Čtvrtstoletí Pelíšků

Málo se ví, že Pelíšky měly být původ­ně dvou­díl­ný tele­viz­ní film. Ač ten­to fakt mno­hé pře­kva­pí, je to de fac­to logic­ké, jeli­kož vět­ši­na scén se ode­hrá­vá v inte­ri­é­rech, zatím­co exte­ri­é­ry byly vyu­ží­vá­ny jen mini­mál­ně a scé­ny v nich nato­če­né vět­ši­nou ve fil­mu nepa­t­ři k těm nej­vý­raz­něj­ším. Pelíšky jsou svým zpra­co­vá­ním vel­mi komor­ní, což zvláš­tě vynik­ne v kon­tras­tu výprav­ný­mi fil­mo­vý­mi muzi­ká­ly, jaký­mi byla rov­něž Hřebejkova Šakali léta (kte­rá Pelíškům o nece­lých šest let před­chá­ze­la) nebo poz­děj­ší Rebelové (2001) Filipa Renče, jejichž leit­mo­ti­vem byl rov­něž osu­do­vý rok 1968.

Jiří Kodet byl za herec­ký výkon ve své život­ní roli cho­le­ri­ka Jindřicha Krause oce­něn Českým lvem.

Hlavním moto­rem Pelíšků jsou ved­le Hřebejkovy režie a Jarchovského scé­ná­ře pře­de­vším her­ci. Hřebejkovi se poda­ři­lo dát dohro­ma­dy růz­no­ro­dou herec­kou sku­pin­ku, kte­rá však pro­ká­za­la obdi­vu­hod­nou che­mii. Životní výkon zde v roli cho­le­ri­ka Jindřicha Krause před­ve­dl Jiří Kodet, kte­rý sice pod­le mno­hých svěd­ků z jeho blíz­ké­ho oko­lí hrál sám sebe, avšak to na jeho feno­me­nál­ním výko­nu, kte­rý Pelíškům vyne­sl jedi­né­ho Českého lva (jeli­kož v roce 1999 fil­mo­vá aka­de­mie pře­váž­ně pre­fe­ro­va­la dra­me­dii Návrat idi­o­ta  Saši Gedeona), neu­bí­rá ani o píď. Kodetovým úhlav­ním pro­ti­hrá­čem je zde Miroslav Donutil v roli jed­no­duš­ší­ho majo­ra Bohumila Šebka, kte­ré­mu zdat­ně sekun­du­je Bolek Polívka jako jeho bra­tr Václav (došlo zde tedy k pro­ho­ze­ní rolí opro­ti Dědictví aneb Kurvahošigutentag Věry Chytilové, kde nao­pak Donutil jen lehce při­hrá­val domi­nant­ní­mu Polívkovi). Pomzadu nezů­stá­va­jí ani obě před­sta­vi­tel­ky man­že­lek Simona Stašová a Emília Vašáryová, přes­to­že posta­ve­ní jejich postav v obou rodi­nách je odliš­né, a zatím­co Marie Šebková doká­že své­ho man­že­la nená­pad­ně, avšak obrat­ně usměr­ňo­vat, těž­ce nemoc­ná Vilma Krausová nemá sílu vzdo­ro­vat man­že­lo­vým cho­le­ric­kým záchva­tům. Vedlejší linii, kte­rá se ve dru­hé polo­vi­ně prol­ne s tou hlav­ní, repre­zen­tu­je Eva Holubová coby teta Eva (sest­ra Šebkové´), u kte­ré se z fil­mu nedo­zví­me, zda je svo­bod­ná mat­ka, roz­ve­de­ná nebo vdo­va (Wikipedie říká, že je ovdo­vě­lá, tak jí bude­me věřit), kte­rá pro své­ho syn­ka Péťu (Marek Morvai-Javorský) shá­ní náhrad­ní­ho tatín­ka, na nějž jed­ním z adep­tů je i sliz­ký a opor­tu­nis­tic­ký uči­tel Saša Mašlan, kte­rý své­ho před­sta­vi­te­le Jaroslava Duška teh­dy kata­pul­to­val mezi nej­ob­sa­zo­va­něj­ší čes­ké her­ce. Trochu upo­za­dě­ní jsou Stella Zázvorková jako babič­ka Šebková a Jiří Krejčík jako rodin­ný lékař Krausových, avšak pří­tom­nost těch­to dvou legend čes­ké kine­ma­to­gra­fie jen pod­tr­hu­je sta­tus Pelíšků jako fil­mu, kte­rý oslo­vu­je divá­ky všech gene­ra­cí.

