Právě dnes 14. 11. 2024 vstupuje do kin časosběrný dokument Marka Šulíka o Zuzaně Čaputové s názvem Prezidentka, který zachycením nevšední osobnosti mi silně připomíná typově dokument o Václavu Havlovi s názvem Tady Havel, slyšíte mě? (2023) od Petra Jančárka, který byl více autentický a pustil diváky do svého soukromí. Oba dokumenty promlouvají dost podobnou silou, lidským teplem a empatií, která stojí proti zlu své doby. Komu byl tedy sympatický dokument Petra Jančárka, bude pravděpodobně sympatizovat i s dokumentem Marka Šulíka? Ačkoliv dokument již stihl právem či neprávem získat ocenění pro nejlepší mezinárodní dokument na tuzemském Jihlaváckém festivalu, bude o něj skutečně zájem? Jenom dodám, neplést se stejnojmennou romantickou komedií Prezidentka (2022) od Rudolfa Havlíka s Aňou Geislerovou v hlavní roli.
Když slovenský režisér Marek Šulík oslovil před pěti lety Zuzanu Čaputovou, která podle jeho slov váhala a zvažovala natáčení tohoto dokumentu celého čtvrt roku, musel si počkat na její rozhodnutí. Nebylo to tedy takové bezprostředně uvolněné nearanžované všudypřítomné dokumentování jako na Hrádečku, kde se doslova žilo. Sám Šulík přiznává, že se v každém okamžiku velice inspiroval svým vzorem - snímkem Občan Havel od Pavla Kouteckého. Šulík říká, že to byla příjemná spolupráce v reprezentativních prostorách bratislavského hradu, kde se tvořila politika. Nyní ke konci svého funkčního období dostala jako dárek Zuzana Čaputová tento snímek. Otázkou zůstává, kdo půjde do kin na tento dokument? Budou to diváci z řad jejích příznivců nebo spíše odpůrců? Tipuji první skupinu, neboť velmi početná skupina odpůrců rozjela svou antikampaň.
Zvuk dostal na starost Daniel Němec. V některých archivních záběrech je méně kvalitní zvuk, ale s tím nešlo asi moc co dělat. Strhující dramatická hudba, která ještě více zdůrazňuje dramatičnost snímku a podtrhává směsici všech různorodých emocí diváka, mi úplně tak nevadí. Myslím si, že dokument nechce být emočním dojákem, ale přesto může být pro mnohé poměrně dost emoční, některé slabší povahy mohou i uronit slzu. Šulík nemusel explicitně vyrábět drama, neboť drama bylo téměř po celou dobu přítomno samo od sebe. Jelikož dokument nemá být prvoplánovou adorací, není jasné, nakolik je dokument autentický a nakolik stylizovaný. Nevíme, jaké záběry byly cenzurovány hlavní aktérkou nebo co všechno bylo vystříháno z údajně 350 hodin materiálu a nedostalo se tedy na plátna kin. Nakonec prezidentka dokument odsouhlasila s připomínkami. V jednom záběru sama prezidentka říká: „Vůbec nevím, zda tento záznam budeme někdy publikovat, to je ale jedno, jednoduše teď to patří k tomuto období a pak to třeba zahodíme.“ Slouží tento film pouze k budování pomníčku prezidentky, která se rozhodla dále nekandidovat? Jednostranný adorující pohled ukazovaný dokumentem se mi jeví jako nevhodný, kdy prezidentka není ukazována jako chybující člověk z obou stran, například jako v jiném dokumentu je jako chybující člověk vykreslena Maria Montessori. Dokument zobrazuje staženou a odtažitou Zuzanu Čaputovou v polohách, které mohou být někomu známé a jiným méně, ačkoliv do svého soukromí nás až tak nepouští jako třeba již zmiňovaný Tady Havel, slyšíte mě? (2023) od Petra Jančárka. Nesouhlasím s tvrzením Marka Šulíka, že žádný politik vás nepustí tak blízko jako právě Zuzana Čaputová – toto tvrzení vyvrací množství existujících dokumentů například o samotném Havlovi. Přesto lze říci, že časosběrný dokument je poměrně vkusně a logicky sestaven. Nevím, zda dokument dokáže naplno vtáhnout i českého diváka, který dramatické okamžiky s prezidentkou zkrátka neprožíval – na rozdíl od dokumentu o Václavu Havlovi, který byl naším prezidentem. Bude u nás návštěvnost vysoká? Je možné, že u nás bude vyšší sledovanost než na samotném Slovensku, kde bohužel kupodivu není prezidentka až tak populární – nikdo není ve své zemi prorokem. Co mi u dokumentu maličko chybí, jsou titulky s uvedením data a případně dalším popiskem schůzky, jednání či jiné ceremonie, aby se divák mohl lépe orientovat ve sledu událostí. Portrét prezidentky tedy koresponduje s mým pohledem na tuto osobnost, ale otázkou zůstává, zda Marek Šulík neudělal Zuzaně Čaputové medvědí službu svým strojeným dílem plným státnických ceremonií, potřásání rukou, přednášením patetických projevů a účastí na tiskových konferencích – koho to ale zajímá? To, co by diváka zaujalo asi více, je upřímnost, uvolněnost a autenticita soukromí třeba tak jako v dokumentu Janžurka.
