Když se v létě 2010 Naill Horan, Zayn Malik, Liam Payne, Harry Styles a Louis Tomlinson přihlásili do britské talentové soutěže The X-Factor, toužili po sólové dráze zpěváků. Jako jedinci neměli šanci, ale poslechli radu Simona Cowella, jednoho z porotců soutěže, a vytvořili pěveckou skupinu One Direction. Získali zájem diváků, přestože nevyhráli soutěž. Na skupinu mladých kluků se usmálo štěstí a rozjela se jejich hvězdná kariéra. Osvědčení a zkušení autoři jim napsali písničky a cestou za úspěchem jim pomáhal celý štáb lidí. Debutové album Up All Night, které vyšlo v říjnu 2011, se výborně prodávalo a koncerty provázel nadšený ohlas diváků. Kluci, kteří se před soutěží neznali, vytvořili partu nadšených a tvrdě pracujících týmových zpěváků. Dokázali dát živému vystoupení bezprostřednost, hravost, ale také správnou dávku romantiky, která je zejména pro ženské publikum tím nejlepším lákadlem.
Když hudební film, tak především hudba
Hudební 3D film o chlapecké popové skupině One Direction natočil americký režisér Morgan Spurlock, který pracoval na dokumentárních filmech, i jako režisér televizních show. Pro tento film zvolil celkem jednoduchou cestu představení populární skupiny při koncertech a zbytky času dotočit momenty při přejezdech, přípravách na koncerty a doplnil o rozhovory s fanynkami. Protože popularita skupiny je postavena na písničkách a sympatickém projevu všech členů skupiny, je dán ve filmu velký prostor záznamu částí koncertního vystoupení. Točilo se na několik kamer a divák má možnost sledovat zpěváky i diváky z mnoha úhlů, vzdáleností i v a detailu, které diváci na koncertě nemohou postřehnout. To dává možnost prožít atmosféru koncertu a chvílemi se stát jedním ze skupiny. Je jasné, že za velkolepou show je náročná příprava techniků, ale kamera se soustředí především na zpěváky, na jejich pohyb, výraz i improvizace. Záznamy koncertů jsou plné emocí a užívají si je nejen diváci, ale i samotní zpěváci.
Raději zpívat a nemluvit
Jaký by to byl dokumentární film, kdyby nám nepředstavil hlavní hrdiny od jejich dětských let i jejich hrdé a milující rodiče. Pohled do soukromí pětice sympatických mladíků je však takový letem světem. Maminky se tváří rozpačitě nebo se vyjadřují na kameru jak nadšené náctileté fanynky. Vypadá to, že rozhovory jsou nahrané nebo sestříhané, s cílem předat divákovi nadšení z úspěchu milovaného dítka. Je to příliš jednostranné a nevěrohodné. Najdou se však ve filmu i momenty, kdy se kluci chovají celkem normálně a pár vět jim člověk i věří. Film vznikal jako dokument, ale není to ucelený obrázek. Rozhovory o ničem, slovní přestřelky, úvahy o práci nebo životě sice prezentují jednotlivé zpěváky, ale méně slov a více hudby by filmu prospělo víc. Také nejsou vidět únavné zkoušky. Uvidíme sice trochu z volné choreografie a přípravu těsně před koncertem, ale autoři filmu šetří s pohledem na hlasová cvičení nebo jak se připravuje nová písnička. Všichni už všechno umí a zpívají radostně s úsměvem na rtech.
Nemohu se zbavit dojmu, že film kombinuje dokumentární záběry s propagací na pěveckou skupinu. Není se co divit, když jedním z producentů filmu je ten samý Simon Cowell, který mladíkům ukázal cestu na start. Nehodí se ukazovat špatné chvilky nebo únavný nácvik nové písničky. Únavu z koncertů je možné divákům ukázat, ale hned potom musí následovat hravá a veselá scénka.
Film určitě potěší fanoušky skupiny One Direction. Jedna z fanynek to ve filmu vyjádřila slovy: Mám je ráda, říkají to, co mi nikdo jiný neřekne! Pro ostatní diváky je film nepodařený dokument s jednoznačným reklamním účelem.
Nejnovější komentáře