Takto dnes vypa­dá mlá­dež z Pelíšků (zle­va): Marek Morvai-Javorský (Péťa), Sylvie Koblížková (Uzlinka), Kristýna Badinková Nováková (Jindřiška) a Michael Beran (Michal).

Zapomenout nemů­že­me ani na zástup­ce dětí a mlá­de­že, jeli­kož ti tvo­ří základ­ní páteř celé­ho pří­bě­hu. Šabachovo atler ego, šest­nác­ti­le­té­ho Michala Šebka, kte­rý je záro­veň i v pozi­ci vypra­vě­če, ztvár­nil teh­dy debu­tu­jí­cí Michael Beran. Před tím­to mla­dí­kem ležel neleh­ký úkol vystih­nout roze­rva­nou duši puber­ťá­ka, pro kte­ré­ho nej­vět­ší peklo jsou spo­leč­né rodin­né osla­vy, zvlášť když mu jeho rodi­na (a zejmé­na otec) při­pa­dá směš­ná, v čemž Beran pod Hřebejkovým vede­ním obstál na jed­nič­ku. Michal je neš´ťastně zami­lo­va­ný do Jindřišky Krausové hra­né Kristýnou Novákovou (poz­dě­ji Fuitovou, dnes Badinkovou), kte­rá na roz­díl od Berana neby­la úpl­nou debu­tant­kou (o dva roky dří­ve si zahrá­la mlad­ší sest­ru Anny Geislerové v adap­ta­ci romá­nu Michala Viewegha Výchova dívek v Čechách), ovšem i tak byl její výkon v roli při­drz­lé Jindřišky, kte­rá své­ho otce doká­že vyto­čit do běla, více než obdi­vu­hod­ný. Jejího klu­ka, bohém­ské­ho muzi­kan­ta a pro­mí­ta­če v let­ním kině, kte­ré­mu nikdo neřek­ne jinak než Elien, ztvár­nil poto­mek slav­né­ho herec­ké­ho rodu Brousků, herec a hudeb­ník Ondřej Brousek, kte­rý ješ­tě v témže roce stál spo­leč­ně s pro­du­cen­tem Romanem Holým a zpě­vá­ky Matějem Ruppertem a Tonyou Graves u zro­du nej­zná­měj­ší čes­ké fun­ky for­ma­ce Monkey Business, jejímž čle­nem je dodnes, při­čemž záro­veň pokra­ču­je v rodin­né tra­di­ci člen­ství v Divadle na Vinohradech. Zatímco všich­ni tři zmí­ně­ní tee­nage­ři u herec­tví zůsta­li, oba před­sta­vi­te­lé nejmlad­ších dětí herec­kou pro­fe­si poz­dě­ji opus­ti­li, jak­ko­liv prá­vě oni byli Hřebejkovými obje­vy z jeho dět­ské­ho seri­á­lu Kde pada­jí hvězdy (1996). Silvie Koblížková, před­sta­vi­tel­ka Šebkovic mlad­ší dce­ry Lídy ali­as Uzlinky, si sice dří­ve „štěk­la“ i v kopro­dukč­ních Bídnících (1998), avšak poz­dě­ji už hrá­la jen v pri­mác­ké tele­no­ve­le Rodinná pou­ta (poz­dě­ji Velmi křeh­ké vzta­hy) a sou­čas­ně vystu­do­va­la mana­žer­skou ško­lu a zača­la pra­co­vat jako bar­man­ka. Již zmí­ně­ný Marek Morvai-Javorský si násled­ně zahrál už jen v něko­li­ka slo­ven­ských tele­viz­ních pohád­kách, avšak nyní se věnu­je foto­gra­fo­vá­ní.

