Načítám počet zobrazení...
Bacurau (Kleber Mendonca Filho + Juliano Dornelles, Brazílie) – Společensko-politicky angažované drama, které začíná jako nenápadný intimní náhled do života semknuté vesnické komunity na brazilském venkově, se postupně přerodí do strhujícího (skoro)thrilleru, v němž se tato komunita musí semknout na obranu proti utlačovatelům. Pečlivě vystavěný a v řadě tvůrčích přístupů inovativní snímek dodržuje konzistentně pozvolné tempo vyprávění, jež pomaličku dávkuje informace tak akorát, aby si divák dokázal domyslet vše potřebné. Pointa je úderná a skvěle provedená, gradující děj doprovází jasně zřetelná kritika a množství metafor, odkazujících na skrytou sílu prostého lidu a jeho historie, jen úvod filmu se zdá být možná příliš zdlouhavý. Každopádně jde o film s originálním příběhem, realizovaným nevídanou formou. (80%)
I Lost My Body(Jérémy Clapin, Francie) – Film je prostředek, jímž se dají říct i takové věci, které skrze žádné jiné médium sdělit nejdou. Nejnovějším důkazem je tento animovaný snímek, gejzír tvůrčích, scenáristických a režijních nápadů, formálně, obsahově i emocionálně strhující, nepředvídatelný, do detailu promyšlený a zkrátka krásný a úžasný. Příběh vypráví o vyrovnávání se se ztrátou na psychické i fyzické úrovni a odehrává se ve dvou rovinách, kdy v jedné sledujeme příběh hlavního hrdiny, zamilovaného doručovatele pizzy, a ve druhé jsme svědky surrealistické a napínavé odysey jeho omylem uříznuté ruky, která ožije a rozhodne se najít svého majitele. Působivý, intenzivní a prudce originální film je pokaždé o krok napřed před divákem, chytře si pohrává s jednotlivými motivy, konkrétními obrazy i vypravěčskou strukturou a precizně, s lehkostí, humorem, ale i velkou porcí smutku naplňuje unikátní a osobitou vizi, která vás zcela uhrane a jako bonus vás naučí skutečně vnímat svoje ruce a vážit si jich. (90%)
Le Daim/Deerskin(Quentin Dupieux, Francie) – Jednoduchá absurdní komediální historka o chlapovi (Jean Duchardin), který si upřímně oblíbí svou novou bundu z pravé jelenice a rozhodne se realizovat svůj sen. Film stojí na zábavně samolibém výkonu hlavního protagonisty a na nonsensové logice fikčního světa, jenž rezignuje na nějaké akce a reakce, o hlavním hrdinovi a jeho minulosti vám prakticky nic neřekne a jen přímočaře (avšak nikoli hloupě) naplňuje svůj ujetý námět. Na Dupieuxe takový dietní standard, je to v podstatě jen hříčka, ale obsahuje pár nápadů, jimž se dá dobře zasmát. (60%)
Girl on the Third Floor (Travis Stevens, USA) – Horor s tuctovým námětem (muž přijíždí zrekonstruovat starý dům, který nedávno koupil, aniž by tušil, že stavení je prokleté a straší v něm), ale i s poměrně originální koncepcí, která onomu domu dodává specifickou mytologii a strašení interpretuje jako odplatu za morální pochybení. Pomalý rozjezd evokuje znepokojivé procedurální drama o rekonstrukci obydlí, z jehož útrob prakticky jen záhadně ejakulují nejrůznější tekutiny a vypadávají skleněnky, postupem času se ale snímek dopracuje i k brutálnějším výjevům. Pozoruhodný a myšlenkově stimulující žánrový příspěvek, u něhož zamrzí akorát to, že se snaží spíš znechutit a rozesmát než napínat a děsit a že jeho pointa je zajímavější než postavy a herecké výkony jejich představitelů. (70%)
5 Is the Perfect Number (Igor Tuveri, Itálie) – Stylová noir gangsterka o pěti kapitolách, natočená podle komiksu, jehož autor je zároveň režisérem filmu. Na vizuální stránce si dal záležet (postavy v baloňácích, deštěm zalité dobové uličky, efektní přestřelky), ale už ne tolik na tuctovém příběhu, v němž se stárnoucí mafián musí vrátit z důchodu, aby pomstil smrt svého syna. Děj kromě vizuálu táhne i solidní režie a jako vždy charismatický Toni Servillo (jemuž přihrávají Valeria Golino a Carlo Buccirosso), jehož postava však má být veterán v letech a zároveň i schopný zabiják-gentleman, neohrozitelný mladšími nepřáteli, což nepůsobí úplně věrohodně a snímek kvůli tomu v kombinaci s přepjatými, teatrálními dialogy a absencí jakýchkoli emocí působí stejně uměle jako hákovitý nos hlavního hrdiny. (40%)
