Návrat agitačních filmů, aneb Krtkův svět jde do kin

Asi tuším, co se Vám honí hla­vou. Proč jsi na to cho­dil do kina? Odpověď je cel­kem pros­tá –  šan­ce, že se ten­to „skvost“ obje­ví na něja­kém VOD je poměr­ně níz­ká a záro­veň jsem chtěl pat­řit k té men­ši­ně toho­to náro­da, kte­rá o sobě může (s hrdos­tí asi úpl­ně ne) říct, že pře­ži­la film Evy Toulové v kině.

Pokud vám toto jmé­no snad nic neří­ká, seznam­te se: Eva Toulová je čes­ká reži­sér­ka, scé­nárist­ka a hereč­ka. Vystudovala (pro něko­ho mož­ná pře­kva­pi­vě) režii na FAMU a od své­ho abso­lu­to­ria obo­ha­ti­la čes­kou kine­ma­to­gra­fii již o pět celo­ve­čer­ních fil­mů, z nichž žád­ný na ČSFD nepře­kro­čil 25 pro­cent a i u kri­ti­ky byly reak­ce také spí­še nega­tiv­ní. O to více pak člo­vě­ka udi­ví, že se stá­le najdou pro­du­cen­ti, kte­ří jsou ochot­ní jí pod­po­ro­vat v dal­ší tvor­bě a dis­tri­bu­to­ři, kte­ří jsou ochot­ni to pod svou znač­kou poslat do kin. U toho­to posled­ní­ho poči­nu ale naštěs­tí nemu­sí­me být na pochy­bách, neboť hlav­ní spon­zor dal rov­nou sním­ku i název. A koho by snad všech­ny zprá­vy o tom­to „zábav­ním par­ku“ na okra­ji Prahy minu­ly, též v krát­kos­ti při­po­me­nu: Krtkův svět je dílem pod­ni­ka­te­le Josefa Roušala a i přes to, že na okra­ji Horních Měcholup exis­tu­je již téměř pět let, stá­le kolem sebe budí kon­tro­ver­ze. Z pohle­du maji­te­le (a toho­to fil­mu) se jed­ná o zlo­vů­li měst­ských úřa­dů, kte­ří chtě­jí údaj­ně oblí­be­ný dět­ský park zni­čit mili­o­no­vý­mi poku­ta­mi, nicmé­ně fak­tem zůstá­vá, že par­ku chy­bě­jí potřeb­ná povo­le­ní, kolauda­ce a maji­te­li ani neva­dí jeho jmé­no spo­jo­vat s kape­la­mi jako je Ortel (kte­rým chtěl ve svém par­ku uspo­řá­dat kon­cert) pří­pad­ně poru­šo­vat pro­ti­pan­de­mic­ká opat­ře­ní. A jak jinak bojo­vat pro­ti nespra­ve­dl­nos­tem, než že nato­čí­te film. O sobě.

Já ani nevím, jak mám tuto hod­no­tí­cí část začít. Protože už jenom ten samot­ný fakt, že se jed­ná doslo­va o agit­ku, kte­rá má pod­po­řit sna­hy Josefa Roušala o lega­li­za­ci jeho pod­ni­ká­ní je nato­lik bizar­ní a v čes­ké kine­ma­to­gra­fii nevi­dě­ná, že to se snad ani hod­no­tit nedá. Nicméně poku­sím se o to. Odhlédneme od „pro­du­cent­ské­ho“ poza­dí, odhléd­ne­me od toho, že hlav­ní posta­va se jme­nu­je jako „pan pro­du­cent“ a podí­vá­me se čis­tě na umě­lec­kou strán­ku věci. A začne­me hez­ky od těch pozi­tiv­ních strá­nek.

Co by se dalo s při­mhou­ře­ním obou očí pochvá­lit jsou dle mého názo­ru herec­ké výko­ny. Konkrétně dva. Ty dva, kte­ří pod­le mě nejmé­ně pře­hrá­va­jí a role jim doce­la i „sedí“ – Jaroslav Satoranský v roli Roušalova obháj­ce a Ladislav Frej v roli zlo­vol­né­ho deve­lo­pe­ra. Ostatní ansá­bl buď šíle­ně pře­hrá­vá - David Novotný, Barbora Seidlová, Oldřich Navrátil, ane­bo na svou roli pros­tě nesta­čí (nebo mají špat­né režij­ní vede­ní?) – doslo­va kdo­ko­liv jiný. (Mimochodem, u toho Davida Novotného bych se ješ­tě zasta­vil: z někte­rých reak­cí jsem zazna­me­nal udi­ve­ní, jak se zrov­na ten­to více­mé­ně šikov­ný herec mohl sní­žit k něče­mu tak ubo­hé­mu – těm­to lidem bych rád při­po­me­nul, že to je ten David Novotný, kte­rý nevá­hal načíst ukáz­ky z kni­hy „Jak jsem se mýlil v poli­ti­ce“ do legen­dár­ní­ho doku­men­tu Miloš Zeman – nekro­log poli­ti­ka a osla­va Vysočiny). Zvláštní kapi­to­lou pak je Bolek Polívka, kte­rý ač se vysky­tu­je na pla­ká­tu, tak v samot­ném fil­mu je asi tak dvě minu­ty, při­čemž se tam baví výhrad­ně s dět­mi (ten samo­zřej­mě taky nehra­je špat­ně, jenom je to jeho účin­ko­vá­ní dost bizar­ní). Z kate­go­rie zvlášt­ní­ho obsa­ze­ní může­me jme­no­vat i samot­nou reži­sér­ku, kte­rá si tu střih­la roli repor­tér­ky, kte­rá pro­jde pro­zře­ním a uvě­do­mí si, že psa­la své člán­ky na objed­náv­ku Roušalových pro­tiv­ní­ků. Přičemž chá­pu, že to hra­je ona sama, pro­to­že tak podiv­ně napsa­nou posta­vu by uvě­ři­tel­ně neza­hrál ani herec z národ­ní­ho.

