Intouchables - Nedotknutelní - 95%

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Natočit pří­běh o posti­že­ném člo­vě­ku je vždyc­ky veli­ce oše­met­ná věc. Jsou v pod­sta­tě dvě mož­nos­ti, jak to dopad­ne - buď­to  vznik­ne srd­ce­ryv­ná tragé­die, kte­rá v kaž­dém dru­hém zábě­ru tla­čí na pilu, říka­jí se v ní hrdin­né věty a kona­jí obrov­ská ges­ta, nebo se nao­pak scé­náris­ti sna­ží o humor za kaž­dou cenu a vět­ši­nou z toho je kře­čo­vi­tá sláta­ni­na urá­že­jí­cí lid­skou důstoj­nost.

Herci, ztvár­ňu­jí­cí hlav­ní posta­vy toho­to fil­mu - François Cluzet a Omar Sy se před­há­ně­jí v míře cha­rizma­tu, kte­rý z nich doslo­va odka­pá­vá. Omar hra­je pro­ble­ma­tic­ké­ho, extro­vert­ní­ho a vel­mi sebe­vě­do­mé­ho mladíčka„z uli­ce“, nicmé­ně se skvě­lým smys­lem pro humor. François  zase zce­la ochr­nu­té­ho, melan­cho­lic­ké­ho, inte­li­gent­ní­ho a cit­li­vé­ho mili­o­ná­ře, kte­ré­mu život uštědřil nejed­nu ránu. Kombinace tako­vých­to dvou povah zrov­na nesli­bu­je budou­cí mož­nost poro­zu­mě­ní. Přesto si pře­kva­pi­vě sed­nou – kvadruple­gik, kte­rý je una­ve­ný neu­stá­lou před­stí­ra­nou empa­tií a lítos­tí své­ho oko­lí si drzé­ho Drisse vybe­re prá­vě pro­to, že nemá žád­né před­sud­ky, na nic si nehra­je a nemá s ním žád­né sli­to­vá­ní. Jedná s Phillipem jako s kte­rým­ko­li ze svých kama­rá­dů z ulič­ní­ho gan­gu. Díky živel­né­mu a srdeč­né­mu pečo­va­te­li pozná­vá Phillip po dlou­hé době zase jak chut­ná dra­vá chuť po živo­tě. I když se nemů­že hýbat, i když ztra­til milo­va­nou ženu, i když jeho rodi­na v pod­sta­tě jen čeká na jeho smrt, aby moh­la zdě­dit obrov­ský maje­tek.

Film je inspi­ro­ván sku­teč­ným pří­bě­hem obchod­ní­ka se šam­paň­ským Philippa Pozzo di Borga a jeho osob­ní­ho asi­s­ten­ta Abdela Selloua. Jedinou neprav­dou opro­ti reál­ným posta­vám je, že sku­teč­ný pečo­va­tel Phillipa nebyl čer­noch. Nicméně obsa­ze­ní role Abdela Selloua nepřed­sta­vi­tel­ně při­ro­ze­ným a s leh­kos­tí hra­jí­cím Omarem Sy sní­mek vynes­lo do nad­po­zem­ských výšin fil­mař­ské­ho umě­ní.

Intouchables  je pros­tě pře­krás­ně vyvá­že­ný sní­mek, kte­rý umně balan­cu­je na hra­ni­ci vzbu­zo­vá­ní emo­cí i dělá­ní si sran­dy z posti­že­né­ho člo­vě­ka. Je to tako­vý malý kle­not, kte­rý vám zale­ze do pórů a hned tak se ho nezba­ví­te.  Způsobí, že si řek­ne­te, jest­li ty vaše kaž­do­den­ní pro­blémy, kte­ré mají ten­den­ci nabý­vat enorm­ně stre­su­jí­cích roz­mě­rů, nejsou ve sku­teč­nos­ti mali­cher­né. Na závěr ješ­tě jed­na důle­ži­tá infor­ma­ce. Dost těž­ko by někdo čekal, že se u fil­mu s tako­vým­to námě­tem bude řezat smí­chy. Ale to si teda piš­te, že bude­te. „Vážně ti to při­pa­dá směš­né?“ „Jo, pře­mýš­lím o nacis­tic­kém kvadruple­gi­ko­vi. Jak by asi salu­to­val?“  Proč se tady vůbec roze­pi­su­ju, vždyť recen­ze toho­to fil­mu se dá vyjá­d­řit jed­ním jedi­ným slovem:“Wow.“