Popelka - Obsah/O Filmu

OBSAH

             Elka (Lily James) je krás­ná mla­dá dív­ka, jejíž idy­lic­ký život skon­čí poté, co si její otec (Ben Chaplin) po tra­gic­ké smr­ti Elčiny mat­ky (na Zlatý glo­bus nomi­no­va­ná Hayley Atwell) najde novou ženu. Elka, kte­rá chce roz­hod­nu­tí své­ho otce pod­po­ro­vat, v jejich spo­leč­né domác­nos­ti při­ví­tá svou novou mace­chu (dvoj­ná­sob­ná drži­tel­ka Oscara Cate Blanchett) a její dce­ry Anastázii (Holliday Grainger) a Drizelu (Sophie McShera). Když ale Elčin otec neče­ka­ně zemře, je Elka vydá­na na milost své žár­li­vé a kru­té nové rodi­ně.

Velice záhy je při­nu­ce­na stát se tro­ji­ci žen, kte­ré s ní jed­na­jí veli­ce bez­o­hled­ně, služ­kou s tvá­ře­mi věč­ně zama­za­ný­mi od pope­la, pod­le kte­ré­ho se jí začne říkat Popelka. Navzdory kru­tos­tem, kte­ré musí sná­šet, se ale Elka nepod­dá­vá zou­fal­ství, ani nepo­hr­dá těmi, kte­ří s ní tak nepěk­ně zachá­ze­jí, a sna­ží se stá­le k ostat­ním cho­vat přá­tel­sky a ctít přá­ní své umí­ra­jí­cí mat­ky, aby „měla odva­hu a byla vždy milá“.

Když se Elka setká v lesích s krás­ným cizin­cem, aniž by tuši­la, že se ve sku­teč­nos­ti jed­ná o prin­ce (Richard Madden), a niko­liv o pros­té­ho Kita, zámec­ké­ho učně, jak se jí před­sta­vil, je pře­svěd­če­na, že koneč­ně nalez­la spří­z­ně­nou duši. Zdá se, že by se na ni koneč­ně moh­lo zase jed­nou usmát štěs­tí, pro­to­že král (drži­tel cen BAFTA a Emmy Derek Jacobi) pozve všech­ny dív­ky z krá­lov­ství na krá­lov­ský bál, a Elka se pro­to těší, že se zno­vu setká s okouz­lu­jí­cím Kitem. Macecha jí však účast na ple­se zaká­že a zákeř­ně jí zni­čí šaty.

Vypočítavý vel­ko­vé­vo­da (Stellan Skarsgård) mezi­tím za asi­s­ten­ce zlé mace­chy nachys­tá plán, kte­rý by měl zha­tit prin­co­vy nadě­je na setká­ní s Elkou. Jak už tomu ale v pohád­kách bývá, je po ruce pomoc. Velice záhy se obje­vu­je vlíd­ná žeb­rač­ka (na Oscara dva­krát nomi­no­va­ná Helena Bonham Carter) a vyzbro­je­na dýní, něko­li­ka myš­ka­mi a kou­zel­nou hůl­kou navždy změ­ní Popelčin život.

Film inspi­ro­va­ný kla­sic­kým pohád­ko­vým pří­bě­hem zno­vu při­vá­dí na fil­mo­vá plát­na posta­vy a scé­ny z oje­di­ně­lé­ho ani­mo­va­né­ho fil­mu z roku 1950 ve vizu­ál­ně úchvat­né podo­bě, urče­né pro zce­la novou gene­ra­ci divá­ků.

            O FILMU

Společnost Walt Disney Studios se už celé roky sna­ží při­vést Popelčin pří­běh zpát­ky na fil­mo­vá plát­na, aby ten­to nad­ča­so­vý pří­běh před­sta­vi­li divá­kům 21. sto­le­tí a zno­vu oži­vi­li nos­tal­gii a vzpo­mín­ky mili­o­nů fanouš­ků po celém svě­tě. Ze vše­ho nej­dů­le­ži­těj­ší pak bylo, aby byl tako­vý film zábav­ný a aby pohád­ko­vé posta­vy půso­bi­ly co nej­při­ro­ze­ně­ji, ale sou­čas­ně aby zacho­vá­val neza­po­me­nu­tel­né prv­ky kla­sic­ké ani­mo­va­né před­lo­hy.

Režisér Kenneth Branagh (Hamlet, Thor) zatím nikdy neu­va­žo­val o tom, že by nato­čil pohád­ku, ale když si pře­če­tl scé­nář od Chrise Weitze (Jak na věc), zjis­til, že ho ten­to pří­běh oslo­vil tak, jak by ho to nikdy nena­padlo.

