Hig (Jacob Elordi) je mladý pilot, který si spolu s vojenským specialistou na přežití Bangleym (Josh Brolin) vybudoval funkční, avšak izolovanou usedlost v drsném postapokalyptickém světě. Když však Hig zachytí záhadný rádiový signál, vydává se do neznáma hledat naději — a lidskost, v jejíž existenci stále věří...
Ridley Scott má ve svých 88 letech pořád energie na rozdávání. Zatímco jiní režiséři jeho generace se již nacházejí v důchodu, Scott dál plánuje jeden projekt za druhým. Jeho filmografie z posledních let už sice není tak bezchybná jako kdysi, chuť pracovat mu ale rozhodně nechybí. Vzhlížet k hvězdám je ovšem další důkaz toho, že Scottovo tempo už nemusí nutně znamenat i kvalitu.

Přitom není těžké pochopit, proč ho tenhle projekt zaujal. Svět vytvořený Peterem Hellerem je dostatečně nevlídný na to, aby z něj mohl vzniknout působivý postapokalyptický thriller, zároveň ale nabízí prostor pro komornější příběh. Lidstvo zdecimovala pandemie a následná nemoc, zbylí přeživší se snaží fungovat v troskách civilizace a Hig tráví většinu času na opuštěném letišti. Vedle něj jsou prakticky jen pes Jasper a Bangley, muž, který má na přežití poněkud radikálnější pohled nežli Hig.
Velkou část filmu tak netvoří souboje o život, ale spíše otázka, co vlastně znamená zůstat člověkem ve světě, kde se pravidla civilizace definitivně rozpadla. Hig pořád hledá důvod, proč neztratit soucit, zatímco Bangley vidí lidskost jako potenciální slabinu. Tohle je mnohem zajímavější než samotná post-apokalypsa, jenže scénář Marka L. Smitha z toho nedokáže udělat dostatečně silné drama.

Místo toho film často působí, jako by odškrtával jednotlivé body z předlohy. Některé postavy se objeví, některé situace se odehrají a několik motivů se naznačí, jejich význam ale zůstává nejasný. Komunita mennonitů je dobrým příkladem. Hig jí vozí zásoby a scéna sama o sobě funguje, jenže v širším kontextu filmu působí skoro zbytečně. Podobných momentů se postupně nahromadí víc a výsledkem je adaptace, která má problém přesvědčit, že všechny své části skutečně potřebuje.
Paradoxně největší energii má film ve chvílích, kdy se rozhodne být jednoduše žánrovým filmem. Scott se nebojí násilí a rating R mu umožňuje několik opravdu nepříjemných výjevů. Některé přestřelky nebo střety mají správnou tvrdost a v těchto momentech se naplno ukazuje, že zkušenosti režiséra Vetřelce rozhodně nikam nezmizely. Jenže trailerová kampaň bohužel ukázala podstatnou část toho nejlepšího.

Mnohem méně jistý je Scott ve chvíli, kdy má budovat vztahy. Hig a Cima mají dost společného na to, aby jejich sbližování dávalo smysl, chemie mezi Jacobem Elordim a Margaret Qualley ale scénář nedokáže vytěžit. Nejde přitom o problém hereckého obsazení. Vedle nich jsou Josh Brolin nebo Guy Pearce a všichni mají dostatek zkušeností na to, aby zvládli i výrazně náročnější materiál. Jenže dobrý herec může těžko zachránit dialogy a vztahy, které na papíře nejsou dostatečně propracované.
Elordi navíc tentokrát není tím, na koho by bylo nejsnazší svalit vinu. Hig je jednoduše napsaný velmi ploše. Výměna hlavního představitele by proto příliš nepomohla. Paul Mescal, Glen Powell nebo kdokoliv další by se pravděpodobně potýkali se stejným problémem. Scott se navíc tentokrát ocitá v poněkud zvláštní pozici i po vizuální stránce. Erik Messerschmidt odvádí za kamerou solidní práci, záběry krajiny jsou působivé a několik akčních scén vypadá opravdu dobře. Přesto film nemá vizuální osobitost, která by odpovídala režisérově pověsti. Vzhlížet k hvězdám je naopak až překvapivě uhlazený a místy sterilní.

A podobně nejistá je i samotná nálada. Harry Gregson-Williams dokáže hudbou vytvořit velmi příjemnou atmosféru, film se ale neustále pohybuje mezi několika žánrovými polohami. Jednou chce být syrovým příběhem o přežití, jindy skoro dobrodružnou pohádkou. Výsledkem není úplně nepříjemný chaos, spíš pocit, že Vzhlížet k hvězdám nikdy přesně neví, jakým filmem chce být.
To je zvláštní především proto, že Scott už podobně nejasné materiály v minulosti zvládl. Uměl spojit velkolepost s emocemi, žánrovou podívanou s výraznými postavami a atmosféru s příběhem. Tady jednotlivé ingredience existují, jen se odmítají spojit. Dokonce i některé potenciálně zajímavé dějové odbočky, například ta spojená s Allison Janney, nakonec působí jako slepé uličky.

V tomhle ohledu je zajímavé i nedávné vyjádření kameramana Johna Mathiesona, který kritizoval Scottův současný způsob práce a tvrdil, že režisér je dnes netrpělivější a méně pečlivý než v minulosti. Podobné soudy samozřejmě není nutné brát jako definitivní pravdu, Vzhlížet k hvězdám ovšem rozhodně nepůsobí jako film, který by dokazoval opak. Naopak je překvapivě generický.
Největší zklamání tak nakonec nespočívá v tom, že by film byl špatný. Kdyby šlo o debutujícího režiséra, několik jeho kvalit by se dalo bez problémů pochválit. Jenže jméno Ridleyho Scotta automaticky nastavuje úplně jinou laťku. Režisér, který natočil Vetřelce, Blade Runnera, Gladiátora nebo Marťana, zkrátka dokáže nabídnout víc než jen technicky solidní postapo.

Vzhlížet k hvězdám proto zůstává někde mezi. Má dobrý námět, schopné herce, několik povedených scén a řemeslně rozhodně neurazí. Chybí mu ovšem vlastní tvář a především scénář, který by dokázal vytěžit to nejlepší z nosné předlohy. Scott může klidně dál tvrdit, že každý jeho nový film je ten nejlepší. Tentokrát tomu ovšem bude věřit jen málokdo. Vzhlížet k hvězdám je spíš další důkaz toho, že někdy ani legenda za kamerou nedokáže z průměrného scénáře vytěžit víc než průměrný film...












