RADEK BAJGAR

Narozen v Kroměříži. Vystudoval Lékařskou fakul­tu Masarykovy uni­ver­zi­ty v Brně (obor vše­o­bec­ná medi­cí­na), v obo­ru pra­co­val do roku 1989. Od 1990 půso­bil jako novi­nář - repor­tér časo­pi­su Reflex. V letech 1990 - 1992 stu­do­val na praž­ské FAMU (obor doku­men­tár­ní tvor­ba). V letech 1992 - 1993 byl šéf­re­dak­to­rem týde­ní­ku Reflex, kam se zno­vu v roce 2004 navrá­til jako repor­tér a v sou­čas­né době od roku 2015 je opět jeho šéf­re­dak­to­rem. Od roku 1994 byl šéf­re­dak­to­rem pub­li­cis­ti­ky TV NOVA (autor pořa­dů: Na vlast­ní oči, Občanské judo a řady dal­ších), kde až do roku 2002 půso­bil v růz­ných pozi­cích. V pořa­du Na vlast­ní oči pra­co­val jako repor­tér, reži­sér a mode­rá­tor. Dále je auto­rem a pro­du­cen­tem prv­ní­ho den­ní­ho čes­ké­ho seri­á­lu Ulice (2005). V letech 2007 až 2012 pra­co­val jako ředi­tel vývo­je for­má­tů na TV NOVA. V roce 2008 dělal kre­a­tiv­ní­ho pro­du­cen­ta seri­á­lů: Expozitura (2008), Dokonalý svět (2010), Soukromé pas­ti (2008) a dal­ších. Na svém režij­ním kon­tě má roman­tic­ké dra­ma Villa Faber (2011, TV film) a kome­di­ál­ní tele­viz­ní seri­ál Neviditelní (2014). V roce 2012 zalo­žil pro­dukč­ní spo­leč­nost Logline Production, kde mimo jiné vznik­la Teorie tyg­ra, pod kte­rou je pode­psán jako spo­lusce­náris­ta a reži­sér, při­čemž v oblas­ti fil­mu jde o jeho debut.

Pokuste se vysvět­lit prin­cip „teo­rie tyg­ra“, co to je?

Pokus o vysvět­le­ní, proč někte­ří lidé své­ho part­ne­ra tak urput­ně domes­ti­ku­jí a rok za rokem ho pro­mě­ňu­jí v tako­vé ocho­če­né nic, kte­ré jim nijak neim­po­nu­je. A při­tom když si ho vybí­ra­li, líbi­lo se jim, že je svo­bod­ný, odváž­ný a divo­ký. Brali si tyg­ra (či tygři­ci!) a vyrá­bě­jí si z něho krá­lí­ka, kte­rý v ide­ál­ním pří­pa­dě dře­pí v kot­ci a žvý­ká.

Proč to tedy muži a ženy svým part­ne­rům děla­jí?

Asi si mys­lí, že tím zmen­šu­jí rizi­ko, že jim ten dru­hý ute­če. Prostě strach z opuš­tě­ní. Tygr loví, drá­pe a občas pros­tě zdrh­ne. Králík se dá zavřít do kot­ce, krmit a hlí­dat. A vlast­ně je už ani není potře­ba hlí­dat, pro­to­že krá­lík nezdr­há, nanej­výš někde zablou­dí.

Tygr, kte­rý loví, se nikdy zpět do dou­pě­te nevra­cí?

Když jsou pomě­ry v dou­pě­ti pří­z­ni­vé, a když se v něm dá svo­bod­ně dýchat, tak se samo­zřej­mě rád vrá­tí. A o tom to prá­vě je. Králík, když už se z té kle­ce náho­dou vypo­tá­cí, tak se buď ztra­tí, nebo ho někdo ukrad­ne.

Ve fil­mo­vém pří­bě­hu jsou muži spíš krá­lí­ci nebo tygři?

Všichni jsme obo­je, je to ply­nu­lý pře­rod. Člověk si ani neu­vě­do­mí, kdy se ta pro­mě­na z tyg­ra v krá­lí­ka vlast­ně sta­la. V našem pří­bě­hu pro­bí­há zpět­ný pro­ces. Hrdina si zpět­ně uvě­do­mí, že vlast­ně kdy­si býval tygrem, byl svo­bod­ný, měl sny a vlast­ní plá­ny a teď by to chtěl zpát­ky. Podtitul zní „I ocho­če­ní muži mohou zdi­vo­čet“.

