Perinbaba a dva světy – Recenze – 30 %

Photo © Bontonfilm

Hodnocení článku

(1 hla­sů, prů­měr: 5,00 z 5)

Loading...

Československá kopro­dukč­ní pohád­ka Perinbaba reži­sé­ra a sce­náris­ty Juraje Jakubiska z roku 1985 je na Slovensku oblí­be­nou vánoč­ní kla­si­kou. Fantazijní pří­běh o dob­ro­druž­stvích malé­ho Jakuba a Alžbětky, nad nimiž drží ochran­ný dohled moc­ná vlád­ky­ně poča­sí Perinbaba (ital­ská hvězda Giulietta Masina), měl pre­mi­é­ru na fil­mo­vém fes­ti­va­lu v Benátkách dva roky poté, co zde uzná­va­ný umě­lec­ký fil­mař zná­mý pro svůj oso­bi­tý vizu­ál­ní styl a neza­mě­ni­tel­nou poe­ti­ku uve­dl svůj opus mag­num, Tisícročnou vče­lu. Pohádkové pokra­čo­vá­ní s názvem Perinbaba a dva svě­ty začal Juraj Jakubisko natá­čet pod­le vlast­ní­ho scé­ná­ře už v roce 2017. Uvedení naplá­no­va­né na rok 2020 se nicmé­ně něko­li­krát odlo­ži­lo (nej­pr­ve kvů­li zavře­ným kinům a poz­dě­ji i z jiných důvo­dů) a pre­mi­é­ry fil­mu se Jakubisko bohu­žel již nedo­žil.

Photo © Bontonfilm

Na začát­ku pohád­ky Perinbaba a dva svě­ty je shr­nut děj před­cho­zí­ho fil­mu, což může být pro lec­ko­ho víta­né při­po­me­nu­tí. Hlavním hrdi­nou je ten­to­krát Lukáš (Lukáš Frlajs), syn Jakuba a Alžběty. Ten se hned v úvo­du pří­bě­hu vydá­vá po smr­ti obou rodi­čů do svě­ta, aby si našel pra­vou lás­ku. Perinbaba na něj dohlí­ží a pošle mu na pomoc své­ho psa, aby mu dělal spo­leč­nost. Lukáš se brzy dozví o mož­né exis­ten­ci báj­né­ho krá­lov­ství hoj­nos­ti, kde ros­tou kolá­če na stro­mech a v poto­ce teče mlé­ko a roz­hod­ne se jej najít. Uplatňuje své krej­čov­ské schop­nos­ti při řadě pod­vo­dů, kdy nej­pr­ve nechá své­ho nové­ho psí­ho kama­rá­da potr­hat něko­mu šaty a násled­ně poško­ze­né obě­ti nabíd­ne za úpla­tu své služ­by. Podvody jej však při­ve­dou do věze­ní.

Pak ale Lukáš v žalá­ři obje­ví taj­né dve­ře a pro­pad­ne se jimi zce­la náho­dou prá­vě do ono­ho krá­lov­ství hoj­nos­ti. Zjistí, že krá­lov­ství je zakle­té a jeho oby­va­te­lé byli roz­dě­le­ni vli­vem pří­rod­ní kata­stro­fy na dvě čás­ti. Ženy jsou uvěz­ně­ny na plo­ši­ně na vrcho­lu ská­ly, z níž se nedá dostat, zatím­co muži a děti žijí v údo­lí, sužo­vá­ni jakousi cha­padlo­vi­tou pří­še­rou a krkav­čí­mi bojov­ní­ky (v pod­sta­tě krá­ka­jí­cí nin­jo­vé). Všichni navíc byli posti­že­ni kolek­tiv­ní ztrá­tou pamě­ti, aby na sebe navzá­jem zapo­mně­li. To vše pro­to, že se jim kam­si zatou­lal kou­zel­ný sed­mi­ro­hý beran, jenž uměl konat zázra­ky. Spojenkyní v záchra­ně krá­lov­ství se Lukášovi sta­ne slič­ná dív­ka Lucie (Valéria Frištik), kte­rá si jako jedi­ná pama­tu­je podo­bu krá­lov­ství před kata­stro­fou.