Dostáváme se tak k leit­mo­ti­vu celé­ho fil­mu, kte­rým je gene­rač­ní kon­flikt. Otcové Šebek i Kraus jsou nám pre­zen­to­vá­ni zejmé­na oči­ma Michala a Jindřišky, kte­rým jsou ve své upja­tos­ti (ať už pro nebo pro­ti reži­mu) totál­ně k smí­chu, při­čemž je sami i pro­vo­ku­jí, Michal napří­klad roz­bi­tím „neroz­bit­né“ skle­nič­ky ze soci­a­lis­tic­ké­ho Polska a Jindřiška ve vůbec nej­vy­pja­těj­ší scé­ně z fil­mu u boží­ho­do­vé­ho obě­da při spo­ru o kned­lí­ky vs. noky. Oba mlá­dež­ní­ci (a zejmé­na Jindřiška) mají tak blí­že k matkám. Ovšem neby­lo by úpl­ně fér oba dva otce str­kat do jed­no­ho pyt­le, jeli­kož je mezi nimi dost pod­stat­ný roz­díl v tom, jak se ke svým rodi­nám cho­va­jí. Šebek je sice pri­mi­tiv­ní lam­pa­sák, kte­rý i jídel­ní­ček plá­nu­je na týden dopře­du, avšak pořád je z něj cítit, že svou rodi­nu oprav­du milu­je, i když Michala neu­stá­le otcov­sky pes­ku­je (avšak když se poku­sí otrá­vit v elek­tric­ké trou­bě, tak mu „začne vonět“). Oproti tomu Kraus je sice anti­ko­mu­n­tis­ta (a dří­ve byl i bojov­ní­kem pro­ti nacis­mu), avšak jeho cho­vá­ní k rodi­ně je mís­ty zavr­že­ní­hod­né. Jeho zkla­má­ní z toho, že mu Vilma neda­la syna (kro­mě Jindřišky měl ješ­tě star­ší dce­ru Danu, což jsme se dozvě­dě­li o 18 let poz­dě­ji v tri­lo­gii Zahradnictví a jed­na­lo se o mamin­ku Jarchovského) dává neu­stá­le osten­ta­tiv­ně naje­vo, pro­čež sub­mi­siv­ní Vilmě i čas­to hnus­ně (byť jen slov­ně) ubli­žu­je. Tato nečer­no­bí­lost je jed­no­znač­nou devi­zou Pelíšků, jak­ko­liv u mnoh­dy poli­tic­ky radi­kál­ní­ho Hřebejka může půso­bit para­dox­ně. Šebek je zde záro­veň sta­věn do kon­tras­tu k uči­te­li Sašovi, pro­to­že není komu­nis­ta jako komu­nis­ta, a zatím­co někte­ří oprav­du této ide­o­lo­gii věři­li, jiní ji vyu­ží­va­li pou­ze jako kari­ér­ní výtah.

Toto je ona slav­ná vila v Praze 5 Košířích. Na dru­hé foto­gra­fii může­te vidět bal­kon, ze kte­ré­ho Kraus řval na pro­le­tá­ře, ať si vylí­žou p**el.

Samostatnou kapi­to­lou je pak to, jak se Pelíšky vypo­řá­da­ly s nešťast­ným 21. srp­nem 1968. V čes­kých fil­mech jsme byli svěd­ky něko­li­ka oso­bi­tých ztvár­ně­ní toho­to osu­do­vé­ho data. V adap­ta­ci Vieweghových Báječných let pod psa (1997) byla tato váž­ná situ­a­ce kon­fron­to­vá­na s humor­nou vsuv­kou o ule­tě­ných Andulkách. Výše zmí­ně­ní Rebelové pro změ­nu pre­zen­to­va­li pří­jezd vojsk Varšavské smlou­vy téměř až mystic­ky, kdy Tomáš Hanák, kte­rý jede ryba­řit, je na sil­ni­ci pře­kva­pen sovět­ským tan­kem. Pozdější Zemský ráj to na pohled (2009) Ireny Pavláskové pro změ­nu vsa­dil na šok po návra­tu z dovo­le­né. Pelíšky v tom­to smě­ru nabíd­ly vůbec neje­mo­ci­o­nál­něj­ší poje­tí osma­še­de­sá­té­ho a napří­klad roz­té­ka­jí­cí se make up pla­čí­cí tety Evy nebo Kraus útrp­ně hra­jí­cí na kla­vír čes­kou hym­nu pat­ří k vůbec nej­sil­něj­ším momen­tům, kte­ré jsme v čes­kých kome­di­ích kdy moh­li vidět. Moment zkla­má­ní a bez­mo­ci je umoc­něn navíc i tím, že oku­pa­ce při­šla po buja­ré osla­vě svat­by.

