Po záhadné kosmické události, která vyrve Oak Street z poklidného předměstí a přenese celé sousedství na neznámé místo, rodina Plattových brzy zjišťuje, že jejich přežití závisí především na tom, zda dokážou držet při sobě. V prostředí, kde musí společně čelit novým hrozbám a najít cestu, jak se zorientovat ve světě, jenž už ničím nepřipomíná jejich domov...
Mezi nejúspěšnější filmové série patří Jurský park/svět, k jejímuž úspěchu mimo jiné přispívá i přetrvávající oblíbenost dinosaurů. I proto je tak trochu překvapivé, že se o projekty s těmito vyhynulými tvory nepokouší více tvůrců. Tedy až na výjimky, jako je nyní David Robert Mitchell. Po hororu Neutečeš a thrilleru Záhada Silver Lake se Mitchell po delší pauze vrací s tak trochu jiným projektem – s Anne Hathaway a Ewanem McGregorem se totiž ve filmu Konec Oak Street vydává mezi dinosaury.
Film se odehrává v roce 1982 a sleduje čtyřčlennou rodinu Plattových, která žije v titulní ulici. Těžko by se sice dalo říct, že je v této rodině vše ideální, přesto dokážou její členové působit jako milující rodina. Záhadná anomálie nicméně způsobí, že se celé jejich sousedství přenese do pravěku. Typickým americkým předměstím se tak začínají prohánět spinosauři, pterosauři nebo tyranosauři a rodina se snaží držet při sobě a přežít. Je ale vůbec možné, aby tato rodina přežila v prostředí, kterému vládnou prehistoričtí predátoři?
Jako producent se na filmu podílel J. J. Abrams, který mimo jiné v roce 2011 uvedl film Super 8, jenž byl do velké míry poctou filmům Stevena Spielberga a tvorbě jeho produkční společnosti Amblin Entertainment. Šlo například o filmy jako E.T. – Mimozemšťan, Goonies nebo Blízká setkání třetího druhu. A něčím podobným je do jisté míry právě i Konec Oak Street. Přítomností dinosaurů samozřejmě evokuje především Spielbergův původní Jurský park, úvod vyprávěný převážně z dětské perspektivy ovšem evokuje i jiné rané Spielbergovy filmy. S tvorbou Stevena Spielberga navíc Konec Oak Street spojuje také intimnější přístup. Jedním z častých Spielbergových postupů bylo, že vezme obří hrozbu či velkolepé dobrodružství a vypráví ho skrze relativně malou skupinu postav – dětí či celé rodiny. Ty pak často neřeší pouze snahu přežít, ale také svá osobní traumata, nevyřešené spory a překážky, které mohou paradoxně právě díky nečekanému dobrodružství překonat.
Není to přitom tak, že by byl Mitchellův film ve všech ohledech doslovný. Některé detaily o postavách si je nutné odvodit z vizuálních či verbálních náznaků, přičemž to celé je do velké míry založené i na interpretaci. Čitelné nicméně je, že Denise v podání Anne Hathaway je aspirující spisovatelka, Greg v podání Ewana McGregora je zase otec rodiny, který musí řešit nepříjemnou situaci, již se tak nějak snaží před rodinou ututlat. Dcera Audrey v podání Maisy Stelly projevuje zájem o vesmír, syn Brian v podání Christiana Converyho zase prochází nástrahami puberty a mladickou nerozvážností. O postavách jde v průběhu říct i více věcí, takových, které vyjdou na povrch v průběhu snahy o přežití mezi prehistorickými ještěrkami, rozhodně to ovšem není tak, že s nástupem dinosaurů ten osobnější přístup mizí. Konec Oak Street je v tomto ohledu v podstatě velmi komorní blockbuster (odpovídá tomu i na poměry blockbusterů skromný rozpočet ve výši 80 milionů dolarů), plusové body pak bude nejspíše dostávat především od těch, kteří na něm právě ocení fakt, že je to celé tak trochu starosvětské a retro. A možná mu kvůli tomu za pochodu odpustí nejrůznější logické lapsy a dramaturgické přešlapy.
David Robert Mitchell sám chvílemi vyvolává dojem, že neví, co za film vlastně chce natočit. Ideální film pro celou rodinu? Černou komedii s brutálními výjevy? Pár momentů tu ostatně evokuje, že to celé místo J. J. Abramse produkoval spíše Michael Bay, protože minimálně jednu scénu nejspíše bude ještě těžké dostat z hlavy. Je to film, který i se závěrečnými titulky trvá 100 minut, i proto by člověk čekal, že půjde o dobrodružství, které bude pořád uhánět dopředu. To je sice do jisté míry pravda, zároveň se nicméně film nevyhýbá momentům, kdy musí dvě postavy řešit něco, na co zrovna není úplně ideální čas. Jistě, už na začátku filmu je ve vzduchu možný rozvod rodičů, o kterém spekuluje mladší ze sourozenců, průměrný vztahový terapeut by vám nicméně nejspíše poradil, že jestli někdy neřešit vztahy, tak právě ve chvíli, kdy vám hrozí, že vás sní 65 milionů let vyhynulý živočich.
