Neon Demon | The Neon Demon [40%]

Nicolas Winding Refn se za posled­ních pár let vyšvi­hl mezi oso­bi­té tvůr­ce, na kte­ré se vypla­tí si dát pozor. Může za to pře­de­vším jeho film z roku 2011 Drive, kte­rý jej rázem vyšvi­hl mezi eli­tu. I přes veš­ke­rou sna­hu jeho dal­ší film Jen Bůh odpouš­tí tako­vé­ho ohla­su nedo­sá­hl a i když se od Neon Demon čeka­ly vel­ké věci, prv­ní zahra­nič­ní ohla­sy taky neby­ly dva­krát vstříc­né. 

Jesse (Elle Fanning) při­jíž­dí do Los Angeles po úmr­tí rodi­čů, aby se sta­la úspěš­nou model­kou. Ve svém útlém věku a se svo­jí pří­rod­ní krá­sou pro to má ty nej­lep­ší před­po­kla­dy. Díky jed­no­mu foce­ní se svým kama­rá­dem se jí ote­ví­ra­jí dve­ře k těm nej­vět­ším uměl­cům v obo­ru a její hvězda začí­ná stou­pat vzhů­ru. Tam kde ovšem jed­na hvězda začí­ná zářit, dal­ší začí­ná vyha­sí­nat a svým neče­ka­ně rych­lím postu­pem se Jesse oci­tá v neli­bos­ti svých kole­gyň, kte­ré začí­ná nahra­zo­vat. Svět mód­ní­ho prů­mys­lu ovšem může být kru­tý, zvláš­tě pro tak křeh­kou dív­ku jako Jesse...

Předně je tře­ba říci, že mám rád Refnovu tvor­bu i před Drive. Série Dealer je hod­ně fajn a pře­de­vším Bronson s Tomem Hardym pat­ří k mým hod­ně oblí­be­ným sním­kům. Naopak Jen Bůh odpouš­tí pro mě bylo vel­ké zkla­má­ní, kde se styl a šoku­jí­cí prv­ky sta­ví do popře­dí, zatím­co obsa­ho­vá strán­ka pokul­há­vá a balan­cu­je někde mezi prů­měr­ným osob­ním dra­ma­tem a do extré­mu zahna­nou neú­mysl­nou paro­dií na arto­vé sním­ky z asij­ské­ho pro­stře­dí. A bohu­žel, v tomhle tren­du pokra­ču­je i novin­ka Neon Demon, kte­rá prá­vě vstu­pu­je do čes­kých a slo­ven­ských kin. 

Je mi jas­né, že podob­ně jako u jeho pře­de­šlé­ho sním­ku, i zde bude část pub­li­ka, kte­rá bude u sním­ku Neon Demon slin­tat bla­hem. Já to bohu­žel nebu­du. Byť totiž Refnova novin­ka opět vizu­ál­ně pře­vy­šu­je kon­ku­ren­ci o roz­díl tří­dy a samot­né obsa­ze­ní fil­mu je taky až na pár výji­mek rela­tiv­ně fajn, samot­ná obsa­ho­vá strán­ka je nato­lik podiv­ná a samo­ú­čel­ně šoku­jí­cí a škro­be­ná, že nemo­hu jinak. Svět mód­ní­ho prů­mys­lu je kru­tý a ve své pod­sta­tě chlad­ný, přes­to tenhle thriller zasa­ze­ný do tako­vé­ho pro­stře­dí ne vždy úpl­ně fun­gu­je. A byť video­kli­po­vý styl, kte­rý v úvo­du Refn ve fil­mu prak­ti­ku­je, nastar­tu­je film poměr­ně sluš­ně, Neon Demon se postu­pem času zpo­ma­lu­je a jeho vnitř­ní setr­vač­nost jej neu­dr­ží v cho­du. S blí­ží­cím se finá­le se navíc film během něko­li­ka minut úpl­ně zasta­ví a stag­nu­je na mís­tě, což je ve výsled­ku hod­ně ruši­vé a sní­mek se z téhle stop­ky už nevzpa­ma­tu­je, i když se Nicolas Winding Refn pokou­ší film roz­jet v závě­ru hod­ně expli­cit­ní­mi a šoku­jí­cí­mi momen­ty. Marně.      

Na dru­hé stra­ně film ovšem nabí­zí již zmí­ně­nou hod­ně půso­bi­vou vizu­ál­ní strán­ku, kde prim hra­je parád­ní kame­ra Natashy Braiser, kte­rá je tím čím film zaujme pře­de­vším. Výprava odvá­dí svůj lví podíl na vizu­ál­ním sty­lu, byť prá­vě mis­tr­né sní­má­ní a parád­ní zábě­ry rezo­nu­jí v člo­vě­ku i něko­lik hodin po pro­jek­ci.  V kom­bi­na­ci s hudeb­ním dopro­vo­dem Cliffa Martineze pak vytvá­ří film audi­o­vi­zu­ál­ní záži­tek, kte­rý si roz­hod­ně s ničím nesple­te­te. 

V sou­hr­nu je tedy ško­da, že scé­nář film sta­hu­je do hlu­bin nepří­liš výraz­né podí­va­né. Zajímavý nápad, skvě­lá audi­o­vi­zu­ál­ní strán­ka, v rám­ci mož­nos­tí sluš­né obsa­ze­ní a dvě hodi­ny něče­ho, co mělo poten­ci­ál psát his­to­rii, přes­to kon­čí podob­ně jako Jen Bůh odpouš­tí. Záležitost pro úzkou sku­pi­nu lidí, kde je opět vel­ký nepo­měr v ohle­du obsah vs. for­ma.