„Uchvátila mě síla toho pří­bě­hu a při­šlo mi, že vizu­ál­ní strán­ka celé­ho pro­jek­tu, na kte­ré se v té době pra­co­va­lo, je mi veli­ce blíz­ká,“ říká Branagh. „Jde o kla­sic­ký pří­běh, kde se hlav­ní posta­va vydá­vá na pouť, kte­rou jsme všich­ni schop­ni veli­ce dob­ře chá­pat, tak­že pro mě jako pro reži­sé­ra bylo úžas­né mít šan­ci dostat tako­vý pří­běh do rukou.“

Branaghův dlou­ho­le­tý pro­dukč­ní part­ner David Barron (Jack Ryan: V uta­je­ní), věděl, že je pro ten­to film Branagh tím pra­vým reži­sé­rem. „Spolupracuji s Kenem přes 20 let a je pro Popelku skvě­lou vol­bou,“ říká Barron. „Je váš­ni­vým vypra­vě­čem a má vzác­ný dar v kaž­dém pří­bě­hu najít jeho sku­teč­né lid­ské hod­no­ty, včet­ně pohá­dek.“

Aby byl výsled­ný film poplat­ný moder­ním divá­kům, bylo důle­ži­té ho vysta­vět na prá­vě tako­vých lid­ských hod­no­tách, jaký­mi jsou vlíd­nost a sou­cit. A tvůr­ci fil­mu byli pře­svěd­če­ni, že sil­ný pří­běh v kom­bi­na­ci s výji­meč­ně talen­to­va­ný­mi her­ci a půso­bi­vým scé­ná­řem, plným kom­plex­něj­ších a rea­lis­tič­těj­ších postav, prá­vě tako­vý výji­meč­ný fil­mo­vý záži­tek zajis­tí.

„Šlo nám o to, abychom se až pří­liš nesna­ži­li o moder­ni­za­ci celé­ho pří­bě­hu, ale mís­to toho se zamě­ři­li na to pod­stat­né – abychom divá­kům před­lo­ži­li svět plný skry­tých divů a krás, jehož pod­sta­ta je tvo­ře­ná ani­mo­va­ným kouz­lem vlíd­nos­ti a důvě­ry,“ říká Weitz.

Producentka Allison Shearmur (Pride and Prejudice and Zombies) říká, že Popelka je jed­ním z nej­vět­ších fil­mo­vých pokla­dů všech dob. „Je to úžas­ný film, tak­že poku­sit se o jeho pře­vy­prá­vě­ní, a navíc pro stej­nou fil­mo­vou spo­leč­nost, bylo pro všech­ny zúčast­ně­né vel­kou výzvou. Ale všich­ni jsme původ­ní film zbož­ňo­va­li a chtě­li jsme mu slo­žit poctu.“

Animovaný sní­mek Popelka spo­leč­nos­ti Disney, kou­zel­ný pří­běh o dív­ce, kte­ré se nako­nec spl­ní všech­na přá­ní, byl v boha­té fil­mo­vé his­to­rii spo­leč­nos­ti Disney vel­ko­le­pou udá­los­tí. S roz­poč­tem téměř tři mili­o­ny dola­rů byla Popelka na teh­dej­ší dobu obrov­ským finanč­ním ris­kem, ale ihned po pre­mi­é­ře 15. úno­ra 1950 sla­vil ten­to sní­mek obrov­ské úspě­chy, utr­žil přes 34 mili­o­nů dola­rů a upev­nil spo­leč­nos­ti Disney mís­to mezi fil­mo­vý­mi veli­ká­ny.

Dnes, o 65 let poz­dě­ji, je Popelka jed­ním z nej­pa­mát­něj­ších sním­ků této spo­leč­nos­ti. Americký fil­mo­vý insti­tut ho zařa­dil mezi svých deset nej­lep­ších ani­mo­va­ných fil­mů v his­to­rii, a nesma­za­tel­ně a trva­le se zapsal do ame­ric­ké pop­kul­tu­ry.

Shearmur vzpo­mí­ná na to, jak jako malá vidě­la Popelku v míst­ním kině na Long Islandu v New Yorku, a pova­žo­va­la tuto návště­vu kina za ten nej­ú­žas­něj­ší záži­tek na svě­tě. „Nešlo tu o to, že se jed­na­lo o pří­běh mla­dé dív­ky, kte­rá nemá v živo­tě štěs­tí, aby se jí najed­nou zni­če­ho­nic vypl­ni­ly všech­ny sny,“ vysvět­lu­je. „Zapůsobil na mě obrov­sky roz­sáh­lý svět toho fil­mu, a také sku­teč­nost, že se jí nako­nec vše poda­ři­lo. To na mě udě­la­lo oprav­du vel­ký dojem.“

Význam a obli­ba pohá­dek jsou i dnes veli­ce význam­ný­mi fak­to­ry a jejich pří­běhy a ilu­stra­ce okouz­lu­jí děti a roz­ví­je­jí jejich před­sta­vi­vost, morál­ku a roz­ho­do­vá­ní, aby jim pomá­ha­ly roz­ví­jet se cito­vě i psy­cho­lo­gic­ky. A pří­běh Popelky je sice pros­tý, ale doká­zal oslo­vit divá­ky po celém svě­tě.

