných počát­cích. Zprvu se jed­na­lo o pou­hý odklon od důra­zu na základ­ní postoj léka­řů. Vše začí­na­lo při­je­tím roz­hod­nu­tí, že totiž exis­tu­je život nehod­ný živo­ta. Tento postoj se zpo­čát­ku týkal pou­ze těž­ce a chro­nic­ky nemoc­ných. Postupně se sfé­ra těch, kte­ří byli zahr­no­vá­ní do téže kate­go­rie, roz­ši­řo­va­la o lidi nepro­duk­tiv­ní, ide­o­lo­gic­ky nežá­dou­cí, raso­vě nežá­dou­cí a nako­nec všech­ny ne-Němce. Ale je tře­ba si uvě­do­mit, že prá­vě oním prv­ním kro­kem, z něhož celý dal­ší způ­sob myš­le­ní zís­kal svůj impulz, byl postoj k nevy­lé­či­tel­ně nemoc­né­mu.

 Žádost o euta­na­zii je vlast­ně výkřik nemoc­né­ho: „Vyslechne mne už koneč­ně někdo? Najde si někdo koneč­ně pro mne čas? Stojí ješ­tě o mne někdo? Má mne ješ­tě někdo rád?“ A my se musí­me nau­čit tyto nevy­slo­ve­né výkři­ky sly­šet. Jde tu taky o bolest, ne těles­nou, ale duchov­ní. Tu dia­gnos­ti­ku­je­me, jen máme-li na nemoc­né­ho čas, když mu naslou­chá­me a když zís­ká­me jeho důvě­ru. Duchovní boles­tí trpí i lidé tzv. nevě­ří­cí. /MUDr. Viola Svobodová/

Hledisek mož­nos­ti pro­ve­de­ní euta­na­zie je vel­ké množ­ství, zva­žu­je se kupří­kla­du, zda o smrti paci­en­ta mohou roz­hod­nout jeho pří­buz­ní, či jest­li vyža­du­je jeho vlast­ní sou­hlas. Stejně tak exis­tu­je množ­ství forem euta­na­zie, při pasiv­ní napří­klad paci­ent vysa­dí pře­de­psa­nou medi­ka­ci, čímž se může jeho úmr­tí při­blí­žit. Při aktiv­ní euta­na­zii nao­pak paci­ent uží­vá vět­ší množ­ství léků za stej­ným úče­lem. Při neak­tiv­ní lze napří­klad vypnout pří­stro­je, kte­ré jej drží při živo­tě.

Odtud už pak nebu­de dale­ko k záko­nu dob­ro­vol­né euta­na­zie pro pře­stár­lé, pak povin­né euta­na­zie pro pře­stár­lé, lidi chudé, pak při­jdou na řadu men­tál­ně a fyzic­ky posti­že­ní, a pak tře­ba lidé nesou­hla­sí­cí s „eli­ta­mi“

Tyto otáz­ky film ote­ví­rá, ač není sám hod­no­tí­cí, urču­jí­cí vývoj myš­le­ní; vybí­zí k zamyš­le­ní.

---

---