Za zmín­ku sto­jí rov­něž i soun­d­track, kte­rý je pes­t­rým prů­ře­zem domá­cí hud­bou šede­sá­tých let. Najdeme tu hity popo­vých hvězd Karla Gotta, Waldemara Matušky a Václava Neckáře, ale i pís­ně under­groun­do­vých rocko­vých kapel jako Blue Effect (jejichž nej­zná­měj­ší bala­da Slunečný hrob je i leit­mo­ti­vem celé­ho fil­mu), The Matadors a slo­ven­ských The Soulmen. Své zastou­pe­ní tu má i folk v podo­bě sou­bo­ru Kučerovci. Kuriozitou jsou Čerešně Hany Hegerové, kte­ré jako jedi­ná z pís­ní v době, kdy se Pelíšky ode­hrá­va­jí, neby­ly ješ­tě na svě­tě, ale vznik­ly začát­kem osm­de­sá­tých let z pera skla­da­te­le Jaroslava Filipa s tex­tem Milana Lasici původ­ně pro hereč­ku Zuzanu Kronerovou. Hegerová ten­to šan­son pře­vza­la do své­ho reper­toá­ru až v roce 1989, v jejím podá­ní se však z Čerešní stal hit. O více než čtvrt­sto­le­tí poz­dě­ji pak s nimi ve čtvr­té fede­rál­ní SuperStar (2015) zazá­ři­la vítěz­ka Emma Drobná.

Šakalí léta byla sluš­ný úvod kari­é­ry, navíc ověn­če­na Českým lvem za film roku 1993, avšak tepr­ve Pelíšky udě­la­li z tvůr­čí­ho dua Hřebejk - Jarchovský stá­li­ce tuzem­ské kine­ma­to­gra­fie. S jejich násle­du­jí­cím sním­kem Musíme si pomá­hat (2000), dra­me­dií z obdo­bí pro­tek­to­rá­tu, byli dokon­ce nomi­no­va­ní na Oscara za nej­lep­ší nean­g­lic­ky mlu­ve­ný film (kte­ré­ho jim teh­dy vyfou­kl čín­ský Tygr a drak). V násle­du­jí­cích letech ješ­tě něko­li­krát adap­to­va­li Petra Šabacha (Pupendo, U mě dob­rý), vyzkou­še­li si sati­ru ze sou­čas­nos­ti (Horem pádem), roman­tic­kou kome­dii (Kráska v nesná­zích), ale i váž­něj­ší psy­cho­lo­gic­ká dra­ma­ta (Kawasakiho růže, Nevinnost, Líbánky, Učitelka). Přímou návaz­nost na Pelíšky měla výše zmí­ně­ná tri­lo­gie Zahradnictví (2017), kte­rá byla jejich zatím posled­ním spo­leč­ným fil­mo­vým poči­nem. Přestože si však vět­ši­na těch­to fil­mů ved­la v kinech sluš­ně až výbor­ně, tri­umf Pelíšků žád­ný z nich nepře­ko­nal, jeli­kož tako­vá kom­bi­na­ce vyni­ka­jí­cích herec­kých výko­nů, nesmr­tel­ných hlá­šek a mra­zi­vě smut­né­ho kon­ce se na stří­br­ném plát­ně sejde málo­kdy. Pelíšky se dnes již spo­leč­ně s kla­si­ka­mi Marečku, podej­te mi pero! (1976) Oldřicha Lipského a Vesničko má, stře­dis­ko­vá (1985) Jiřího Menzela řadí do sva­té tro­ji­ce čes­kých kome­dií. Přejme pro­to této dnes rov­něž kla­sic­ké kome­dii, aby nás i bavi­la nadá­le hláš­ka­mi, dojí­ma­la kon­cem a (nejen) při vánoč­ních reprí­zách stá­le trha­la rekor­dy sle­do­va­nos­ti.

Tento člá­nek záro­veň vychá­zí i na blo­gu DJ Vlado’s World.

Zdroj: Wikipedie, ČSFD, Youtube; Foto: © Space Films, Jan Tůma / Blesk.cz, DJ Vlado