Podle pro­du­cen­ta Simona Kinberga (X-Men: Budoucí minu­lost) se nám ty nej­prost­ší pří­běhy obvykle zapí­ší do pamě­ti nej­sil­ně­ji. „Je v nich cosi zásad­ní­ho,“ míní. „Nezáleží na tom, koli­krát jsou opa­ko­vá­ny nebo pře­vy­prá­vě­ny, pří­běhy jako Popelka doká­ží pře­ží­vat stov­ky, a někdy i tisí­ce let.“

Ačkoliv se vět­ši­na divá­ků s tím­to pří­bě­hem sezná­mi­la až v podo­bě ani­mo­va­né­ho fil­mu z pade­sá­tých let, jeho půvo­dy jsou mno­hem star­ší a datu­jí se až do prv­ní­ho sto­le­tí k egypt­ské­mu pří­bě­hu Rhodopis od řec­ké­ho his­to­ri­ka Straba, kte­rý je pova­žo­ván za nej­star­ší dosud zná­mou ver­zi toho­to pří­bě­hu vůbec. V roce 1697 byla pub­li­ko­vá­na fran­couz­ská inter­pre­ta­ce toho­to pří­bě­hu Cendrillion aneb osu­dy skle­ně­né­ho stře­víč­ku Charlese Perraulta, ve kte­ré se popr­vé obje­vu­je zlá mace­cha, kočár z dýní a také skle­ně­ný stře­ví­ček.

Bratři Grimmové ve svém podá­ní s názvem Aschenputtel, kte­ré v Německu vyšlo v roce 1812, před­sta­vi­li mno­hem tem­něj­ší ver­zi, v níž není pří­tom­na víla kmo­t­řič­ka a přá­ní mís­to ní plní strom, kte­rý ros­te na hro­bě Popelčiny mat­ky, ale prá­vě Perraultova adap­ta­ce se nej­ví­ce podo­bá ver­zi z fil­mu spo­leč­nos­ti Disney. Od té doby se obje­vil bez­po­čet dal­ších vari­a­cí na ten­to pří­běh ve všech for­mách médií, od tiš­tě­ných přes film a tele­vi­zi až po diva­dlo, hud­bu a umě­ní.

Cate Blanchett (Jasmíniny slzy, Letec) pohád­ky milu­je odjak­ži­va, a zejmé­na tuto, pro­to­že se zabý­va­jí kom­plex­ní­mi pro­blémy, se kte­rý­mi se děti setká­va­jí. „Tolik z pří­bě­hů, kte­ré dnes dětem před­klá­dá­me, v nich vzbu­zu­je dojem, že jsou hrdi­no­vé, kte­ří doká­ží pře­ko­nat coko­liv, a že svět je napros­to doko­na­lý,“ říká. „Ale kla­sic­ké pohád­ky jako Popelka nám při­po­mí­na­jí, že svět může být veli­ce nepěk­né mís­to a abys­te v něm pře­ži­li, je tře­ba mít sluš­nou dáv­ku odva­hy a vytr­va­los­ti.“

            Kenneth Branagh je jed­ním z nej­ta­len­to­va­něj­ších a nej­u­zná­va­něj­ších reži­sé­rů sou­čas­nos­ti, kte­rý si umí stej­ně dob­ře pora­dit s Shakespearovým dílem, jako i s pří­bě­hem Toma Clancyho či se super­hr­di­nou z comic­sů spo­leč­nos­ti Marvel.

Mimo své uzná­va­né reži­sér­ské doved­nos­ti je ale také uzná­va­ným her­cem, sce­náris­tou a pro­du­cen­tem, a v roce 2011 si svým výko­nem v roli sira Laurence Oliviera ve fil­mu Můj týden s Marilyn vyslou­žil svou cel­kem pátou nomi­na­ci na Oscara, čímž se stal jed­ním z prv­ních her­ců, kte­ří byli na tuto cenu nomi­no­vá­ni v pěti růz­ných kate­go­ri­ích (herec­ký výkon v hlav­ní roli, herec­ký výkon ve ved­lej­ší roli, režie, scé­nář a krát­ký film).

„Kenneth Branagh je jed­ním z nej­lep­ších her­ců svě­ta, ale také jed­ním z nej­lep­ších svě­to­vých reži­sé­rů, tak­že jsme od samé­ho počát­ku vědě­li, že bude scho­pen vzta­hy mezi posta­va­mi toho­to pří­bě­hu, posta­vy samot­né a moti­vy toho­to pří­bě­hu pojmout sku­teč­ně kom­plex­ním způ­so­bem,“ sou­dí pro­du­cent­ka Allison Shearmur. „Ale vel­ko­le­post, s jako se cho­pil režie sním­ku Thor byla tak ohro­mu­jí­cí a oje­di­ně­lá, že se nám sko­ro nechtě­lo věřit, že za něčím tako­vým sto­jí vize jedi­né­ho člo­vě­ka.“

Branagha Popelka láka­la v prv­ní řadě inten­zi­tou své­ho pří­bě­hu, ale také silou a nezdol­nos­tí titul­ní posta­vy.