Vidíte to tedy opti­mis­tic­ky. Vždycky je ces­ty zpát­ky…

Jenže ono to není tak snad­né, pro­to­že inten­ziv­ní ocho­čo­vá­ní zane­cha­lo nesma­za­tel­né sto­py. Zvířata ze ZOO taky nemů­že­te jen tak vypus­tit do vol­né pří­ro­dy. Také pro­to je to tragi­ko­me­die a niko­li čis­tá kome­die. Reálně vza­to je ten zpět­ný pro­ces boles­ti­vý a slo­ži­tý. Něco jako bylo národ­ní obro­ze­ní. Náš hlav­ní hrdi­na na to navíc při­šel dost poz­dě, ale přes­to mu to sto­jí za to.

Proměna tygrů v krá­lí­ky se víc týká mužů nebo žen?

Nevím, jest­li je na to něja­ká sta­tis­ti­ka, ale čekal bych, že to je gen­de­ro­vě neut­rál­ní, ve svém oko­lí to vídám tak i tak. Drezírujeme se navzá­jem. My to uka­zu­je­me na mužích, pro­to­že muži jsou obec­ně vzta­ho­vě zma­te­něj­ší a sran­dov­něj­ší.

Na scé­ná­ři jste spo­lu­pra­co­va­li s Mirkou Zlatníkovou, stře­tá­val se či nao­pak dopl­ňo­val žen­ský a muž­ský pohled na věc? Čí to byl námět?

Příběh chla­pa, kte­rý radě­ji před­stí­rá Alzheimera, jen aby mohl ven, ten byl můj. Ale všech­no ostat­ní jsme pořád dis­ku­to­va­li. Vztahy chlap nepo­cho­pí, musí mít pohled z dru­hé stra­ny. Mirka mně to všech­no muse­la vysvět­lit.

Nakolik se pro­mě­ňo­val scé­nář před a během natá­če­ní?

Při natá­če­ní už je na pro­mě­ňo­vá­ní poz­dě. Natáčení je tech­no­lo­gic­ký pro­ces a výro­ba, všech­no je naplá­no­vá­no, loka­ce, rekvi­zi­ty, lidi, to by mě všich­ni zabi­li… To, co se může tro­chu změ­nit, je jen výklad té kte­ré scé­ny. S her­ci to sice máte dopře­du pro­bra­né, ale pak těs­ně před tím obra­zem při­jdou a mají názor. Tak o tom mlu­ví­me.

A nechá­te her­ce pro­je­vit vlast­ní názor?

Mluvíme o tom. Musíme si rozu­mět. Když budou točit, co nechci, tak se film roz­pad­ne. Když je nao­pak zná­sil­ním já, bude to poznat. Viděl jsem už film na plát­ně, a oni tam tře­ba mají tři met­ry veli­ký detail obli­če­je a tam fakt vidí­te, co si mys­lí. Dobří her­ci totiž neza­hra­jí tako­vé to seri­á­lo­vé „obec­no“, kdy zapnou auto­pi­lo­ta a jedou. Jsou přes­ní. A pro­to musí vědět, na co míří. Herci jsou to jedi­né, co mám. Ve fil­mu nejsou žád­né efekt­ní výbuchy, mrt­vo­ly, honič­ky, vel­ké tri­ky. Film sto­jí na her­cích a na tom, že jsou přes­ní.

V čem Vám vyho­vu­je autor­ský film - být sce­náris­tou a reži­sé­rem záro­veň, jaké to při­ná­ší při rea­li­za­ci sním­ku výho­dy či nao­pak nevý­ho­dy?

Když film píšu, tak ho vidím. Čili to tak potom nato­čím. To je výho­da. Nevýhoda je, že když to vidím špat­ně, tak mě před tím nikdo neoch­rá­ní. A nikdo k tomu nic nepři­dá.

