JUNIPER. Holčička, která se narodila příliš brzy

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Velmi sil­ný pří­běh o vel­kém boji o pře­ži­tí a nikdy nekon­čí­cí víře a nadě­ji.

Příběh, jež byl napsán dle sku­teč­né udá­los­ti, a při jehož čte­ní vám bude běhat mráz po zádech, vás nau­čí vážit si nejen své­ho živo­ta, ale i živo­ta svých blíz­kých. Díky tomu­to pří­bě­hu zjis­tí­te, že kaž­dý den se dějí úžas­né věci, a že se děly i tu celou dobu před­tím, než jste tomu zača­ly věno­vat svo­jí vlast­ní pozor­nost.

A o čem ten­to pří­běh je? O vel­ké a nezkrot­né tou­ze po vlast­ním dítě­ti. Ne vždyc­ky je však ces­ta k poče­tí a násled­né­mu poro­du jed­no­du­chá, a někdy mít dítě je oprav­do­vý zázrak. Je to vel­ká a nároč­ná ces­ta, kte­rá může mít někdy i neče­ka­né kom­pli­ka­ce.

Všichni rodi­če se na pří­chod své­ho mimin­ka moc těší a nemů­žou se dočkat, až ho popr­vé spat­ří, popr­vé pocho­va­jí nebo pohla­dí po tvá­ři.

Týden za týd­nem se nám naše mimin­ko zje­vo­va­lo před oči­ma v zrni­tém výře­zu na moni­to­ru ultra­zvu­ku. Nejdřív bylo jen nezře­tel­ným tem­ným ost­rův­kem, pak malou kulič­kou, potom mu zača­ly růst paže a nohy a nako­nec dlou­hé prs­ty a roze­zna­tel­ný pro­fil. Až dosud bylo všech­no tak slo­ži­té. A teď se tu před námi tak snad­no roz­pro­stí­ral pří­slib, že sku­teč­ně bude­me mít dítě.

A pak se po vel­kých kom­pli­ka­cí sku­teč­ně naro­di­la. Juniper měla veli­ce nešťast­ně nača­so­va­ný pří­chod na svět, ale záro­veň i vel­ké štěs­tí, že se naro­di­la něko­lik pater pod JIRPN, kde se o ní pak něko­lik měsí­ců sta­ra­lo, chrá­ni­lo a milo­va­lo více než 200 stě lidí, bez jejichž zájmu a jejich péče by to všech­no nešlo.

Přišla na svět na hra­ni­ci mezi tím, co je mož­né a co je správ­né, v zemi stí­nů mezi živo­tem a smr­tí, aro­gan­cí a nadě­jí. Ještě nemoh­la ani otevřít oči. Lebeční kos­ti měla vyvi­nu­té tak napůl, tak­že její hla­vič­ka byla pořád měk­ká. Její kůže byla tak prů­svit­ná, že jsme pří­mo pod povr­chem vidě­li chvě­jí­cí se drob­né srd­ce.

Lékaři i sest­ry obklo­pi­li její plas­to­vý inku­bá­tor, zapo­ji­li veš­ke­ré své umě­ní, nasa­di­li všech­nu dostup­nou tech­ni­ku, pra­co­va­li na hra­ni­ci lid­ských schop­nos­tí, aby tu zůsta­la s námi. Brzy jsme zapo­mně­li, co je za den, co jsme děla­li před­tím, než jsme se ocit­li v nemoc­ni­ci - na naši prá­ci, plá­ny, všech­ny ty zby­teč­nos­ti, kte­ré před­tím vypl­ňo­va­ly naše dny. Byli jsme vysa­ze­ni upro­střed tem­né­ho tune­lu, tak dale­ko a hlu­bo­ko, že neby­lo ces­ty zpět.

Miminko se sna­ži­lo dýchat, ale plí­ce neby­ly při­pra­ve­né a sva­ly ne dost sil­né. Při posle­chu ste­to­sko­pem to hvíz­da­lo a chr­če­lo. Respirační spe­ci­a­list­ka jí pusou do plic zaved­la son­du tlus­tou jako sil­něj­ší špage­ta. Tou jí vstřík­la mléč­nou teku­ti­nu, kte­rá měla pokrý­vat její plí­ce. Připojila ji na malý pře­nos­ný plic­ní ven­ti­lá­tor, kte­rý vhá­něl kys­lík pod stá­lým tla­kem a prs­tem na otvo­ru son­dy kon­t­ro­lo­val tem­po dýchá­ní. Hrudníček mimin­ka se mecha­nic­ky zdvi­hal naho­ru a dolů.

Vážila 570 g, měři­la 29 cen­ti­me­t­rů - asi jako panen­ka Barbie.

Zhluboka jsem se nade­chl. Natáhl jsem dovnitř levou ruku a do dla­ně jí polo­žil špič­ku své­ho malíč­ku. Okamžitě ho sevře­la. Síla její­ho stis­ku mě pře­kva­pi­la. Čeho se bojím? je tak sil­ná.

