(zatím nehodnoceno)
Loading...Robert Altman nás bere na exkurzi do Anglie první poloviny dvacátého století, kdy patřilo k dobrému bontonu každého šlechtice mít osobního sluhu, náležitě okatě přehlížet všechny ostatní, pořádně prodrbat všechny okolo, až na nich nezůstane nit suchá a když se přihodí nějaká ta vražda příbuzného, tak z toho vytřískat co nejvíc.
Píše se rok 1932 a Sir William McCordle se svou chotí Lady Silvií pořádají tradiční hon, na který je třeba sezvat příbuzné a známé z dalekého a širokého okolí. A tak se tu sjíždějí nejrůznější aristokraté, jedni s holou zadnicí a druzí s naditými peněženkami, jak už to bývá. Každý z nich (kromě dvou mladých šlechticů) však s sebou má svého osobního sluhu, služku, popřípadě oba dva. Přijíždí dokonce i „černá ovce rodiny“ Ivor Novello, který se, oh jak odporné, živí herectvím v Hollywoodu. Ten s sebou nepřiváží sluhu, ale svého známého Morrise Weissmana s jeho sluhou. Weissman je poněkud vyšinutý režisér, který si chce „očichat“ prostředí anglické venkovské aristokracie, mezi níž se má odehrát jeho nový film s detektivní zápletkou. A jeho sluha je, řekněme velmi zvláštní, ke každému se chová jako k sobě rovnému a to by se samozřejmě nemělo trpět. Dále přijíždí stará, lehce senilní, skrblivá a nijak sympatická hraběnka Trenthamová, která zaučuje novou, lehce zbrklou a naivní služku Marry. Pak je tu ještě baron Stockbridge s chotí, zchudlý lord Nesbitt, se svou ženou, která těžce nese manželovu netečnost k ní a další a další aristokraté a ještě více sluhů. Každý z nich si nese s sebou svůj životní příběh a v tom kolotoči postav a osudů se stane na šlechtickém sídle vražda.
Zdá se vám to pro režiséra Roberta Altmana dostarečně šílené? Výborně, bude hůř :-)). Prozradím vám, že první polovinu příběhu to byl nápor na mozek zapamatovat si všech 32 postav s jejich mindráky a problémy, které se dále prohlubují a vybublávají na povrch. Tuto pro mne dost zničující část bohatě nahradila polovina druhá, která poskytuje báječnou podívanou plnou ostrých slovních přestřelek zabalených do uhlazeného aristokratického hávu mezi šlechtici. Nenechte se mýlit, pokud si myslíte, že služebnictvo hraje druhé housle, vzájemné vztahy mezi sloužícími a jejich životní příběhy jsou stejně důležité a dostávají stejný (ne-li větší) prostor.
Altman si ke spolupráci na tomto filmu přizval celou plejádu výborných evropských i zámořských herců a velmi věrně navozuje atmosféru upadající šlechty na pozadí překotného vývoje první poloviny dvacátého století. Na oko stále ještě vrchnost, která si může diktovat, prakticky ale společnost lidí s existenčními problémy, kteří se zuby nehty snaží udržet svou společenskou příčku. Kamera, které se chopil Andrew Dunn jen podtrhuje celkovou atmosféru filmu, která je, řekl bych, mírně ponurá. Herecké výkony jsou standartní a nikdo z tohoto standardu také nevybočuje. Snad jen stárnoucí Maggie Smith coby hraběnka Trenthamová a Kristin Scott Thomas jako manželka starého Lorda McCordlea. Ještě se mi vlastně moc líbil Alan Bates v roli majordoma Mr. Jenningse, který odvedl kus skvělé práce a hned bych si ho zaměstnal jako osobního sluhu.
Ikdyž je Gosford Park dosti složitý na orientaci a svým pomalejším tempem může být pro některé diváky i únavný, je podle mne filmem, který má své místo na světě a své diváky. Je jak detektivkou, tak jemnou sarkasmy protkanou komedií a kdo chce, najde si i psychologickou nit příběhu. Mně osobně se celkem líbil, ale podruhé ho vidět nemusím.
Nejnovější komentáře