Prezidentka - portrét Zuzany Čaputové – 60%

(2 hlasů, průměr: 5,00 z 5)

Loading...

Právě dnes 14. 11. 2024 vstu­pu­je do kin časosběr­ný doku­ment Marka Šulíka o Zuzaně Čaputové s názvem Prezidentka, kte­rý zachy­ce­ním nevšed­ní osob­nos­ti mi sil­ně při­po­mí­ná typo­vě doku­ment o Václavu Havlovi s názvem Tady Havel, sly­ší­te mě? (2023) od Petra Jančárka, kte­rý byl více auten­tic­ký a pus­til divá­ky do své­ho sou­kro­mí. Oba doku­men­ty pro­mlou­va­jí dost podob­nou silou, lid­ským tep­lem a empa­tií, kte­rá sto­jí pro­ti zlu své doby. Komu byl tedy sym­pa­tic­ký doku­ment Petra Jančárka, bude prav­dě­po­dob­ně sym­pa­ti­zo­vat i s doku­men­tem Marka Šulíka? Ačkoliv doku­ment již sti­hl prá­vem či neprá­vem zís­kat oce­ně­ní pro nej­lep­ší mezi­ná­rod­ní doku­ment na tuzem­ském Jihlaváckém fes­ti­va­lu, bude o něj sku­teč­ně zájem? Jenom dodám, neplést se stej­no­jmen­nou roman­tic­kou kome­dií Prezidentka (2022) od Rudolfa Havlíka s Aňou Geislerovou v hlav­ní roli.

Když slo­ven­ský reži­sér Marek Šulík oslo­vil před pěti lety Zuzanu Čaputovou, kte­rá pod­le jeho slov váha­la a zva­žo­va­la natá­če­ní toho­to doku­men­tu celé­ho čtvrt roku, musel si počkat na její roz­hod­nu­tí. Nebylo to tedy tako­vé bez­pro­střed­ně uvol­ně­né nea­ran­žo­va­né všu­dypří­tom­né doku­men­to­vá­ní jako na Hrádečku, kde se doslo­va žilo. Sám Šulík při­zná­vá, že se v kaž­dém oka­mži­ku veli­ce inspi­ro­val svým vzo­rem - sním­kem Občan Havel od Pavla Kouteckého. Šulík říká, že to byla pří­jem­ná spo­lu­prá­ce v repre­zen­ta­tiv­ních pro­sto­rách bra­ti­slav­ské­ho hra­du, kde se tvo­ři­la poli­ti­ka. Nyní ke kon­ci své­ho funkč­ní­ho obdo­bí dosta­la jako dárek Zuzana Čaputová ten­to sní­mek. Otázkou zůstá­vá, kdo půjde do kin na ten­to doku­ment? Budou to divá­ci z řad jejích pří­z­niv­ců nebo spí­še odpůr­ců? Tipuji prv­ní sku­pi­nu, neboť vel­mi počet­ná sku­pi­na odpůr­ců roz­je­la svou anti­kam­paň.