Hrozně mě to všech­no vza­lo. Viděl jsem její vůli, její krá­su, všech­no co dří­má v jejím nit­ru. Ještě neby­la úpl­ně hoto­vá, ne. Ale to já taky ne.

Ahoj dro­beč­ku, zašep­tal jsem. Jsem tvůj tatí­nek.

Jaké otáz­ky pro­bleská­va­jí v hla­vě čer­stvé mamin­ky toho­to před­čas­ně naro­ze­né­ho mimin­ka, u kte­ré­ho se ani neví, zda vůbec pře­ži­je?

Ano, byla tu. Byla nád­her­ná. Byla fata mor­gá­na. Nemohla jsem ji vzít do náru­čí. Nemohla jsem ji odnést domů. Musela jsem pros­tě počkat, jest­li je sku­teč­ná.

Byla cizí a zná­má. Byla stra­ši­del­ná a krás­ná. Byla celá a nedo­kon­če­ná. Pocítila jsem ledo­vý klid, jaký při­chá­zí, když se dívá­te na tajem­ství, kte­ré jste nemě­li nikdy vidět. Nakukovala jsem Bohu do kapes.

Věděla jsem, že bych nemě­ni­la. I kdy­by zemře­la, sna­ha zachrá­nit ji bylo správ­né roz­hod­nu­tí. Mohli jsme ji poznat. Ona moh­la sly­šet naše hla­sy, sly­šet hud­bu, cítit na sobě naše ruce. Součástí téhle mizé­rie byly ty nej­krás­něj­ší momen­ty mého živo­ta. Snaha zapa­ma­to­vat si její tvář. Moct ji držet za ruku. Cítit její lehouč­ké tělíč­ko na svém hrud­ní­ku. Číst jí kníž­ku. Moct napsat „mat­ka“ na nemoc­nič­ní for­mu­lá­ře. Každý krok a čin, jak­ko­li všed­ní, potvr­zo­val, že tohle dítě pat­ří ke mně a já pat­řím k ní. Kdyby ty chví­le neby­ly tak vzác­né, neby­lo by to tak hroz­né, tak kru­té dívat se, jak o ně při­chá­zí­te.

Pokoušel jsem se nemys­let, nepře­mí­tat, nedou­fat, nepřed­ví­dat a nic si nepřed­sta­vo­vat. Neměl jsem šan­ci si svou dce­ru sku­teč­ně pocho­vat, cítit její tvář opře­nou o rame­no, vde­cho­vat její vůni a vní­mat rea­li­tu toho, že mé dítě mi spí v rukou. Nechtěl jsem zva­žo­vat, jaká je prav­dě­po­dob­nost, že si ji pocho­vám prá­vě to odpo­led­ne, ale­spoň jed­nou, než ji pohřbí.

Ahoj miláč­ku. Tady je máma.

Hlavou mi pro­blesk­ly div­né otáz­ky. Máme ozná­mit její naro­ze­ní? Jaké jí dáme jmé­no? Kdyby umře­la, dají nám její rod­ný list? Měla by pohřeb? Dostali bychom její popel? V jak vel­ké kra­bi­ci? Vnímá nás? Poznala mě tak, jako jsem pozna­la já jí? Má strach? Přemýšlí, kam jsem od ní ode­šla? Jestli se dosta­ne ven z toho inku­bá­to­ru, pozná, že jsem její máma?

Kniha s vel­mi sil­ným pří­bě­hem napsa­ná dle sku­teč­né udá­los­ti, pou­ka­zu­je na osud celé rodi­ny tak­to před­čas­ně naro­ze­né hol­čič­ky, to jak si všich­ni muse­li sáh­nout až na dno svých sil; poodk­krý­vá to, jak se tito rodi­če cítí, co pro­ží­va­jí, jaké myš­len­ky je pře­pa­da­jí, jaké mají sny, tou­hy a přá­ní. Možná i tak tro­chu má tato kni­ha pomo­ci a odleh­čit rodi­čům, jež jsi musí pro­jít podob­nou zku­še­nos­tí.

To, když se mimin­ko naro­dí pří­liš brzy, musí být rodi­če moc trpě­li­ví a plní oče­ká­vá­ní, sil­ní, zda se jim toto všech­no jed­no­ho dne poštěs­tí a budou si moci uží­vat všech­ny ty drob­né rados­ti kaž­do­den­ní­ho živo­ta jako všich­ni ostat­ní rodi­če.

Celým pří­bě­hem pro­vá­zí rodi­če malé Juniper, a to Kelley a Tom. Čtenáři se tak dostá­vá dvo­jí pohled na celou věc, a to z muž­ské­ho - otcov­ské­ho hle­dis­ka, a z pohle­du ženy, jakož­to mat­ky. Jednotlivá vyprá­vě­ní se stří­da­jí, dopl­ňu­jí a navzá­jem pro­lí­na­jí. Oba se k dané a těž­ko před­ví­da­tel­né věci sta­ví úpl­ně jinak.