Předně je potře­ba říct, že film Perinaba a dva svě­ty vstu­pu­je do kin jak v původ­ním slo­ven­ském zně­ní, tak s čes­kým dabin­gem, kte­rý je dosti špat­ný. Nejen z hle­dis­ka jed­no­tvár­né into­na­ce někte­rých dabé­rů, ale i ve smys­lu toho, že dabo­va­né dia­lo­gy čas­to vidi­tel­ně nese­dí na pohy­by úst her­ců. Škodí to pro­ta­go­nis­to­vi hlav­ní role i mno­hým ved­lej­ším posta­vám. Kupříkladu rolič­ku cikán­ské­ho cir­ku­so­vé­ho bavi­če ztvár­nil ve své posled­ní fil­mo­vé roli Daniel Nekonečný v extra­va­gant­ním kos­tý­mu, kte­rý kaž­dou chví­li dělá to své typic­ké „rrrrrrr“ (což je samo sobě bizar­ní), ale je při­tom do češ­ti­ny nada­bo­ván někým jiným (což je bizar­ní o to víc).

Poté je tře­ba zmí­nit, že titul­ní roli Perinbaby si zopa­ko­va­la Giulietta Masina, přes­to­že zemře­la už v roce 1994. Všechny scé­ny, v nichž se ve fil­mu obje­vu­je, jsou totiž pře­stří­ha­né a zrecyklo­va­né zábě­ry z původ­ní Perinbaby, pře­tex­to­va­né a občas počí­ta­čo­vě upra­ve­né. Je to roz­hod­ně lep­ší a důstoj­něj­ší řeše­ní, než kdy­by ji tvůr­ci fil­mu měli oži­vo­vat pomo­cí digi­tál­ních tri­ků (a obsa­dit do její role jinou hereč­ku Jakubisko nechtěl), ale to nezna­me­ná, že to nepů­so­bí umě­le a topor­ně. Na dru­hou stra­nu to ale může na lec­ko­ho zapů­so­bit i nos­tal­gic­ky, zastře­ná sno­vá atmo­sfé­ra 38 let sta­ré pohád­ky totiž z archiv­ních scén mnoh­dy dýchá zna­tel­ně­ji než z nově nato­če­né­ho mate­ri­á­lu.

Příběh variu­je různá pohád­ko­vá sché­ma­ta a moti­vy způ­so­bem, z nějž je jas­ně patr­né tvůr­čí nad­še­ní pro věc, leč výsle­dek při­po­mí­ná dort, kte­rý pek­li pej­sek s kočič­kou. Těžko říct, jest­li měl Juraj Jakubisko vliv na celou post­pro­duk­ci, nebo zda­li ji za něj už dodě­lá­va­li jiní (údaj­ně exis­to­va­lo přes 200 stři­ho­vých ver­zí, což by poprav­dě mno­hé vysvět­lo­va­lo). Jakubiskův juro­di­vý miš­maš hýří barva­mi, ener­gií a vizu­ál­ní­mi nápa­dy, v nichž se jed­no­znač­ně zra­čí otisk jeho magicko-realistického fil­mař­ské­ho ruko­pi­su, v pohád­ce o to víta­něj­ší­ho. Pravidla fikč­ní­ho svě­ta se v něm ale ztrá­ce­jí, sny a rea­li­ta jsou zamě­ni­tel­ný­mi pojmy, jejichž pro­lí­ná­ní vede ke zma­te­ní, cho­vá­ní a uva­žo­vá­ní hlav­ní­ho hrdi­ny čas­to budí roz­pa­ky, jed­not­li­vé záplet­ky nedr­ží pří­liš pohro­ma­dě a moti­va­ce ved­lej­ších postav jsou v řadě pří­pa­dů záha­dou.