Naši před­ní uzná­va­ní her­ci Eliška Balzerová a Jiří Bartoška se sešli před kame­rou na tom­to pro­jek­tu jako fil­mo­ví part­ne­ři po jed­načty­ři­ce­ti letech, co bylo tím hlav­ním impul­sem je spo­lu opět obsa­dit?

Obsazení Jiřího Bartošky bylo tak nějak jas­né od začát­ku. Četl scé­nář, poro­zu­mě­li jsme si.   Pak jsem pro něj hle­dal správ­nou part­ner­ku, kte­rá by tu posta­vu neka­ri­ko­va­la. Je to tro­chu nega­tiv­ní posta­va, ale ne moc. Nejnebezpečnější je anta­go­nist­ka, na kte­ré to není poznat. Milá, vtip­ná, hezká, inte­li­gent­ní. A poma­lu uta­hu­je šrou­by. Eliška Balzerová to zahrá­la přes­ně.

S Jiřím Bartoškou jste v minu­los­ti spo­lu­pra­co­val na úspěš­ném tele­viz­ním kome­di­ál­ním seri­á­lu o vod­ní­cích Neviditelní (2014), pře­kva­pi­lo Vás ten­to­krát na něm něco?

Jenom, že je geni­ál­ní. To člo­vě­ka pře­kva­pí vždyc­ky zno­vu.

Ve fil­mu se obje­ví sil­né herec­ké obsa­ze­ní včet­ně Táni Vilhelmové v roli dce­ry. Myslel jste při psa­ní scé­ná­ře na kon­krét­ní her­ce?

 Táňu Vilhelmovou jsem si v té roli před­sta­vo­val od začát­ku. Ve fil­mu je to hol­ka, kte­rá posluš­ně uplat­ňu­je babič­či­nu a mat­či­nu stra­te­gii dre­zů­ry, ale záro­veň o ní má leh­ké vnitř­ní pochyb­nos­ti. A Táňa umí ve vte­ři­ně pře­jít z jed­né polo­hy do dru­hé. Respektive obě jsou pří­tom­né sou­čas­ně včet­ně té nejis­to­ty mezi tím.

Nezvykle do váž­něj­ší polo­hy - dra­ma­tic­ké role jste obsa­dil reži­sé­ra, her­ce a komi­ka Jakuba Koháka, proč tato vol­ba?

Však se všich­ni vzte­ka­li, zejmé­na někte­ří kopro­du­cen­ti. Říkali, že je to komik, kte­rý bude vždyc­ky hrát jenom Koháka, pro­sa­dí si svo­je a že si mám vzít něko­ho jiné­ho. Opak byl prav­dou. Jakub před­ve­dl, jak fun­gu­je vstříc­ný, sko­ro intro­vert­ní, napros­to spo­lu­pra­cu­jí­cí a sou­stře­dě­ný herec. Super!

Film je pro Vás fil­mo­vým debu­tem, co jste si na natá­če­ní uží­val a nao­pak co bylo nej­těž­ší?

Příjemné je, že se člo­věk něja­kou del­ší dobu sou­stře­dí na jed­nu věc. A nej­těž­ší para­dox­ně je, že se na to člo­věk musí doo­prav­dy sou­stře­dit - i ve chví­lích, kdy je una­ve­ný, všich­ni jsou una­ve­ní, je vedro nebo poz­dě a všech­no se spik­ne pro­ti. Okamžiky vlast­ní­ho nesou­stře­dě­ní při natá­če­ní, pak pozná­te ve střiž­ně a straš­ně si nadá­vá­te.

Tvrdí se, že nej­hůře se na natá­če­ní zvlá­da­jí zví­řa­ta a děti. Hlavní posta­va je vete­ri­nář a za posled­ní natá­če­cí týden prý jste měli na pla­ce: papouš­ka, stá­do krav, něko­lik psů a dokon­ce uspa­né­ho kocou­ra. Jak se daři­lo sla­dit zví­řa­ta s her­ci? 

On když na plac vejde Jiří Bartoška, tak i ty zví­řa­ta začnou poslou­chat…

Jakou obra­zo­vou kon­cep­ci jste s kame­ra­ma­ny Vladimírem Holomkem a Petrem Koblovským zvo­li­li?

