Právem je Sara Gruenová již autorkou jednoho zfilmovaného bestselleru (knihy Voda pro slony), dalo by se bez jakékoliv nadsázky říci, že Na břehu jezera bych viděla zfilmované ještě raději. Ponurá, temná, avšak nesmírně lidská atmosféra odehrávající se v zapadlém hostinci u Lochnesského jezera, navíc za války a náletů, což ještě dodává na syrovosti a uvěřitelnosti.
Madeline a její manžel Ellis se s kamarádem vydávají bránit čest své rodiny, dalo by se zjednodušeně říci. Hledat lochnesskou příšeru. Ne, opravdu nejde o nějakou vtipnou knihu, naopak. Teprve nyní si uvědomíte, a autorka postupovala podle reálií, že opravdu existovali lidé, kteří se se vší vážností za tímto účelem do této oblasti vydávali. A že to mohly být někdy pohnutky zdánlivě malicherné nebo nepochopitelné. Ze srdce bohaté smetánky se vydávají tři lidé a pošramoceným egem válečnou lodí do drsné skotské zapadlé vísky, do panství, kde lišky dávají dobrou noc. Nadbytek a blahobyt, čtení o válce maximálně v novinách, střídá přídělový systém, strach o život, zatemnění a fakt, že silonky si dámy kreslí černou čárou na lýtku a mastí si nohy výpekem, aby „to tak vypadalo“. Nylonky jako nejluxusnější zboží pro dámy. A v tom tři lidé, které poznamenal jejich způsob života. Měli všechno…
Drsné pády do hlubin lidské stoky
Sara Gruenová perfektně vykreslila příběh, o kterém musím říct pouze jediné – máte-li na tuto knihu nepřetržitý čas, vezměte si ji do ruky. Je tak strhující, tak moc vás chytne svou atmosférou, která je klidná, snad i zdánlivě nudná, ale něčím temným, něčím obyčejně lidským neskutečně přitažlivá. Nedokázala jsem se od této knihy odtrhnout a odložila jsem ji, až když jsem ji celou přečetla. Snad jsem se ztotožnila s postavou Madeline, snad jsem byla společně s ní zklamána i naštvána na jejího muže… Snad jsem příliš dobře porozuměla chvílím, kdy člověk vzdá svůj vlastní život a zapluje do řek opojné závislosti na lécích a alkoholu. A jak ti kolem trpí… Lze vůbec tak drsném prostředí ještě věřit v lásku? Hostinec, do kterého nejprve Madeline nemohla zapadnout, se pro ni stává druhým domovem a úsměv vám bude přelétat po tváři v těch vzácných chvílích, ve kterých se tvoří pouto mezi zaměstnanci hostince a tou křehkou Američankou… Vývoj příběhu je možná překvapivý, možná ne, záleží asi na vašich životních zkušenostech, ale přiznám se, že mne trochu překvapil, jako zbytečně drsný! Nebo je to opravdu v životě tak? Tak či onak, autorka závěr poskládala tak, že zůstává strhující do poslední řádky.
Láska čeká na každého…
Ano, a přidala i trochu vášně, lásky, pomalu vznikajících citů i žhavé vášně. V knize najdete i jednu báječnou erotickou scénu a poté, co jsem nedávno četla 50 odstínů, musím říci, že tohle je vkusná a nesmírně vzrušující erotika. Jen trošku, jen jedna špetička na tomhle krásném dortíčku modrobéžové knihy se zářivým modrým titulem. Na břehu jezera pro mne byla kniha, kterou s pohlazením ukládám do knihovny a vím, že se k ní někdy zase vrátím. Nebo že ji jednou podám své dceři s tím „podívej, tohle byl krásnej příběh!“ Možná je ta hloubka a krása příběhu způsobena i drsnou všudypřítomnou skotskou přírodou a mentalitou tamních lidí. Hlubokou, leč někde v nitru srdečnou a citlivou. A autorce se podařilo k těmto diamantům v srdcích těchto lidí proniknout.
Ukázka
„Vrátila se o pár minut později. Podala mi deštník a vtiskla mi do ruky něco zabaleného v papíru. „Je to jenom sendvič s lančmítem. Namazala jsem vám na to drobet vejpeku. Potřebujete trochu vykrmit. A nezapomeňte, co jsem vám říkala o panství. Existuje dobrej důvod, proč ve vesnici nikdy nevidíte zelený barety. Ani chlapi se nemůžou jenom tak promenádovat sem a tam – teda až na Anguse, ae ten zná panský pozemky jako svý boty.“
Sice jsem si venku připadala stejně ztracená jako uvnitř, ale potřebovala jsem se od svého manžela fyzicky vzdálit.
Doma jsme se alkoholu rozhodně nevyhýbali, Ellis s Hankem ho teď ale konzumovali v povážlivém, až nebezpečném množství a já znovu začala přemýšlet, co by se stalo, kdyby lochnesskou příšeru nikdy nenašli. Hank by se s tím samozřejmě vyrovnal, jenže Ellis přišel o všechno. I kdyby se mu nějak podařilo zase získat ztracené společenské postavení, nebyla jsem si jistá, jestli chci dál zůstávat součástí jeho života, když teď vím, že celé mé manželství, které jsem vždycky považovala za svoji spásu, není nic jiného než krásně načinčaný podvod.“
Sara Gruenová - Na břehu jezera, Argo, 2016