Film se naštěstí dokáže občas vydat poměrně nečekanými směry. Nejen díky tomu, že Mitchell Spielberga občas očividně cituje i vizuálně, ale především proto, že je tento film skutečně těžce předvídatelný. Těžko nicméně říct, jak velkou roli v tom u tohoto odkládaného filmu (původně měl do kin dorazit již v květnu 2025) hraje původní vize Mitchella a údajně nepříliš velká spokojenost s původní verzí, která byla promítána právě před rokem. Chvílemi to opravdu působí dojmem, že Mitchell možná měl jakousi tvůrčí odvahu, někdo, kdo mu dýchal za zády, mu však poradil, že má možná odvahy až příliš. Nehledě na to, že to celé začne tak trochu evokovat seriál Pravěk útočí naruby, přičemž celovečerní verze tohoto seriálu měla před lety vzniknout u studia Warner Bros. Jasně, vyložené vykrádání tohoto britského seriálu se nekoná, kdo v tom nicméně objeví jistou paralelu, nebude tak úplně mimo.
Pravěkých potvor se tu prohání dost a naštěstí se s nimi daří vymyslet nějaké ty zábavné pasáže. V pár momentech sice musí letět logika z okna (hodně vysokého!), je to nicméně pořád sci-fi, ve kterém se po americkém maloměstě v 80. letech prohánějí dinosauři. Mitchell si navíc uvědomuje, že v jednom z pěti podobně laděných blockbusterů musí svých 15 minut slávy zažít pes, je pak celkově snadné mu z pozice diváka jít na ruku. Pokud skutečně někdo patří mezi diváky, kteří blockbustery z 80. let po dalších čtyřech dekádách nadále vnímají jako nepřekonaný vrchol, Mitchell logicky patří mezi tvůrce, pro které byly podobné filmy formativní filmové zážitky. Je možná škoda, že z pozice tvůrce, který film tvoří během aktuální dekády, není více nad věcí a tak trochu se bojí poukázat na neduhy své vlastní práce, i to je nicméně součástí hry. Právě po Záhadě Silver Lake by člověk čekal, že se Mitchell vydá cestou, ve které bude chtít nejedné generaci zničit iluze, Koncem Oak Street nicméně naznačuje, že jde vlastně o versatilního tvůrce, který je opravdu schopný realizovat látku, jež působí, jako by ji prostě jen před 40 lety nedokázal realizovat samotný Spielberg.
Je to samozřejmě tak trošku přehnané tvrzení, protože Mitchell replikuje Spielberga zhruba tak jako před 15 lety zmiňovaný Abrams u Super 8. Té spielbergovské atmosféře nicméně prospívá i fakt, že skladatel Michael Giacchino v případě Konce Oak Street evokuje Spielbergova dvorního skladatele Johna Williamse dost možná nejvíce za celou kariéru. Je to další působivý Giacchinův soundtrack, potěšující v tom, že i když má část jeho soundtracků styčné plochy, laciné vykrádání sebe sama v něm posluchač hledá těžko. V případě Konce Oak Street platí, že je soundtrack v ideálním případě správně intenzivní/emotivní/atmosférický. Atmosféru tak zvládají narušit jenom ty momenty, kdy se postavy chovají poměrně hloupě a neomluví je ani fakt, že si zrovna procházejí velmi složitým psychickým rozpoložením. Nejvíce ovšem bude zajímat vnímání až možná příliš laciné scenáristické berličky. Právě ta nicméně může rozlousknout to, jak bude divák Konec Oak Street vnímat. Už proto je to dostatečně zajímavý film. Mitchell tak sice v součtu natočil spíše slušnou poctu než film, jenž se dokáže zapsat do stejné kategorie jako jeho největší zdroje inspirace, málokterá snaha o podobnou poctu ovšem o sobě může říct alespoň tohle.
Konec Oak Street není žádnou novou žánrovou klasikou, ale jako starosvětský blockbuster dokáže poměrně slušně obstát. David Robert Mitchell natočil osobitou poctu tvorbě Stevena Spielberga/jeho stáji Amblin, která sice občas doplácí na logické lapsy, dramaturgickou nevyváženost a poněkud zvláštní scenáristická rozhodnutí, zároveň ale nabízí dostatek nápadů, působivých momentů a sympatické retro atmosféry. Je škoda, že se Mitchell občas až příliš drží svých vzorů a nedokáže jejich odkaz přetavit v něco výrazně osobitějšího, na druhou stranu je příjemné vidět blockbuster, který si vystačí s relativně komorním měřítkem a nesnaží se za každou cenu zachraňovat svět. Konec Oak Street tak možná nebude filmem, který si budou mnozí chtít pustit znovu za čtyřicet let, rozhodně ale není těžké pochopit, proč ho Mitchell chtěl natočit. A proč si teoreticky může získat srdce hned několika diváků...