Že nebu­de­me honit moc zají­ců a bude­me se bez zby­teč­ných efek­tů sou­stře­dit na vyprá­vě­ní naše­ho pří­bě­hu. Neměl jsem pře­hna­né ambi­ce, pokud budou divá­ci rozu­mět posta­vám, tak budu úpl­ně spo­ko­je­ný.

Jak jste obje­vi­li hlav­ní fil­mo­vé loka­ce (atrak­tiv­ní kra­ji­nu na jih od Prahy a pro­stře­dí tří řek Vltavy, Berounky a Sázavy) a jak dlou­ho jste zde toči­li?

To je oblast, kte­rá je fakt krás­ná, měl jsem ji pro­jež­dě­nou na kole. Natáčeli jsme tři­cet dnů v prů­bě­hu šes­ti extrém­ně tro­pic­kých týd­nů loni v létě. Počasí bylo fakt pekel­né. Do toho Jiří Bartoška musel podá­vat extrém­ní spor­tov­ní výko­ny - jako je chůze do kop­ce či jíz­da na kole. Ani jed­no z toho nezkou­šel mini­mál­ně od revo­lu­ce.

Jakou hud­bu jste vybra­li pro film?

Hudbu sklá­dá i nahrá­vá Jan P. Muchow a je to hod­ně o kyta­rách. Na prv­ní poslech nemá s kome­dií nic spo­leč­né­ho, ani s vel­mi čer­nou kome­dií, hud­ba je asi tak vese­lá jako muzi­ka Neila Younga v Jarmuschově exis­ten­ci­ál­ním dra­ma­tu Dead Man. Ale Honza si vytvo­řil něja­ký vztah k naší hlav­ní posta­vě a toho poci­tu se drží. Hodně jsme o tom mlu­vi­li a já jsem uvě­řil, že v tom má prav­du.

 V čem Vám vyho­vu­je žánr tragi­ko­me­die?

Vždyť to je pří­stup k živo­tu, kte­rý v téhle zemi dlou­ho­do­bě pro­vo­zu­je­me. Není to pře­ce náho­da, že to je zdej­ší pře­va­žu­jí­cí žánr. Nejvíc odpo­ví­dá rea­li­tě. Američanům slu­ší tako­vé ty vel­ké morál­ní pří­běhy, defi­nu­jí­cí základ­ní lid­ské hod­no­ty, ale my bychom s nimi byli - pros­tě tragi­ko­mič­tí.

Teorie tyg­ra se s nad­sáz­kou a humo­rem zabý­vá exis­ten­ci­ál­ní­mi téma­ty: revoltou a part­ner­ský­mi vzta­hy, hle­dá­ním smys­lu živo­ta a štěs­tí, hra­ni­ce­mi lid­ské svo­bo­dy. Jak tyto věci vní­má­te v živo­tě Vy osob­ně?

No je to pře­ce straš­ně důle­ži­té! Partnerské vzta­hy jsou důle­ži­té a svo­bo­da ješ­tě víc. Tak je potře­ba zkou­mat, jak by to moh­lo jít dohro­ma­dy.  Kdybychom řeši­li oprav­do­vou exis­ten­ci­ál­ní nesvo­bo­du, pře­ži­tí, hlad či vál­ku, jis­tě bychom na tyto luxus­ní pro­blémy rych­le zapo­mně­li. Ale v kom­fort­ní situ­a­ci, v jaké, zaplať pám­bů, zatím jsme, je téma svo­bo­dy v part­ner­ském vzta­hu jed­no z nej­za­jí­ma­věj­ších.

Pokud bys­te měl nalá­kat divá­ky do kina, co můžou od Teorie tyg­ra oče­ká­vat?

Že uvi­dí pří­běh dosta­teč­ně nejed­no­znač­ný, aby se o něj násled­ně moh­li pěk­ně pohá­dat.

Jaké jsou Vaše dal­ší fil­mo­vé plá­ny?

Dva tři námě­ty mám, ale rea­lis­tic­ky vza­to, napřed si musím počkat, kolik divá­ků při­lá­ká ten­to film a zda mám vůbec něja­ké dal­ší fil­mo­vé plá­ny mít.

---