En el pozo/In the Quarry (Bernardo Antonaccio + Rafael Antonaccio, Uruguay) – Komorní drama/thriller o třech mužích a jedné ženě (všichni ani ne třicetiletí), trávících společný letní den u zatopeného lomu, přičemž ta žena je přítelkyní jednoho z nich, s druhým zahýbá tomu prvnímu a ten třetí je přítomen hlavně kvůli tomu, aby to riskantní setkání nepůsobilo až moc nepravděpodobně (což se úplně nedaří). Film je postaven na pokřivených charakterech postav, jejich vyhrocujících se vztazích a konfliktech, dlouhých dialozích, solidních hereckých výkonech, omezených lokacích, několika úsporných rekvizitách a na pomalém budování nervózního napětí a atmosféry plné nejistoty, úšklebků, podezřívání a vyhrožování. Docela působivé divadlo za použití minimálních prostředků, i tak ale nelze zakrýt fakt, že většina filmu je především zdlouhavým čekáním na to, až se něco konečně stane, a upřímně řečeno se toho nestane zas až tolik. Pár scén nicméně za to čekání stojí. (60%)
Snatchers(Stephen Cedars + Benji Kleiman, USA) – Hororová komedie o středoškolačce, která po nechráněném sexu otěhotní a porodí dva mimozemšťany, kteří chtějí vyhubit lidskou rasu (nebo co) – a to všechno během pouhých dvou dnů. Film tímto způsobem tematizuje obavy z těhotenství náctiletých a i díky využívání praktických triků a loutek připomíná podobně laděné snímky z 80. let. I navzdory mládeži nepřístupnému ratingu je však poměrně krotký (utrhané hlavy a končetiny jsou maximum, nahota žádná, humor by sem tam potřeboval přiostřit hrany) a v jádru zůstává standardní středoškolskou komedií o rodinných vztazích hlavní hrdinky a jejím napraveném přátelství s nejlepší kamarádkou, v níž se sice najde pár povedených nápadů a vtipů, avšak vyvažují to dialogové scény typu „trošku panikaříme, ale nedáváme to na sobě moc znát a snažíme se vymyslet, co budeme dělat,“ které zabírají dobrou polovinu filmu. (60%)
The Cleansing Hour(Damien LeVeck, USA) – Horor s komediálními prvky o filmařském týmu produkujícím na internetu populární vymítačskou show, jejíž poslední živý přenos (s najatými herci a předem připravenými triky pochopitelně) znenadání naruší skutečný démon a řádně zamíchá se sledovaností. Na atraktivním námětu vystavěná historka narušuje hororovou atmosféru komickými elementy, jejichž efektivita je však mírně proměnlivá, stejně jako některé herecké výkony, zcizující elementy a kolísavé tempo vyprávění. Film, vyprávějící především o zhoubnosti lží, léčivé moci odpuštění a o fascinaci hrůzou a násilím, nicméně i tak obsahuje dostatečné množství nápadů a šťavnatých scén, vydrží konzistentně bavit od začátku do konce a má hned několik překvapivých point i vyloženě rozkošný závěr, který si dovolí trefně rýpnout na správném místě. (70%)
Achoura (Talal Selhami, Maroko/Francie) – První marocký horor s monstrem. Příběh o skupině dávných přátel z dětství, kteří si jako malí prošli traumatickým zážitkem s neznámým netvorem, pak po čase ztratili paměť a nyní se toho netvora vydají znovu konfrontovat, aby tím zabránili záhadnému mizení dětí v okolí, by byl docela slušný, kdyby tak nápadně nepřipomínal děj To od Stephena Kinga. Představte si Kingův román nacpaný do filmu se stopáží 90 minut, osekaný o veškerou psychologii postav a většinu strašidelných momentů (film je děsivý jen minimálně a zmíněné monstrum je navíc místy ošklivě digitální) a zbude vám děravě vyprávěné a místy poněkud zmatené příběhové torzo, navíc s nepříliš přesvědčivými herci a mizerně zvolenou hudbou. Pozitiva tvoří akorát výběr lokací, občas kamera a především pak motivy odvozené z marocké kultury a národních tradic, díky nimž snímek působí alespoň trochu neokoukaně. (30%)
Swallow (Carlo Mirabella-Davis, USA) – Psychologické drama o mladé těhotné ženě v domácnosti, jejíž každodenní aktivita sestává z vaření, uklízení, hraní mobilních her a úporné snahy dělat svého manžela, který si toho sotva všimne, šťastným. Jde o portrét ženy utopené v tísnivém vztahu s utiskujícím a manipulativním partnerem a jeho rodinou, navíc v prostředí, v němž se cítí být neschopná, neužitečná a podřadná a kde nemůže sama udělat nic, co by jí umožnilo zažít uspokojení z vlastního úspěchu – a tak začne polykat různé předměty, nejprve drobné, ale pak i poměrně velké a nebezpečné. Komorní film, postavený na důsledně propracovaných postavách a hereckém výkonu Haley Bennett s perfektně ublíženým výrazem ve tváři, slouží jako brilantní studie vzniku mentálních poruch a funguje v tomto směru i jako společenská kritika. V poslední třetině nicméně od tohoto konceptu trochu uhne a začne hledat kořeny problémů hlavní hrdinky někde jinde, což je trochu škoda, protože tím ubírá na intenzitě závěrečné katarzi, která kvůli tomu působí jako zásah mimo terč. (70%)