Další, co by se taky dalo vyzdvih­nout je zvuk – vše­mu je cel­kem rozu­mět, smí­cha­né to taky není špat­ně. Trochu podiv­ně ale půso­bí soun­d­track, kte­rý je (dle závě­reč­ných titul­ků) posklá­dán výhrad­ně ze zdar­ma dostup­ných skla­deb z YouTube Library, což samo­zřej­mě může­me číst jako výji­meč­ný pokus o zají­ma­vou prá­ci s hudeb­ní slož­kou díla, ane­bo o sna­hu ušet­řit roz­po­čet. Výjimku pak tvo­ří závě­reč­ná píseň, auto­rem její­hož tex­tu je sám Josef Roušal a o hudeb­ní strán­ku a pěvec­ký part se posta­ral Bohuš Matuš (kte­rý měl shod­nou okol­nos­tí v par­ku svat­bu), což opět může­me číst jako dal­ší sebe­pre­zen­ta­ci hlav­ní­ho spon­zo­ra.

Dál už to bohu­žel už nebu­de tak pří­jem­né (jako by snad do teď bylo, že) a tak to vez­me­me tro­chu rych­le­ji: kame­ro­vá strán­ka by neby­la tak hroz­ná, kdy­by se zlep­ši­la v kom­po­zi­ci a ome­zi­la svůj neu­stá­lý (a prav­dě­po­dob­ně nikým nekon­t­ro­lo­va­ný) pohyb. Většinu času totiž, pokud zrov­na nelé­tá, tak stá­le někam šven­ku­je, ane­bo jez­dí na sli­de­ru, při­čemž se nedá říct, že by ten její pohyb byl něčím moti­vo­va­ný, měl něja­ký hlub­ší smy­sl či snad umě­lec­ký záměr. Tyto fak­to­ry pak postrá­da­jí i sta­tic­ké zábě­ry, kdy se autor čas­to až úzkost­ně bojí stře­do­vých kom­po­zi­cí a hrdi­ny nechá­vá na hra­ni­cích zábě­ru, při­čemž střed i tra­dič­ní tře­tin­ky nechá­vá pro jis­to­tu prázd­né (a když už se snad jed­na z postav pohne smě­rem ke stře­du zábě­ru, spo­leh­li­vě při­jde švenk). No a co se týče scé­ná­ře a režie…tam se asi není moc o čem bavit. Příběh sám není pří­liš nápa­di­tý, neu­stá­le ská­če z pří­tom­nos­ti do minu­los­ti a zpět (při­čemž tyto změ­ny jsou dopro­vá­ze­ny uvo­zu­jí­cí­mi titul­ky, kte­ré se nám ale nesty­dí ozná­mit při pro­slu­ně­ných let­ních zábě­rech „Prosinec 2022“), posta­vy se cho­va­jí nelo­gic­ky a cel­ko­vě máte při spous­tě scén pocit, že jejich hlav­ním smys­lem je být vycpáv­ko­vou vatou, aby se to natáh­lo ale­spoň na těch 75 minut a dalo se to poslat do kin.

Nyní nám již zbý­vá ta cimr­ma­nov­ská otáz­ka: Co říci závě­rem? Pokud se chce­te poba­vit nad ubo­hos­tí herec­kých výko­nů i celé­ho fil­mu, běž­te do kina. Jinak ale nena­chá­zím rozum­ný důvod, proč bys­te to měli dělat. Já sám jsem se na něko­li­ka mís­tech zasmál, ale nemys­lím si, že to by to bylo kvů­li něja­ké­mu cíle­né­mu vti­pu. A když si pak zno­va při­po­me­ne­me, že k výše popsa­ných tech­nic­kým pro­blé­mům se při­dá­vá ta vrst­va „agi­ta­ce“, vzni­ká z toho­to neval­ně uva­ře­né­ho gulá­še jen těž­ce pod­prů­měr­ný film, pod kte­rým kdy­bych byl pode­psa­ný nebo v něm nedej­bo­že hrál, tak asi dnes cho­dím kaná­la­ma.

P.S. Na okraj bych si jen dovo­lil pozna­me­nat, že v sále pro 200 lidí jsem v jed­nom praž­ském mul­tiple­xu, při pro­jek­ci toho­to fil­mu seděl zce­la sám.

---