Jiří Vejdělek působil jako nadějný český filmový tvůrce. Jeho Ženy v pokušení navíc dokázaly do kina přitáhnout rekordní počet diváků a tak se předpokládalo, že jeho další snímek Muži v naději předloňské Ženy předčí, nebo budou minimálně stejně zábavné jako ony. Leč nestalo se ani jedno. Muži v naději jsou neuvěřitelně neuvěřitelní, postavy jsou umělé, scénář pitomý a prostředí sterilní.
Herecké obsazení situaci nijak nevylepšuje, protože v podstatě nedostává příležitost nějaké herectví vůbec předvést. Jediné, čemu lze v Mužích v naději uvěřit jsou tak ňadra Vicy Kerekes. Ty jsou zaručené přírodního původu.
Muži v naději rozhodně nemuseli vznikat jako celovečerní film určený divákům kin. Bohatě by postačilo, kdyby Vejdělek natočil televizní film. Ten by se tak dostal přesně ke své cílové skupině. Tedy k páprdům, kteří s miskou solených bramborových lupínků po večerech slintají nad kráskami z obrazovky.
Milujte se, ale hlavně podvádějte
Jiří Vejdělek se zřejmě snaží svými filmy dokázat, že jeho umělecký duch je svobodný. Stejně tak svobodní by měli být i diváci. Dopřát si také trochu toho luxusu v podobě záletů, flirtů a všemožného nezávazného řádění. Základní podmínkou pro takové dobrodružství je nicméně normální, fungující vztah. Pokud možno manželský svazek.
V takové situaci je nejlepší (přirozeně pro oba partnery), aby jeden (nebo klidně oba) měli k dispozici občasný špás. Tím se totiž původní vztah náramně utuží. No a to je vlastně hlavní teze celého snímku.
Přirozeně nelze film takto pitvat, ale když nemá kromě této plytké stokrát viděné šablony co nabídnout, je těžké se do něj trochu nepustit. Amorálnost snímku je až zarážející. Naprostou absenci svědomí se sice Vejdělek snaží trochu napravit. Dělá to ale nemožným a neuvěřitelným způsobem. Film má nesmyslně přetaženou stopáž. Navíc jeho převážnou část vyplňují právě záběry na bujné poprsí, ladné nožky nebo kulaté zadečky.
Český mainstream jak ho máme rádi?
Český divák se tak musí nutně cítit poněkud uražen. Je-li film tvořen primárně pro něj (jakože se dá předpokládat, že stoprocentně), pak je na místě se ptát, jestli je na tom opravdu tak špatně, že musí chodit do kina na filmy bez myšlenky, nápadu, svižného tempa a nápaditého scénáře? Je třeba rozlišit hlavní proud od laciné televizní zábavy na páteční večer, která do kinosálů (snad) nepatří. Snímek totiž opravdu víc než cokoli jiného připomíná televizní grotesku. Bez jediného nového pohledu, bez jakékoli inovace. Pouze věrně následuje všechna klišé. A ještě se zdá, že je na to hrdý.
Uražen a trochu potupen se může cítit každý. Nehledě na pohlaví. Ženy jsou zde vylíčeny jako bytosti, které slouží primárně k tomu, aby muže oblažovaly pohledem na jejich vyvinutá ňadra, pěkně tvarované nohy a pozadí. Ani muži z tohoto kolotoče nevyváznou. Pokud nejsou vylíčeni jako psíci, kteří ženám musí plnit jejich přání, tak jsou ukázáni jako tvorové, za které přemýšlí nikoli mozek, nýbrž penis. (Výrok o „kompasu mezi nohama, který ukazuje směr“ je toho jasným důkazem. Kdyby to aspoň bylo originální.)
Originalita je vůbec faktor, který Muži v naději ve velkém postrádají. Tam, kde byly Ženy v pokušení vtipné a svěží, jsou Muži v naději vyčichlí a prázdní.
Vážná linka v grotesce
Zarážející je taky nesourodost snímku. První část se tváří jako čistá komedie, kdy se od diváka nečeká nic jiného než huronský smích, naproti tomu druhá půlka začíná být vážnější. Jenže taková náhlá změna je divákovi dost proti srsti a těžko se na tuto hru přistupuje. Mezi groteskními prvky prostě drama nefunguje a vtip tím ztrácí své (zpočátku celkem vydařené) tempo.
Obzvlášť jednu věc lze Vejdělkovi jako scénáristovi odpustit jen těžko. A to právě zvrat a náhlé zvážnění. A v podstatě většinu následujících scén. Od druhé poloviny je film spíše jakousi lepenicí. Hromadí na sebe čím dál více nesmyslné zápletky, které na konci nejenže nevyústí v překvapivé vyvrcholení, ony prostě nevyústí vůbec v nic.
K obsazení nelze mít větší výhrady. Jiří Macháček svou roli zvládá a snaží se udělat z Ondřeje životaschopnou bytost. Ani Bolek Polívka nemůže svým zjevem diváka urazit. To je sázka na jistotu. Slabinou jsou především dialogy, které Jiří Vejdělek vkládá do úst svým hlavním hrdinů. O něco lépe jsou na tom ženské postavy. Ty jsou alespoň po celou dobu v jedné lajně a nesnaží se z ní vystoupit. Jen postava Šarloty se z fáze okouzlující mladé milenky dostane do role šílené uzurpovačky práv na ženatého muže, a skoční opět ve své původní roli. Naštěstí dokázala Vica Kerekes tento „složitý proces“ pěkně ztvárnit. (A zase se nabízí narážka na její dekolt. Těžko se tomu lze ubránit, když ho máte před očima téměř dvě hodiny.)
Sterilita prostředí, ve kterém se příběh odehrává je ale mnohem znatelnější než v Ženách v pokušení, kterým se právě tento neduh hodně vytýkal. Navíc si film všechny svoje hlavní trumfy vyplácal v traileru. Takže první půlku divák v podstatě celou zná. Už ale podle samotné mediální kampaně se dá celkem snadno zjistit, jaká je cílová skupina filmu.
Patříte-li mezi ty návštěvníky kina, které okouzlily Ženy v pokušení a rádi byste dostali něco podobného, vězte, že to nedostanete. Nicméně občasný návštěvník kina, který je odkojen televizními estrádami Muže v naději uvítá jako příjemnou podívanou. Neupírám snímku pár světlých chvil, skvělé herce, kteří hrají (doslova) jako o život, aby tím prázdnému filmu alespoň vypomohli, jenže tohle k tvorbě plnohodnotnému díla prostě nestačí.