O čem to celé je? Pro mnohé poměrně zajímavý časosběrný dokument plný doufám autentických záběrů zachycuje pět let nelehkého až turbulentního života Zuzany Čaputové ve funkci prezidentky (zvolena 2019) a mapuje tak nejen její politický, ale i soukromý život jakožto osobnosti světového významu. Čím je tato jemná blondýnka tak významná, že si zasloužila tuto pozornost? Zuzana Čaputová je nejen velice krásná žena, ale je hlavně první prezidentkou Slovenska (Česko svou prezidentku ještě nemělo) a rovněž osobou, která převzala Slovensko na pomezí rozkladu rok po vraždě investigativního novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky, v době masových protestů proti podezření z napojení vysoké politiky na organizovaný zločin. Voliči zřejmě pocítili touhu po změně, která vyústila v pro mnohé šťastné zvolení nové prezidentky. Dále snímek prochází obdobím covidu, státnickými ceremoniemi i diplomatickými setkáními a také zahájením útoku na Ukrajinu (2022). Stejně jako i Václav Havel také prezidentka se setkala s papežem a to ve Vatikánu (2024). Dokument zachycuje rozporuplné přijetí prezidentky lidem i samotnými politiky, kdy jedni ji oslavují a druzí zatracují – dokonce je nazývána americkou přisluhovačkou. Dokument poměrně věrně zachycuje dopad událostí na psychiku ženy ve vysoké politice. Jsme svědky, jak toxicita lidí i životní tragédie se dotýkají této silné ženy a jak se s nimi vyrovnává. Z toho vyplývá velikost ženské síly. Časopis Vogue o ní píše jako o esenci ženství. Snímek je poskládán z mozaiky záběrů, kdy pozorujeme prezidentku v její politické funkci, jindy ji vidíme jako starostlivou matku svých dvou dcer nebo také jako dceru svého nemocného otce. Prezidentka na mnohých místech snímku odkrývá svou masku, ale přitom se díky svým hodnotám nemá za co stydět. V rámci dlouhých 108 minut prezidentka tak trošku pootevírá dvířka svého soukromí a tak trochu lehce i do svého nitra. Někteří mohou dokonce empaticky navnímat atmosféru, kdy všudypřítomní negativisté přejí prezidentce jen to špatné dost nehezkými slovy. Z celého dokumentu vyplývá, že tato funkce prezidentky navzdory ambicím není pouze sláva, moc, peníze a jiné pozlátko, ale je to dost tvrdá práce a mnohdy i řehole, kterou vykonává tato pevná žena jako svou morální povinnost – dokument tedy vysekává poklonu za pokoru, opravdovost, slušnost a věrnost i v tak nelehké době. Vidíme ji jako pohlednou ženu, která se umí vkusně oblékat i obouvat, na filmovém plátně jí to zkrátka sluší, ale pozorný divák může zahlédnout, že přináší i jiné kvality.
Asi jako nejsilnější já osobně vnímám prohlášení prezidentky: „Budu s těmi, kteří mi dali hlas, ale budu i s vámi, jejichž důvěru jsem si zatím nezískala a budu se o ni dále ucházet při výkonu svého mandátu.“
Časosběrný dokument není jistě bez vad na kráse, přesto i přes rozporuplné přijetí, předpokládám, nebude ztrátový nejen díky zafinancování ze slovenského Audiovizuálního fondu, z českého státního fondu kinematografie, české a slovenské veřejnoprávní televize, ale i díky zájmu o osobu prezidentky Zuzany Čaputové (alespoň u nás v Česku možná víc než na samotném Slovensku), která si mnohé získala právě svou slušností, pokorou a věrností svým idejím. Dokument bych obohatila upřesňujícími tutilky s daty a pootevřela více dvířka soukromí (třeba takové neformální zachycení jako v dokumentu Janžurka), kde by si hlavní postava na nic nehrála, nebyla v aranžovaných pozicích a nepřipadalo by tedy v úvahu strojené stavění pomníčku. Dokument se mi vcelku líbil, a proto dávám krásných 60%.
Ačkoliv slovenský dokument získal bůhvíproč ocenění na tuzemském jihlaváckém festivalu, o dokument z lidí není téměř žádný zájem a kina zejí prázdnotou...