„V pří­pa­dě Popelky může­te před­po­klá­dat, že val­ná vět­ši­na vašich divá­ků ten pří­běh zná, bez ohle­du na to, kolik jim je,“ míní Branagh. „Takže při­jít na to, jak s ním mohu po reži­sér­ské strán­ce naklá­dat, jak pojmout kla­sic­ké iko­nic­ké oka­mži­ky, to pro mě byla sku­teč­ně skvě­lá výzva.“

„Moci Popelku reží­ro­vat v 21. sto­le­tí zna­me­ná, že dostá­vá­te do rukou pří­běh, kte­rý pře­tr­val po celá sta­le­tí, pro­to­že na lid­ské city půso­bí na tak výji­meč­né úrov­ni,“ pokra­ču­je.

Když se Branagh se Shearmur popr­vé sešli, aby celý pro­jekt pro­dis­ku­to­va­li, kon­sta­to­val reži­sér, že by se chtěl pře­de­vším zamě­řit na kom­plex­ní psy­cho­lo­gii postav a na důklad­něj­ší vysvět­le­ní toho, kým tyto posta­vy jsou. Kromě toho tou­žil nato­čit film, ve kte­rém hra­je hlav­ní roli vlíd­nost. „Ačkoliv jsem roz­hod­ně měla už dří­ve pocit, že je Popelka defi­no­vá­na prá­vě vlíd­nos­tí, myš­len­ka toho, že její vnitř­ní síla a schop­nost měnit dru­hé a pře­ko­ná­vat nesná­ze pra­me­ní prá­vě z této vlíd­nos­ti, mě obrov­sky při­ta­ho­va­la,“ popi­su­je Shearmur.

„Právě její míra vnitř­ní síly a roz­hod­nos­ti jí umož­ňu­je vypo­řá­dat se s tak neleh­ký­mi situ­a­ce­mi, a je toho schop­na navzdo­ry zimě, nedo­stat­ku jíd­la, bez jaké­ko­liv lid­ské spo­leč­nos­ti a bez kon­tak­tu s dru­hý­mi, a to jen pro­to, že má napros­to jas­no v tom, co je pro ni důle­ži­té,“ pokra­ču­je. „A ačko­liv je podro­bo­vá­na zkouškám, zno­vu a zno­vu, a čas od času ztrá­cí nadě­ji a pře­stá­vá věřit, že to doká­že, nako­nec je schop­na zůstat svým ide­á­lům věr­ná a změ­nit nejen svůj vlast­ní život, ale i živo­ty lidí ve svém oko­lí.“

Úkolem napsat scé­nář, kte­rý by zruč­ně vyba­lan­co­val pod­sta­tu ani­mo­va­né­ho fil­mu a sou­čas­ně doká­zal zajis­tit, aby posta­vy fil­mu byly zají­ma­věj­ší a rele­vant­něj­ší, byl pově­řen zku­še­ný sce­náris­ta Chris Weitz. Podobně jako Branagh je také zdat­ným her­cem (Chuck a Buck), pro­du­cen­tem (Single Man) a reži­sé­rem (Za lep­ší život, Zlatý kom­pas), a šan­ce roz­ší­řit původ­ní pří­běh tak, aby divá­kům posky­tl šan­ci nahléd­nout do osu­dů postav a jejich moti­va­cí o něco více, ho vel­mi láka­la.

Tvůrci fil­mu tou­ži­li divá­kům před­lo­žit film, kte­rý by se podo­bal kla­sic­kým rodin­ným sním­kům, jaký­mi se spo­leč­nost Disney pro­sla­vi­la, ale sou­čas­ně měli na pamě­ti sku­teč­nost, že dneš­ní rodi­ny jsou doce­la jiné, než jaké byly v době zla­té­ho věku této spo­leč­nos­ti. „Jde spí­še o vyprá­vě­ní pří­bě­hu z vnitř­ní­ho pohle­du postav, o mož­nost nahléd­nu­tí do jejich vnitř­ních svě­tů, než o pou­hý vizu­ál­ní záži­tek,“ vysvět­lu­je Shearmur. „Ale bylo pro nás také důle­ži­té, aby scé­nář zůstal věr­ný původ­ní­mu ani­mo­va­né­mu sním­ku.“

„Nesnažíme se Popelku pře­pra­co­vat,“ říká Weitz. „Chová se tak, jak se cho­va­la i v původ­ní pohád­ce, ale abychom ji zpřístup­ni­li dneš­ním divá­kům, roz­hod­li jsme se zdů­raz­nit sku­teč­nost, že je schop­na si zacho­vat svou přá­tel­skou pova­hu i navzdo­ry množ­ství utr­pe­ní, kte­ré pro­ží­vá.“

Scénář obsa­ho­val scé­ny, v nichž byla Elka ješ­tě malá a měla otce i mat­ku, a zamě­řo­val se na pře­krás­ný život, kte­rý se svý­mi milu­jí­cí­mi rodi­či v pře­krás­ném pro­stře­dí před smr­tí své mat­ky pro­ží­va­la. Právě v těch­to scé­nách máme šan­ci spat­řit, jak Elka dospí­vá k pozná­ní, proč bychom měli být odváž­ní a vlíd­ní, jako jsou její rodi­če, a z těch­to svých hod­not násled­ně čer­pá v prů­bě­hu celé­ho fil­mu.

