Já, Frankenstein / I, Frankenstein - 50%

Dalo se cel­kem před­po­klá­dat, že nový film, kte­rý nám před­sta­vu­je aus­tral­ský sce­náris­ta (m. j. autor Austrálie či kul­tov­ní­ho Collateralu) Stuart Beattie, nebu­de žád­ná filo­zo­fu­jí­cí „bom­ba“. Trailer sli­bo­val pro­pra­co­va­nou a kva­lit­ní zába­vu plnou absurd­ních postav, kte­ré se budou pohy­bo­vat v tak dob­ře zpra­co­va­né atmo­sfé­ře, že nás to úpl­ně zara­zí do seda­ček. Tak by si asi výklad své kam­pa­ně před­sta­vo­val pro­du­cent a dis­tri­bu­tor, rea­li­ta je tro­chu někde jin­de. Přesto mě i tak pře­kva­pu­je poně­kud lik­na­vý pří­stup fil­mo­vých fanouš­ků k tomu­to fil­mu.

Pro začá­tek by bylo dob­ré, kdy­bychom si film něja­ký způ­so­bem zařa­di­li, nechci pou­žít slo­vo „oká­dro­va­li“, ale správ­né umís­tě­ní do cel­ko­vé­ho kon­tex­tu je vel­mi důle­ži­tou věcí v poz­děj­ším cel­ko­vém hod­no­ce­ní sním­ku. Já, Frankenstein vzni­kal pod ruka­mi tvůr­ců dnes už legen­dár­ní série Underworld, tato sku­teč­nost je patr­ná hlav­ně ve vizu­ál­ní strán­ce a neza­po­mně­la se pode­psat ani na výpra­vě (zají­ma­lo by mě, kde berou ty super kabá­ty, fakt, že jo). Nicméně když už zná­me tyto sku­teč­nos­ti, před­sta­va, že nám bude pre­zen­to­ván film se slo­ži­tým syže­tem plným odbo­ček je poně­kud naiv­ní. Tentokráte nejde o hlu­bo­ké myš­len­ky a posel­ství, prá­vě, že nao­pak prim zde hra­je vizu­ál­ní zpra­co­vá­ní, kte­ré je výbor­né (při porov­ná­ní s Underworldem je dosti uhla­ze­né a načan­ča­né, to může být vli­vem Beattiho tvůr­čí před­sta­vy). Já, Frankenstein, kte­rý má hlav­ně poba­vit a potě­šit srd­ce divá­ka, kte­ré­mu neva­dí, že při tom „zařve“ pár sto­vek démo­nů.

Film se jed­no­znač­ně řadí mezi Béčkové akč­ní fil­my s žán­ro­vý­mi aspek­ty fan­ta­sy a tro­chu to „polech­tá­vá“ sci-fi, pro­to porov­ná­vá­ní s podob­ný­mi Áčkovými skvos­ty pova­žu­ji za poně­kud nešťast­né. To, že je to film Béčkový nemu­sí nut­ně zna­me­nat, že musí být špat­ný. Každopádně může­me zde najít vel­ké díry v návaz­nos­ti a asi nej­ví­ce patr­né jsou sil­né (nechtě­né či chtě­né) odka­zy na Matrix (hor­dy démo­nů v oble­cích), řím­ská zbroj pří­sluš­ní­ků Gargoylského řádu (jinak zástup­ců „těch dob­rých“), lid­ské líh­ně podob­né jak těm ze StarTraku či Matrixu a posta­va Adama (mon­stra) svým vzhle­dem a zvu­ko­vě nedie­ge­tic­ký­mi pro­mlu­va­mi se sil­ně podo­bá Marvovi ze Sin City. Stejně tak i základ­ní nara­tiv­ní linie je napros­to pri­mi­tiv­ní, opět sle­du­je­me neko­neč­ný boj dob­ra se zlem (padouch chce jak jinak ovlád­nout všech­ny tem­né síly a vyhla­dit lid­stvo). Máme zde pro­ta­go­nis­tu, kte­rý je uvr­žen v sou­ko­lí dvou stran, kte­ré mezi sebou spo­leč­ně boju­jí, a on si musí vybrat.  Jeho roz­pol­ce­nost je umoc­ně­na tím, že se sna­ží najít svůj vlast­ní původ a odha­lit vlast­ní smy­sl živo­ta (tako­vé kecy, kte­ré jsme sly­še­li už něko­li­krát). Zcela nej­lep­ší herec­ký výkon podá­vá Billy Nighy, kte­rý po upí­ro­vi pře­sed­lal na Velitele (dokon­ce se titu­lu­je „Princ“) démo­nů (když už vás neza­ujme obra­zo­vá slož­ka, tak Billyho pros­tě „žrát“ musí­te).

Nebyl by to pře­ce film, kdy­by všech­no nezkom­pli­ko­va­la žena. Ať může­me najít spous­tu chyb a nesmy­sl­nos­tí (zkus­te mi vysvět­lit, že si nikdo nevšim­ne obří díry do země upro­střed nejme­no­va­né­ho měs­ta, kde se děj ode­hrá­vá), ale buď­me upřím­ní i u zmi­ňo­va­né­ho Underworldu bylo spous­ta nevy­vra­ti­tel­ných nesmys­lů a tvůr­čí pře­hma­tů. Přece jen Já, Frankenstein volí cel­kem stříz­li­vou sto­pá­ží 85 minut a jeho dyna­mi­ka je dra­ma­tur­gic­ky zvlád­nu­tel­ná. Zato bych se vůbec nebrá­nil, kdy­by se při­da­lo ješ­tě více akce a dia­lo­gy by byly důklad­ně pro­škr­tá­ny a ome­zi­ly se na to, aby jejich hlav­ním smys­lem bylo infor­mo­vat a sezna­mo­vat s nově vytvo­ře­ným para­lel­ním svě­tem. Nehodnotil bych film výraz­ně špat­ným a odmí­ta­vým hod­no­ce­ním. To, co film má spl­nit to spl­ní (tzn., že neu­ra­zí ani nepře­kva­pí, nechá vás, abys­te zapřed­li do sice nemož­né­ho leč něčím zají­ma­vé­ho svě­ta). Jak závěr fil­mu nazna­ču­je, že se bude konat pokra­čo­vá­ní, může­me se těšit na dal­ší vývoj zjiz­ve­né­ho hrdi­ny. Na konec bych to ozna­čil jako sluš­nou béč­ko­vou zába­vu na odpo­led­ní pro­kras­ti­na­ci.