Lukášovi osud leda­by­le při­hrá­vá do ces­ty kou­zel­né pro­pri­e­ty, kte­ré mu pomá­ha­jí s řeše­ním sví­zel­ných situ­a­cí, jako jsou magic­ká kří­da, zla­tý roh, semín­ka zlep­šu­jí­cí paměť nebo bli­ka­jí­cí a pípa­jí­cí náuš­ni­ce, díky níž může komu­ni­ko­vat s Lucií. Při jiných pří­le­ži­tos­tech mu zas pomá­há kro­mě Lucie i Perinbaba, kdy­ko­li ji o pomoc či o radu požá­dá. Vlastním při­či­ně­ním toho tudíž pří­liš nedo­sáh­ne a při stře­tech s krkav­čí­mi bojov­ní­ky nebo zlou Zubatou (kte­rá mu jde neu­stá­le po krku) mu zas výraz­ně nahrá­vá sku­teč­nost, že jeho pro­tiv­ní­ci jsou vel­mi neschop­ní. Je fixo­va­ný na čís­lo sedm coby na své šťast­né čís­lo, tak­že se ho sna­ží všu­de mož­ně dopo­čí­tat – tře­ba když vidí pohřeb, jehož se účast­ní spous­ta lidí, tak si řek­ne: „Šest lidí nese rakev a sed­mý je nebož­tík, tak to máme dohro­ma­dy sedm, to asi budu mít štěs­tí.“

Po tech­nic­ké a dra­ma­tur­gic­ké strán­ce je film mís­ty až nechtě­ně směš­ný. Nenavazující zábě­ry, nezře­tel­ný význam, naho­di­lost a podiv­ná rea­li­za­ce někte­rých scén, pře­kot­ný střih, a i děsi­vě návod­ná hud­ba jsou ve vyprá­vě­ní vel­ký­mi pře­káž­ka­mi. Nejasnosti v ději se film sna­ží pře­kle­nout pomo­cí doslov­ných vysvět­lu­jí­cích mono­lo­gů, kte­ré hlav­ní hrdi­na pro­ná­ší vůči pso­vi. Některé nápa­dy, jako např. fan­ta­zij­ní měs­teč­ko na koleč­kách, jehož budo­vy jsou schop­ny se během chví­le pře­mě­nit v roz­po­hy­bo­va­né pla­chet­ni­ce, půso­bí pozo­ru­hod­ně. Kazí jim to ale vylo­že­ně otřes­né a laci­ně vyhlí­že­jí­cí digi­tál­ní tri­ky.

Je mož­né, že leckte­ré aspek­ty pří­bě­hu měly být ve sku­teč­nos­ti jakousi ale­go­rií, jež býva­ly čas­to v Jakubiskových dílech pří­tom­ny. Záměrem klid­ně moh­lo být vykres­lit krá­lov­ství i s jeho oby­va­te­li jako obraz spo­leč­nos­ti, kde se neda­ří spo­leč­ně na ničem dohod­nout, špat­ná roz­hod­nu­tí vedou k bídě a ke kata­stro­fám, všich­ni mají pří­liš krát­kou paměť a snad­no pod­lé­ha­jí růz­ným bludům a šar­la­tá­nům. Ovšem jaké mís­to v tom všem má vize, v níž se ženy odlou­če­né od mužů mění v pasiv­ní nesoběstač­né hys­ter­ky, co celý den spí a v noci se navzá­jem ohro­žu­jí zapá­le­ný­mi košťa­ty, je věc nejis­tá. Co vyplý­vá z toho, že je v závě­ru pří­bě­hu všem lidem na celém svě­tě daro­vá­na nesmr­tel­nost, sní­mek nijak dál neře­ší.

Určitá sho­ví­va­vost vůči fil­mu Perinbaba a dva svě­ty může být na mís­tě. Přeci jen se jed­ná o posled­ní film význam­né­ho a v mno­ha ohle­dech jedi­neč­né­ho slo­ven­ské­ho fil­ma­ře, kte­rý se vrá­til po mno­ha letech k oblí­be­né kla­si­ce. Závěrečné titul­ky pod­ma­lo­va­né pís­ní Miroslava Žbirky navíc pod­tr­hu­jí piet­ní nádech fil­mu. Pro mno­hé Slováky bude uve­de­ní nové Perinbaby do kin podob­nou udá­los­tí, jako kdy­by u nás někdo nato­čil pokra­čo­vá­ní pohád­ky S čer­ty nejsou žer­ty. Ale co naplat, když Jakubiskova pohád­ka budí podob­né roz­pa­ky jako ostat­ní fil­my z jeho pozd­ní tvor­by a od začát­ku do kon­ce vybí­zí pře­de­vším k nevě­říc­né­mu krou­ce­ní hla­vou.