„Jedná se o odkaz její mat­ky,“ vysvět­lu­je pro­du­cent David Barron. „Jsou to veli­ce pros­té věci, ale pro Elku jsou vším, pro­to­že jí dodá­va­jí síly a odhod­lá­ní vypo­řá­dat se se vším, co ji čeká, aniž by samo­zřej­mě tuši­la, jak vel­ké zkouš­ce bude její nezdol­nost podro­be­na.“

„V ani­mo­va­né Popelce její mat­ky vůbec nevi­dí­me, po prv­ních zhru­ba dvou větách úvod­ní­ho pro­slo­vu už o ní nepad­ne zmín­ka,“ vysvět­lu­je Weitz. „Připadalo mi důle­ži­té, aby ji divá­ci vidě­li a aby spat­ři­li nejen to, jak na Elku zapů­so­bí její smrt, ale také to, co jí do živo­ta dala. Chtěli jsme také něja­ký základ, na kte­rém tyto nehmot­né dary ukot­ví­me.“

„Popelka má výraz­ný smy­sl pro humor a je dospě­lá,“ sou­dí Branagh. „Předpokládá, že lidé nejsou nezbyt­ně nut­ně kru­tí záměr­ně a netou­ží po tom, aby byli zlí. Není bez­bran­ná a ani to není oběť, kte­rá by se jen lito­va­la. Dokáže se lec­če­mu zasmát. Tyto její vlast­nos­ti pou­ka­zu­jí na její vnitř­ní sílu, nejsou znám­kou sla­bos­ti.“

            „Svým způ­so­bem je ces­ta, na kte­rou se Popelka vydá­vá, veli­ce podob­ná té, kte­rou pro­chá­zí její mace­cha,“ míní Barron, „pro­to­že obě pro­ži­jí ztrá­tu, kte­rá jim zlo­mí srd­ce, ale odli­šu­jí se od sebe tím, jak na tyto věci rea­gu­jí. Velice snad­no by býva­la moh­la být tak zahořk­lá a rozzlo­be­ná jako mace­cha, pro­to­že k tomu má řadu důvo­dů, ale ona si zvo­li­la ces­tu dob­ra, což mace­chu roz­zu­ří ješ­tě o to více.“

Dalším novým kon­cep­tem, kte­rý se ve scé­ná­ři obje­vu­je, je to, s kým se roz­hod­ne­me strá­vit zby­tek živo­ta, a v původ­ní kla­sic­ké ver­zi k něče­mu tako­vé­mu nemě­ly posta­vy pří­liš pro­sto­ru. Proto Weitz při­šel s nápa­dem, že by se Elka s prin­cem setka­li dří­ve a neu­vě­do­mo­va­li si, co je ta dru­há oso­ba zač.

„Udělali jsme z naše­ho prin­ce člo­vě­ka, kte­rý byl ve vál­ce, kte­rý veli­ce osob­ním a význam­ným způ­so­bem pocho­pil, jaká je cena vál­ky,“ vysvět­lu­je Branagh. „Není tak nevin­ný jako dří­věj­ší fil­mo­ví prin­co­vé. Má své filo­zo­fic­ké a poli­tic­ké názo­ry na to, jak vlád­nout zemi. Je obklo­pe­ný lid­mi, kte­ří pro­hla­šu­jí, že nej­lep­ším způ­so­bem vál­ky je vlá­da.“

Současně bylo ale pro tvůr­ce fil­mu důle­ži­té, aby Popelka našla spří­z­ně­nou duši...někoho dospě­lé­ho, s kým může komu­ni­ko­vat a mít pocit, že jí rozu­mí, po cito­vé i dušev­ní strán­ce. Až pří­liš čas­to se stá­vá, že jsou muž­ské posta­vy v pohád­kách spí­še ved­lej­ší a hlav­ní role se ují­ma­jí ženy, tak­že byla posta­va prin­ce napsá­na tak, aby byl princ pře­mýš­li­vý a nad­še­ný pro věc, neje­nom pohled­ný a inte­li­gent­ní.

„Princ v Popelce nalez­ne spří­z­ně­nou duši, kte­rá věří, že je důle­ži­té nevést vál­ky se svý­mi sou­se­dy, ale mít odva­hu být vlíd­ný a štěd­rý, a pokud je to jen tro­chu mož­né, doká­zat nasta­vit dru­hou tvář,“ pokra­ču­je Branagh. „Chtěli jsme, aby to byl pře­mýš­li­vý a cit­li­vý člo­věk, ale sou­čas­ně také zábav­ný. Udělali jsme z něj prag­ma­tic­ké­ho rea­lis­tu upro­střed pří­šer­ně zpo­li­ti­zo­va­né­ho svě­ta. Musí doká­zat, že je na stej­né morál­ní výši jako Popelka, kte­rá je schop­na hlu­bo­ké­ho vcí­tě­ní a pocho­pe­ní.“

Dalším obo­ha­ce­ním fil­mu jsou stříp­ky infor­ma­cí o tom, proč je mace­cha tako­vá, jaká je. Není pou­hý padouch, a ani její kru­tost není pří­liš přímočará...ve sku­teč­nos­ti je to s ní mno­hem kom­pli­ko­va­něj­ší.