Zvuk dostal na sta­rost Daniel Němec. V někte­rých archiv­ních zábě­rech je méně kva­lit­ní zvuk, ale s tím nešlo asi moc co dělat. Strhující dra­ma­tic­ká hud­ba, kte­rá ješ­tě více zdů­raz­ňu­je dra­ma­tič­nost sním­ku a pod­tr­há­vá smě­si­ci všech růz­no­ro­dých emo­cí divá­ka, mi úpl­ně tak neva­dí. Myslím si, že doku­ment nechce být emoč­ním dojá­kem, ale přes­to může být pro mno­hé poměr­ně dost emoč­ní, někte­ré slab­ší pova­hy mohou i uro­nit slzu. Šulík nemu­sel expli­cit­ně vyrá­bět dra­ma, neboť dra­ma bylo téměř po celou dobu pří­tomno samo od sebe. Jelikož doku­ment nemá být prvo­plá­no­vou ado­ra­cí, není jas­né, nako­lik je doku­ment auten­tic­ký a nako­lik sty­li­zo­va­ný. Nevíme, jaké zábě­ry byly cen­zu­ro­vá­ny hlav­ní aktér­kou nebo co všech­no bylo vystří­há­no z údaj­ně 350 hodin mate­ri­á­lu a nedo­sta­lo se tedy na plát­na kin. Nakonec pre­zi­dent­ka doku­ment odsou­hla­si­la s při­po­mín­ka­mi. V jed­nom zábě­ru sama pre­zi­dent­ka říká: „Vůbec nevím, zda ten­to záznam bude­me někdy pub­li­ko­vat, to je ale jed­no, jed­no­du­še teď to pat­ří k tomu­to obdo­bí a pak to tře­ba zaho­dí­me.“ Slouží ten­to film pou­ze k budo­vá­ní pomníč­ku pre­zi­dent­ky, kte­rá se roz­hod­la dále nekan­di­do­vat? Jednostranný ado­ru­jí­cí pohled uka­zo­va­ný doku­men­tem se mi jeví jako nevhod­ný, kdy pre­zi­dent­ka není uka­zo­vá­na jako chy­bu­jí­cí člo­věk z obou stran, napří­klad jako v jiném doku­men­tu je jako chy­bu­jí­cí člo­věk vykres­le­na Maria Montessori. Dokument zob­ra­zu­je sta­že­nou a odta­ži­tou Zuzanu Čaputovou v polo­hách, kte­ré mohou být něko­mu zná­mé a jiným méně, ačko­liv do své­ho sou­kro­mí nás až tak nepouš­tí jako tře­ba již zmi­ňo­va­ný Tady Havel, sly­ší­te mě? (2023) od Petra Jančárka. Nesouhlasím s tvr­ze­ním Marka Šulíka, že žád­ný poli­tik vás nepus­tí tak blíz­ko jako prá­vě Zuzana Čaputová – toto tvr­ze­ní vyvra­cí množ­ství exis­tu­jí­cích doku­men­tů napří­klad o samot­ném Havlovi. Přesto lze říci, že časosběr­ný doku­ment je poměr­ně vkus­ně a logic­ky sesta­ven. Nevím, zda doku­ment doká­že napl­no vtáh­nout i čes­ké­ho divá­ka, kte­rý dra­ma­tic­ké oka­mži­ky s pre­zi­dent­kou zkrát­ka nepro­ží­val – na roz­díl od doku­men­tu o Václavu Havlovi, kte­rý byl naším pre­zi­den­tem. Bude u nás návštěv­nost vyso­ká? Je mož­né, že u nás bude vyš­ší sle­do­va­nost než na samot­ném Slovensku, kde bohu­žel kupo­di­vu není pre­zi­dent­ka až tak popu­lár­ní – nikdo není ve své zemi pro­ro­kem. Co mi u doku­men­tu malič­ko chy­bí, jsou titul­ky s uve­de­ním data a pří­pad­ně dal­ším popis­kem schůz­ky, jed­ná­ní či jiné cere­mo­nie, aby se divák mohl lépe ori­en­to­vat ve sle­du udá­los­tí. Portrét pre­zi­dent­ky tedy kore­spon­du­je s mým pohle­dem na tuto osob­nost, ale otáz­kou zůstá­vá, zda Marek Šulík neu­dě­lal Zuzaně Čaputové med­vě­dí služ­bu svým stro­je­ným dílem plným stát­nic­kých cere­mo­nií, potřá­sá­ní rukou, před­ná­še­ním pate­tic­kých pro­je­vů a účas­tí na tis­ko­vých kon­fe­ren­cích – koho to ale zají­má? To, co by divá­ka zau­ja­lo asi více, je upřím­nost, uvol­ně­nost a auten­ti­ci­ta sou­kro­mí tře­ba tak jako v doku­men­tu Janžurka.

