(zatím nehodnoceno)
Loading...
Grbavica je první celovečerní snímek bosenské režisérky Jasmily Žbanić. Název byl přejat od stejnojmenné městké části v Sarajevu a v překladu znamená “žena s hrbem“. Za války se zde odehrálo mnoho tragických příběhů, spousta rodin zůstala bez otce a nemalý počet dětí byl plodem válečného zločinu. Atmosféra války ze Sarajeva ještě úplně nevyprchala a lidé si v sobě dál nosí traumata z této doby. Jasmila Žbanič prožila celé tohle období přímo v místě dění a rozhodla se proto natočit film o jedné válkou postižené rodině a o Sarajevu vůbec.
Vztah rodičů a dětí bývá mnohdy komplikovaný a to zejména ze strany dětí. Zatímco v předškolních letech vidí díkta ve svých rodičích vzory, s příchodem do puberty začínají nabývat spíše opačného dojmu a rodiče se tak najednou stávají neustále chybujícími lidmi kteří nerozumí přáním a citům svých dětí. A mladá Sára žijící v městské části Sarajeva zvané Grbavica, se dostává právě do té pubertální části svého dospívání. Přesto má se svými rodiči kladný vztah. Máma Esma je jí oporou a její táta je “šahíd“, tedy válečný hrdina, který statečně položil život během válečného konfliktu v Sarajevu.
Esma je v tíživé finanční situaci, neboť je matkou samoživitelkou a to v nelehké době. Dcera Sára má brzy odjet na školní výlet, který ale stojí 200 eur. Esma si nachází práci, avšak nemůže čekat až do výplaty a proto se výptává i svých kamarádek, zda-li by ji nemohli peníze půjčit, což bývá obvykle pro každého nepříjemně ponižující. Samostné Sáře pak zapírá pravdu o jejím otci, protože je to tak “pro všechny lepší“. Je nucena lhát a mluví víceznačně, téměř do každé věty se vkrádá více význámů. Bez dcery “na krku“ by měla život určitě jednodušší, ale přesto je Sára celý její svět, bez kterého už by nemohla existovat.
Vztah Sáry k Esmě je také komplikovaný. Může za to především Sářina výbušná povaha a náhlé změny nálady. Protože nemá žádné sourozence, se kterými by mohla soupeřit o matčinu přízeň, soupeří o ní se všemi ostatními, kteří v matčině životě něco znamenají. Je to např. Esmina kamarádka Sabina, která chodí Sáru hlídat, zatímco Esma po večerech pracuje v baru. Později je to i Pelda, tedy kamarád a nápadník Esmy, který ji vozí z práce domů. Postavy jsou pečlivě rozvíjeny v rámci příběhu a jejich psychologická hloubka posiluje dojem realističnosti. Ani vedlejší role nezůstávají ploché a pomáhají posouvat děj směrem dopředu. Je to např. řidič Čenga, který seznámí Esmu s Peldou, nebo Esmina kamarádka Sabina, která zasahuje do vztahu mezi Esmou a Sárou a posunuje tento vztah k určitému druhu sebereflexe.
Psychologický způsob ztvárnění postav nabízí nepatrná vodítka v podobě mimiky a gest, která umožňují divákovi být před postavami o krok napřed. Divák zde musí interpretovat a odhalovat skryté významy pod na oko nedůležitými emočními reakcemi. Tyto náznaky jsou zdá se natolik nenápadné, že se leckterý divák nechá průběhem filmu překvapit a naopak získává náskok děj před divákem. Vyplívá to i z četných komentářů a diskuzí na fanouškovských serverech, kde spousta diváků přiznává, že je závěr filmu překvapil. Jako příklad lze uvést dva komentáře ze stránek www.csfd.cz:
Swamp - Příběh matky a její dospívající dcery, které „ztratily“ hlavu rodiny. Nesváry mezi nimi narůstají, dcera chce znát pravdu..to vše spěje k šokujícímu a dechberoucímu závěru.
Berenise - Koniec filmu bol, ako som si všimla, pre viacerých prekvapujúci, čo zas prekvapilo mňa. Veď predsa už v jednej z prvých scén („boj“ matky s dcérou ma zemi) a Esmina reakcia predsa dával viac než tušiť, čo sa tetjto žene stalo a kto asi tak bude Sáriným otcom....
Film ke svému rozuzlení směřuje poměrně přímočaře a závěr se tak dá označit za logické a očekávané vyústění. Mimo úvodní strkanici dcery s matkou na podlaze nabízí snímek další vodítka, která napovídají, k jakému konci příběh spěje. Třeba když v autobuse přistoupí k Esmě muž, citlivými partiemi až nepříjemně blízko jejímu obličeji, následná reakce, kdy Esma utíká z autobusu, je už poměrně výmluvná.
Mimo to dávají divákovi příležitost interpretovat závěr filmu i média. Např. Irena Hejdová ve svém článku pro aktualne.cz doslova píše: „Mnohé věci sice brzy dávají tušit, že Esmina dcera Sara nepřišla na svět jako plod lásky s válečným hrdinou, nýbrž jako něco zcela opačného. Ale zdánlivě všechno pluje tak, jak má.“ A vzhledem k tomu, že aktualne.cz adresuje své recenze pro ty diváky, kteří film ještě neviděli, jedná se jen o další z klíčů k tomu, aby divák dokázal odhadnout děj dopředu. Tím pádem divák není tolik zatížen vytvářením hypotéz o příběhu a může analyzovat vztah mezi matkou a dcerou více do hloubky, “počkat“ si na jejich reakce. A tou zásadní zde nebyla jen ta, kdy Sára namířila na Esmu zbraň, ale také když přilepila ruku na sklo odjíždějícího autobusu a dala tak najevo své smíření se s matkou.