„V našem fil­mu budou mít divá­ci mož­nost zjis­tit, že mace­cha také o něko­ho při­šla, pro­ží­vá smu­tek a má zlo­me­né srd­ce, ale rea­gu­je na to hně­vem a násled­ně se sna­ží dělat coko­liv, čím by sobě a svým dce­rám nějak ule­vi­la,“ říká Shearmur.

„Náš pří­běh se ode­hrá­vá v odliš­né době a v odliš­né spo­leč­nos­ti, kdy ženy nemě­ly mož­nost jen tak jít a najít si prá­ci a posta­rat se o své rodi­ny,“ pokra­ču­je. „Zabezpečení jim zajiš­ťo­va­lo tepr­ve man­žel­ství, a prá­vě pro­to je tahle posta­va tak kom­pli­ko­va­ná: jde o to, že řeší zce­la reál­né pro­blémy.“

            Macecha je hrdá na to, že doká­že dob­ře vypa­dat, mít pěk­ný domov a posta­rat se o své dce­ry, a kla­de vel­ký důraz na to, co si o ní dru­zí mys­lí. Ale její bolest se pro­hlu­bu­je, když zjis­tí, že její nový man­žel bude vždy za svou život­ní lás­ku pova­žo­vat Elčinu mat­ku, niko­liv ji samot­nou, a když při­jde i o svou dru­hou šan­ci na to být milo­vá­na, vše se ješ­tě stup­ňu­je. Současně si začí­ná uvě­do­mo­vat zásad­ní roz­dí­ly mezi Popelkou a svý­mi dce­ra­mi, což ji popu­zu­je ješ­tě více.

„Bylo pro nás od začát­ku důle­ži­té, aby mace­cha své cho­vá­ní doká­za­la nějak opod­stat­nit,“ dodá­vá Weitz. „Nejen že v sobě nosí bolest a trá­pe­ní z minu­los­ti, ale je také poměr­ně okouz­lu­jí­cí a svůd­ná.“

Macecha také kuje pik­le spo­leč­ně s vel­ko­vé­vo­dou, maza­ným a prag­ma­tic­kým spo­jen­cem krá­lov­ské rodi­ny, což byl dal­ší prvek scé­ná­ře, kte­rým se odli­šo­val od původ­ní před­lo­hy. Velkovévoda věří tomu, že man­žel­ství není nic než obchod­ní doho­da, a že princ by se měl ože­nit s dív­kou, kte­rá bude pro krá­lov­skou rodi­nu poli­tic­ky pří­nos­ná. Má pocit, že je jeho povin­nos­tí prin­co­vi zabrá­nit v tom, aby se s Popelkou setkal a ože­nil, a spo­jí své síly s mace­chou, aby spo­leč­ně zajis­ti­li, že k tomu nedo­jde.

Stejně význam­né ale byly pro film také boha­té kos­týmy, pro jejichž vytvo­ře­ní nebyl nikdo povo­la­něj­ší než kosty­mér­ka Sandy Powell. Kromě toho, že má na svém kon­tě tvor­bu kos­tý­mů k pozo­ru­hod­ným fil­mům, ať už jde o nezá­vis­lé sním­ky jako Hra na pláč, Daleko do nebe či Orlando, nebo o její Oscarem oce­ně­né kos­týmy k fil­mům Královna Viktorie, Zamilovaný Shakespeare a Letec, strá­vi­la také řadu let návrhem muž­ských kos­tý­mů pro fil­my o mužích, a pro­to byla nad­še­ná z mož­nos­ti podí­let se na fil­mu, ve kte­rém se obje­vu­je tolik pozo­ru­hod­ných a sil­ných žen­ských hlav­ních postav.

Bylo veli­ce důle­ži­té, aby spo­lu kos­týmy a deko­ra­ce dob­ře ladi­ly, tak­že Powell úzce spo­lu­pra­co­va­la s výtvar­ní­kem Dantem Ferrettim. Naštěstí oba během pří­prav­né fáze pra­co­va­li ve stej­ném ate­li­é­ru a moh­li se pro­to den­ně navště­vo­vat, aby měli jis­to­tu, že koor­di­na­ce pro­bí­há správ­ně.

Powell, kte­rá na návr­zích kos­tý­mů zača­la pra­co­vat téměř dva roky před zahá­je­ním natá­če­ní, měla pocit, že by bylo zají­ma­vé, pokud by kos­týmy nepů­so­bi­ly výslov­ně dojmem 19. sto­le­tí, ale šlo by spí­še o vizi 19. sto­le­tí oči­ma 40. let sto­le­tí dva­cá­té­ho. Přistupovala k fil­mu tak, jako by se jed­na­lo o obráz­ko­vou kníž­ku pro děti: její návrhy byly veli­ce pes­t­ré a barev­né s poměr­ně jed­no­znač­ný­mi odka­zy na to, kdo je klad­nou a kdo zápor­nou posta­vou.