O čem to celé je? Pro mno­hé poměr­ně zají­ma­vý časosběr­ný doku­ment plný dou­fám auten­tic­kých zábě­rů zachy­cu­je pět let neleh­ké­ho až tur­bu­lent­ní­ho živo­ta Zuzany Čaputové ve funk­ci pre­zi­dent­ky (zvo­le­na 2019) a mapu­je tak nejen její poli­tic­ký, ale i sou­kro­mý život jakož­to osob­nos­ti svě­to­vé­ho význa­mu. Čím je tato jem­ná blon­dýn­ka tak význam­ná, že si zaslou­ži­la tuto pozor­nost? Zuzana Čaputová je nejen veli­ce krás­ná žena, ale je hlav­ně prv­ní pre­zi­dent­kou Slovenska (Česko svou pre­zi­dent­ku ješ­tě nemě­lo) a rov­něž oso­bou, kte­rá pře­vza­la Slovensko na pome­zí roz­kla­du rok po vraž­dě inves­ti­ga­tiv­ní­ho novi­ná­ře Jána Kuciaka a jeho snou­ben­ky, v době maso­vých pro­tes­tů pro­ti pode­zře­ní z napo­je­ní vyso­ké poli­ti­ky na orga­ni­zo­va­ný zlo­čin. Voliči zřej­mě pocí­ti­li tou­hu po změ­ně, kte­rá vyús­ti­la v pro mno­hé šťast­né zvo­le­ní nové pre­zi­dent­ky. Dále sní­mek pro­chá­zí obdo­bím covi­du, stát­nic­ký­mi cere­mo­ni­e­mi i diplo­ma­tic­ký­mi setká­ní­mi a také zahá­je­ním úto­ku na Ukrajinu (2022). Stejně jako i Václav Havel také pre­zi­dent­ka se setka­la s pape­žem a to ve Vatikánu (2024). Dokument zachy­cu­je roz­po­ru­pl­né při­je­tí pre­zi­dent­ky lidem i samot­ný­mi poli­ti­ky, kdy jed­ni ji osla­vu­jí a dru­zí zatra­cu­jí – dokon­ce je nazý­vá­na ame­ric­kou při­slu­ho­vač­kou. Dokument poměr­ně věr­ně zachy­cu­je dopad udá­los­tí na psy­chi­ku ženy ve vyso­ké poli­ti­ce. Jsme svěd­ky, jak toxi­ci­ta lidí i život­ní tragé­die se dotý­ka­jí této sil­né ženy a jak se s nimi vyrov­ná­vá. Z toho vyplý­vá veli­kost žen­ské síly. Časopis Vogue o ní píše jako o esen­ci žen­ství. Snímek je posklá­dán z mozai­ky zábě­rů, kdy pozo­ru­je­me pre­zi­dent­ku v její poli­tic­ké funk­ci, jin­dy ji vidí­me jako sta­rost­li­vou mat­ku svých dvou dcer nebo také jako dce­ru své­ho nemoc­né­ho otce. Prezidentka na mno­hých mís­tech sním­ku odkrý­vá svou mas­ku, ale při­tom se díky svým hod­no­tám nemá za co sty­dět. V rám­ci dlou­hých 108 minut pre­zi­dent­ka tak troš­ku poo­teví­rá dvíř­ka své­ho sou­kro­mí a tak tro­chu lehce i do své­ho nit­ra. Někteří mohou dokon­ce empa­tic­ky nav­ní­mat atmo­sfé­ru, kdy všu­dypří­tomní nega­ti­vis­té pře­jí pre­zi­dent­ce jen to špat­né dost nehez­ký­mi slo­vy. Z celé­ho doku­men­tu vyplý­vá, že tato funk­ce pre­zi­dent­ky navzdo­ry ambi­cím není pou­ze slá­va, moc, pení­ze a jiné pozlát­ko, ale je to dost tvr­dá prá­ce a mnoh­dy i řeho­le, kte­rou vyko­ná­vá tato pev­ná žena jako svou morál­ní povin­nost – doku­ment tedy vyse­ká­vá poklo­nu za poko­ru, oprav­do­vost, sluš­nost a věr­nost i v tak neleh­ké době. Vidíme ji jako pohled­nou ženu, kte­rá se umí vkus­ně oblé­kat i obou­vat, na fil­mo­vém plát­ně jí to zkrát­ka slu­ší, ale pozor­ný divák může zahléd­nout, že při­ná­ší i jiné kva­li­ty.

Asi jako nej­sil­něj­ší já osob­ně vní­mám pro­hlá­še­ní pre­zi­dent­ky: „Budu s těmi, kte­ří mi dali hlas, ale budu i s vámi, jejichž důvě­ru jsem si zatím nezís­ka­la a budu se o ni dále uchá­zet při výko­nu své­ho man­dá­tu.“

Časosběrný doku­ment není jis­tě bez vad na krá­se, přes­to i přes roz­po­ru­pl­né při­je­tí, před­po­klá­dám, nebu­de ztrá­to­vý nejen díky zafi­nan­co­vá­ní ze slo­ven­ské­ho Audiovizuálního fon­du, z čes­ké­ho stát­ní­ho fon­du kine­ma­to­gra­fie, čes­ké a slo­ven­ské veřej­no­práv­ní tele­vi­ze, ale i díky zájmu o oso­bu pre­zi­dent­ky Zuzany Čaputové (ale­spoň u nás v Česku mož­ná víc než na samot­ném Slovensku), kte­rá si mno­hé zís­ka­la prá­vě svou sluš­nos­tí, poko­rou a věr­nos­tí svým ide­jím. Dokument bych obo­ha­ti­la upřes­ňu­jí­cí­mi tutil­ky s daty a poo­tevře­la více dvíř­ka sou­kro­mí (tře­ba tako­vé nefor­mál­ní zachy­ce­ní jako v doku­men­tu Janžurka), kde by si hlav­ní posta­va na nic nehrá­la, neby­la v aran­žo­va­ných pozi­cích a nepři­pa­da­lo by tedy v úva­hu stro­je­né sta­vě­ní pomníč­ku. Dokument se mi vcel­ku líbil, a pro­to dávám krás­ných 60%.

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

1 Komentář

Nejstarší

Nejnovější Nejlépe hodnocené

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře

Jana Šintáková Michalicová

Autor

1 měsíc před

Ačkoliv slo­ven­ský doku­ment zís­kal bůhví­proč oce­ně­ní na tuzem­ském jih­la­vác­kém fes­ti­va­lu, o doku­ment z lidí není téměř žád­ný zájem a kina zejí prázd­no­tou...

0

Odpovědět