Částečně i z výše napsaného vyplívá, že Grbavica se z velké části opírá o kvalitní herecké výkony. Proto byl důležitý zejména výběr hlavních dvou protagonistek, které se ocitají v záběru nejčastěji. Pro roli Sáry byla nakonec zvolena třináctiletá Luna Mijović, která musela režisérku Jasmilu Žbanić přesvědčit, že je lepší než zbylých 2000 dívek zůčastněných castingu. Luna Mijović se i přes svůj nízký věk chovala během natáčení naprosto profesionálně a dokázala se svou rolí neustále pracovat. Esmu si zahrála mnohem zkušenější herečka Mirjana Karanović. Ta umí pracovat velice jemně, pomocí nepatrných gest a mimiky. To je výborný předpoklad pro roli ženy, která vystupuje hned na několika úrovních. Obě tyto herečky byly za svůj výkon velice kladně hodnoceny jak domácí, tak i mezinárodní kritikou. Ta téměř jednohlasně vyzdvihuje zdařilý debut Luny Mijović a dominantní výkon Mirjany Karanović, která jak píše Šimon Šafránek pro kino.tiscali.cz, „dokáže jediným hnutím v obličeji změnit výraz celého záběru.“ Významnou úlohu ve filmu zastupuje i ona pověstná atmosféra Sarajeva, města, kde je na každém kroku a jakoby pod povrchem stále cítit poválečná atmosféra, bolest a utrpení nevinných lidí. Jasmila Žbanić potvrzuje, že se snažila vykreslit Sarajevo jako jednu z postav.
Navzdory tomu, že film obsahuje několik vyhrocených a napínavých okamžiků, kamera zůstává poměrně klidná. Ani střihová skladba výrazněji nemění tempo a spíše jen tak plyne a uvádí diváka do běžného života v Sarajevu. Jasmila Žbanić tak záměrně potlačuje stylistické aspekty filmového média aby se divákova pozornost poutala především na příběh a postavy. Nejdůležitější je právě Esma, která je středobodem všech postav. I vztahy mezi jinými postavami se filtrují právě přes Esmu. Kamera proto zabírá její obličej často v detailu. Při dialozích bývá kameře často blíž než ostatní. Např. při rozhovoru s Peldou hned poté, co ji poprvé zaveze domů, je Pelda z počátku zabírán v celku, zatímco u Esmi vidíme pouze obličej.
Celý děj se odehrává během jednoho týdne, což je hlavní časový bod, dokdy musí matka Esma získat peníze na Sářin školní výlet. Často se zde však mluví o otci a ve scéně, kdy se Sára dozvídá, že její otec je válečný násilník, který znásilnil její matku, roztahuje se čas fabule na celý život mladé Sáry, což je třináct let. K žádným časovým skokům zde však nedochází a děj spěje lineárně ke svému konci. Divák je vybaven informacemi o více postavách a nad každou z nich tak má mírně navrch. Např. Esma je překvapená, když na ni Sára vytáhne zbraň, ale divák již věděl, že ji Sára u sebe má. Naopak Sára netuší pravdu o svém otci stejně jako fakt, že její máma peníze na výlet prostě nemá, což je divákovi předkládáno hned v úvodu filmu.
Samotné natáčení neprobíhalo zrovna hladce. Bosna nevlastní žádné filmové laboratře a nedisponuje ani profesionální technikou pro vznik filmu a proto je v těchto končinách potřeba nějakého koproducenta, který by projekt zastřešil. Koprodukce se zahraničím je ale běžná pro všechny státy bývalé Jugoslávie a samo o sobě by se nejednalo o velký problém. Větší strasti přinášelo samotné Sarajevo, kde každou chvíli přerušoval natáčení letecký poplach. Postupem času si zvykl štáb na takové věci nereagovat. Mimo to si během fotbalové scény zlomila Luna Mijović nohu a práce tak stála dva měsíce. Jasmila Žbanič dodává, že zbytek této scény, která se odehrává ve sněhu dohrály až v květnu.
Dá se říct že Grbavica se statusem “artový film“ zaujala jen klubové fanoušky filmu. Do našich kin dorazila Grbavica nedlouho po snímku Tajemství slov a tak s ním byla na základě jistých podobností často srovnávána. Lucie Česálková oba tyto filmy rozebírá ve čtrvtletníku Film a doba, v článku nazvaném Utrpení panen balkánských. Zatímco českými kiny prolétla Grbavica již v létě roku 2006, v současné době (6.11.2008) vychází na DVD a je tak dostupná prakticky každému. Film u nás na jednu stranu neoslovil divácké masy, na stranu druhou zde ale zanechal důležitou stopu balkánské kinematografie, která je mnohdy spojována pouze se jménem Emira Kusturici.
Grbavica, (Bosna a Hercegovina/Rakousko/Německo, 2006) Režie a scénář: Jasmila Žbanić, kamera: Christine A. Maier, hudba: Enes Zlatar, střih: Niki Mossböck, hrají: Mirjana Karanović (Esma), Luna Mijović (Sára), Leon Lučev (Pelda), Kenan Čatić (Kemir), Jasna Beri (Sabina), Dejan Aćimović (Čenga). 90 minut, distribuce: Aerofilms s.r.o., premiéra: 13. července 2006
Nejnovější komentáře