„Když vytvá­ří­te kos­týmy pro film, musí­te mys­let na spous­tu věcí, tak­že musí­te sku­teč­ně dob­ře chá­pat scé­nář,“ míní Powell. „Nebylo by dob­ré, kdy­bys­te navrh­li kos­tým, kte­rý nebu­de dob­ře vidět nebo nebu­de ladit s ostat­ní­mi. Toužila jsem po tom, aby tenhle film půso­bil na prv­ní pohled sty­lem „Před dáv­ný­mi časy“, a pro­to­že se jed­ná o pohád­ku, nemu­se­li jsme se řídit žád­ný­mi pra­vi­dly.“

„Příběh fil­mu se ode­hrá­vá někdy zhru­ba ve tři­cá­tých letech 19. sto­le­tí, ale je skvě­lé moci vyu­žít umě­lec­ké licen­ce k tomu, abys­te se zaří­di­li pod­le toho, co je nej­lep­ší pro kaž­dou z postav,“ pokra­ču­je. „Každá z postav nebo sku­pin postav má odliš­ný styl, ovliv­ně­ný něčím jiným.“

Powell se před zahá­je­ním své­ho tvůr­čí­ho pro­ce­su podí­va­la na původ­ní ani­mo­va­ný film, ale čis­tě ze zvě­da­vos­ti, ne nut­ně kvů­li inspi­ra­ci. Jakmile nicmé­ně na návr­zích zača­la pra­co­vat, povšimla si, že mají roz­hod­ně mno­ho spo­leč­né­ho, což zna­me­ná, že ji ani­mo­va­ný film musel ovliv­nit a inspi­ro­vat pod­vě­do­mě, aniž by si to vůbec uvě­do­mo­va­la. „Podoba postav v tom­to ani­mo­va­ném fil­mu je tak iko­nic­ká, že se zapsa­ly do naší pamě­ti.“

Co se Elčina běž­né­ho odě­vu týče, nechtě­la ji Powell oblé­ci do hadrů a zápla­to­va­ných šatů, kte­ré si vět­ši­na divá­ků pama­tu­je z ani­mo­va­né­ho fil­mu. Místo toho na sobě má šaty, kte­ré vypa­da­jí, že je nosi­la za lep­ších časů, v době, než zemřel její otec. Byly ovliv­ně­ny kvě­ti­no­vým vzo­rem z dva­cá­tých let 20. sto­le­tí s vel­ký­mi růžo­vý­mi kvě­ty, kte­ré se téměř ukrý­va­jí v lát­ce samot­né, ale mís­to toho, aby byly otr­ha­né, jako v původ­ním fil­mu, jen zkrát­ka jeví znám­ky běž­né­ho opo­tře­bo­vá­ní a bled­nu­tí.

Róba, ve kte­ré Popelka s vel­kou slá­vou při­jde na krá­lov­ský bál, vyža­do­va­la od Powell a její­ho týmu měsí­ce pří­prav s ohle­dem na nut­nost výro­by pro­to­ty­pů a řadu zkou­šek, během kte­rých došla řada také na tanec. „Nejen, že musí být schop­na tan­čit, ale musí být také schop­na z ple­su utéct po vel­kém scho­diš­ti,“ vysvět­lu­je Powell. „Její róba je veli­ce chytře vymyš­le­ná tak, že je sice vel­mi oká­za­lá, ale sou­čas­ně veli­ce vyvá­že­ná.“

„Není ani pří­liš těž­ká, za což vdě­čí tomu, jak je posa­ze­na na těle, a výztu­že pod množ­stvím spod­ni­ček pohyb­li­vost veli­ce výraz­ně usnad­ňu­jí,“ pokra­ču­je. „Není to ta nej­ho­nos­něj­ší ani nej­pes­t­řej­ší róba, kte­rá je na bále k vidě­ní, ale muse­li jsme zajis­tit, aby z davu dosta­teč­ně vyční­va­la, a sou­čas­ně byla co nej­prost­ší.“

Powell dou­fá, že budou Popelčiny ple­so­vé šaty půso­bit lehce a pros­tě, a ačko­liv byly obří, chtě­la, aby sou­čas­ně půso­bi­ly dojmem, že nic nevá­ží. Aby toho docí­li­la, pou­ži­la něko­li­ka vrs­tev těch nej­jem­něj­ších látek v odliš­ných odstí­nech mod­ré, kte­ré dohro­ma­dy vytvo­ří ilu­zi oné svět­lé mod­ré bar­vy, kte­rou by měly mít. „Jemné vrst­vy lát­ky nám poslou­ži­ly veli­ce dob­ře, pro­to­že se kolem ní lát­ka takřka vzná­ší, když se pohy­bu­je, a Lily v těch šatech půso­bí vel­mi drob­ně, čímž ješ­tě více kon­tras­tu­je s tím, jak ji ve fil­mu vidí­me dří­ve. Chtěla jsem, aby půso­bi­ly dojmem akva­re­lu,“ říká Powell.