Kelley je typic­ká žena, prag­ma­tic­ká, a potře­bu­je mít ve všem svůj vlast­ní pořá­dek a řád, sta­rá se o chod domác­nos­ti, vytvá­ří ono pomy­sl­né tep­lo domo­va, řeší pře­váž­ně tech­nic­ké zále­ži­tos­ti. Kelly si drží tak tro­chu odstup, neboť se bojí toho, že by ji dce­ra moh­la zemřít v náru­čí, nebo by moh­la při­jít do nemoc­ni­ce a inku­bá­tor by mohl být prázd­ný, jak tomu byla již něko­li­krát svěd­ky u jiných, nedo­no­še­ných dětí, jež svůj boj o život pro­hrá­ly.

Tom je nao­pak ten cit­li­vý, kte­rý sto­jí noha­ma na zemi a bere věci tak jak jsou, nehrou­tí se. Za Juniper cho­dí kaž­dý den do nemoc­ni­ce a čte ji Harryho Pottera s nadě­jí, že Juniper neo­de­jde dřív, dokud jej nedo­čte až do kon­ce, a pak už s nimi vlast­ně zůsta­ne napo­řád, je u ní dnem i nocí, zpí­vá jí pís­ně o slun­ci.

Oba jsou novi­ná­ři, jež nejsou schop­ni napl­no sdě­lo­vat své poci­ty, city a myš­len­ky, a pro čte­ná­ře se můžou jevit tak tro­chu okleš­tě­ně. Láska, náklon­nost a něha k Juniper však sálá z kaž­dé­ho slo­va a činu, pohnut­ky obou rodi­čů.

Rodiče Junie se roz­hod­li její život vybo­jo­vat, a při­ná­še­jí vám tak neu­vě­ři­tel­ný pří­běh. Ve své vyni­ka­jí­cí mono­gra­fii zkou­ma­jí, jakou sílu mají při záchra­ně lid­ské­ho živo­ta vzta­hy, jakou moc může mít pou­to mezi mat­kou a dítě­tem, a mezi mužem a ženou. Spolu s nimi může­te sle­do­vat jejich ces­tu od křeh­ké­ho začát­ku po zázrač­né pře­ži­tí.

Juniper, ač malé a bez­bran­né stvo­ře­ní, přec v jádru vel­ká bojov­ni­ce s tou­hou vybo­jo­vat si prá­vo na život a moci žít. Bojuje, drží se zuby neh­ty při živo­tě, i když pár­krát se ocit­ne na pokra­ji smr­ti, vždy se doká­že z dru­hé stra­ny bře­hu vrá­tit zpět.

Neskonalý obdiv sestrám a léka­řům, jejich péči, poro­zu­mě­ní, opo­ry, pro­fe­si­o­na­li­ty na kaž­dém kro­ku, ale i lid­ské strán­ky, sil­nou pod­po­ru pro rodi­če. Tvořily sou­část dru­hé­ho dočas­né­ho domo­va v JIRPN.

Knihu JUNIPER by si měl oprav­du pře­číst kaž­dý, ať už je rodič nebo se tepr­ve na roli rodi­če při­pra­vu­je, pro­to­že tahle kni­ha vás nau­čí vážit si kaž­dé spo­leč­né chví­le s vaším dítě­tem, uží­vat si kaž­do­den­ních rados­tí a malič­kos­tí, pro­ží­vat a uklá­dat si svo­je „slad­ké“ a neza­po­me­nu­tel­né  vzpo­mín­ky. Není nic krás­něj­ší­ho než vidět radost­ný smích na tvá­ři své­ho dítě­te.

Je to kni­ha plná boles­ti, stra­chu, obav, tou­hy, sně­ní, odhod­lá­ní, vel­ké síly a sta­teč­nos­ti, vytr­va­los­ti, tou­hy nepod­dat se zou­fal­ství a bojo­vat, dokud není ješ­tě poz­dě.

„Bez ustá­ní nám umí­ra­la, pře­ží­va­la, pak zno­vu umí­ra­la. Pomalu nám dochá­ze­lo, že jedi­ným výcho­dis­kem je vytvo­řit pro ni svět mimo inku­bá­tor. A tak jsme pro ni neko­neč­né noci tvo­ři­li mož­nou budouc­nost a zpí­va­li jí pís­nič­ky o slun­ci, čet­li jí kníž­ky, ve kte­rých děti umě­ly létat. Podělili jsme se o pří­běh, jak jsme bojo­va­li, abychom o ni nepři­šli. Pověděli jsme jí o tom, co z nás udě­la­lo pokor­né rodi­če, i o tom, co nás zlo­mi­lo. Chyby i selhá­ní, kte­ré se spol­či­ly pro­ti její­mu stvo­ře­ní. Když se nám poda­ří zaujmout ji tak, že zatou­ží dozvě­dět se, co bylo dál, tře­ba se nám pove­de ji s námi udr­žet až do sví­tá­ní.“

JUNIPER. Holčička, kte­rá se naro­di­la pří­liš brzy

Napsali: Kelley a Thomas Frenchovi

Vydalo nakla­da­tel­ství BizBooks v Brně roku 2017 ve spo­leč­nos­ti Albatros Media a.s.

Vydání prv­ní

Počet stran: 285