Doplnění kor­ze­tu pomoh­lo zdů­raz­nit již tak drob­nou posta­vu Lily James a dalo vznik­nout ješ­tě vět­ší­mu kon­tras­tu mezi jejím pasem a nadý­cha­nou suk­ní. Powell se ale roz­hod­la, že Popelka nebu­de mít žád­né šper­ky ani náhr­del­ní­ky, aby z davu vyční­va­la svou pros­tou vizá­ží. „Popelka si prin­co­vo srd­ce zís­ka­la díky upřím­nos­ti a dob­ro­tě, tak­že jsem to chtě­la vyjá­d­řit i jejím oble­če­ním,“ říká.

Přišla také s nápa­dem na to, že když její šaty víla kmo­t­řič­ka stvo­ří, při­sta­nou na nich drob­ní motý­li, kte­ré zakom­po­nu­je do ozdob. Nakonec vznik­lo cel­kem devět ver­zí Popelčiných šatů, z nichž kaž­dá byla tvo­ře­na více než 270 met­ry lát­ky, bez­poč­tem spod­ni­ček, více než 10 tisí­ci křiš­ťá­ly Swarovski a téměř pěti kilo­me­t­ry lemo­vá­ní.

„Když jsem Popelčiny mod­ré šaty popr­vé zahléd­la v díl­ně Sandy Powell, vyra­zi­ly mi dech,“ svě­řu­je se Allison Shearmur. „Vyzvala mě, ať si na ně sáh­nu, a já z toho měla hrů­zu, ale když jsem ji poslech­la, zjis­ti­la jsem, že je to jako hla­dit vítr či obla­ka. A přes­to je ta suk­ně vytvo­ře­na z obrov­ské­ho množ­ství lát­ky.“

Pro Powell bylo ale nej­vět­ší zába­vou vytvá­ře­ní kos­tý­mů zlé mace­chy. Cate Blanchett byla prv­ním z obsa­ze­ných her­ců, tak­že když Powell kos­tým pro mace­chu navr­ho­va­la, při­způ­so­bo­va­la návrh pří­mo pro ni. Powell tuto hereč­ku již v minu­los­ti oblé­ka­la ve fil­mu Martina Scorseseho Letec, a také v chys­ta­ném sním­ku Todda Haynese Carol.

Postava Cate Blanchett je pod­le scé­ná­ře veli­ce krás­ná (nebo při­nejmen­ším kdy­si byla), a Powell chtě­la mace­chu oblé­ci tak, aby jí dala důvo­dy k tomu cho­vat se tak, jak se cho­vá. Společně s její­mi dce­ra­mi měli i z její­ho oble­če­ní divá­ci pocho­pit, že utrá­ce­jí veš­ke­ré pení­ze Popelčina otce za šaty, a pro­to jim vytvo­ři­la hned něko­lik veli­ce půso­bi­vých kos­tý­mů.

„Šlo mi pře­de­vším o to, aby půso­bi­la hro­zi­vě, a Cate je veli­ce sty­lo­vá,“ říká Powell. „V kaž­dém kos­tý­mu vypa­dá skvě­le. Je vysně­nou model­kou kaž­dé­ho návr­há­ře, pro­to­že je ji radost oblé­kat. Existuje jen něko­lik málo her­ců, kte­rým může­te oblé­ci prak­tic­ky coko­liv a budou vypa­dat skvě­le, a ona mezi ně pat­ří.“

„Se Sandy jsme se inspi­ro­va­ly sním­ky ze čty­ři­cá­tých let, na kte­rých byly fil­mo­vé legen­dy jako Marlene Dietrich či Joan Crawford – ženy, kte­ré obdi­vu­je­me i nyní – obklo­pe­né atmo­sfé­rou nebez­pe­čí a tajem­ství, zejmé­na co se týče jejich dra­ma­tic­ké­ho nasví­ce­ní,“ říká Blanchett.

„Cateina silu­e­ta je veli­ce maleb­ná, a pra­co­va­la jsem s výraz­nou barev­nou pale­tou a spous­tou čer­né,“ dodá­vá Powell. „Vypadala pře­krás­ně, ale přes­to na ní bylo něco odváž­né­ho a výraz­né­ho.“

Powell také navrh­la boty, kte­ré mace­cha nosí, a jejich výro­bou byl pově­řen Salvatore Ferragamo.

Co se nevlast­ních sester týče, byly jejich kos­týmy pře­hna­né (a ne v dob­rém slo­va smys­lu), což Powell samo­zřej­mě od samé­ho počát­ku zamýš­le­la. „Byly veli­ce jása­vé a pes­t­ré a přezdobené...zkrátka půso­bi­ly pří­liš laci­ně a nevkus­ně,“ vysvět­lu­je.