Jak se vyrovnat s něčím, co nás ohrožuje? Někdy pomůže to pojmenovat. A proto dostávají hurikány svá jména, jsou pojmenovány podle jednotlivých písmen abecedy, vždy podle svého pořadí. Dříve prý dostávaly jména výhradně ženská, nyní, z důvodu politické korektnosti se pravidelně střídají se jmény mužskými. I v románu Sestry Hurikánu se střídají výpovědi mužských a ženských hrdinů, jen ženy pravda převažují.
Takže osoby a obsazení jsou: hurikán Erin, Maisie, osmdesátiletá matka a babička, její dcera Liz a Lizina dcera Ashley a samozřejmě i muži, Clayton, otec Ashley a Ivyho. Místo děje: Charleston, Jižní Karolína.
Příběh nasadí hned od začátku svižné tempo, kterému dostojí až do svého konce. Je čtivý, napínavý a přemístí čtenáře přímo doprostřed děje, který se podobá tropické cyklóně. Jednotlivé osoby vypráví přímo čtenáři a pro čtenáře a mnohdy se až příliš dožadují jeho pozornosti. „No tak, nechte holku snít. No jo, já vím. Je to trochu ujetý. Dobře. Dobře.“ Přesto však, když se bouře uklidní a rozbouřené obrysy se vyjasní, nechce se z děje vystoupit.
Jeden dialog za druhým se řetězí za sebou, postavy si spořádaně mění místa, mají disciplínu, mají svá tajemství a touhy „dělat věci pořádně“. Byť představy o dělání věcí pořádně se od sebe liší. Dalším tématem je jídlo a také pití. Jídlo jako prostředek utužování rodinného života, jídlo jako sdílená intimita budoucích i současných milenců nebo přátel, nebo jako katalyzátor pro uvolnění atmosféry na dobročinném večírku. „Lahodná vůně pečeného masa se nesla domem jako mytické volání sirén lákajících námořníky, aby se vrhli na útesy. Možná že moje hovězí pečeně s bramborovou kaší omámí potenciální dárce natolik, že nám napíšou hodně tučné šeky…“
Ashley se nebojí hurikánů, dokáže je pojmenovat a čelit jim, nebo před nimi utéct, podle toho. U jiných nebezpečí si tak jistá není. Napřed je rozeznává, ale později je popírá. „Tedy kdybych Portera Gallowaye malovala dneska, posadila bych ho na barovou stoličku a udělala mu vlčí ocas a tesáky. Jako na tom proslulém Coolidgeově obrazu psů hrajících poker, víte? Kolem něj by byli samí vlci a já bych s velkou svatozáří na druhém konci baru vyzařovala nevinnost.“
Clayton se bojí především samoty. „Co dělá ten chlap v tuhle hodinu venku? Řeknou: Á, venčí psa, psa je potřeba venčit, na chlápkovi venčícím psa není nic nezvyklého. Jenže na chlapovi v mém věku, který je oblečený do kanceláře a uprostřed dopoledne se bezcílně potlouká po Madions Avenue, je něco velice podezřeného.“
A čeho se bojí Maisie? Maisie slaví osmdesátiny, a tak se už nebojí ničeho. Maisie se spíše bojí o někoho. O svou dceru, o svou vnučku a vnuka, ale ten strach je možné cítit až někde v druhém nebo třetím plánu vyprávění. Navenek je statečná a opírá se jen občas o odpolední koktejl s ginem a trochou martini. „Dobře. Už žádný smutek. Odteď budeme žít naplno! Připijme si na nás, jsme sestry hurikánu!“ „Vzájemně jsme si připíjely a tiše zjišťovaly, že se tuto noc děje něco hodně zvláštního. Řekla bych, že něco podobného, jako když chlapi vyprávějí, jaké to je, když jste s někým společně ve válce. V těch zákopech – nebo bůhví kde to jsou, když musejí bojovat – si mezi sebou vytvářejí pouta. Pouta, která vydrží navěky a vynahrazují jim veškeré hloupé chyby, které všichni děláme.“
Dorothea Bento Frank (*1951)
se narodila a vyrostla na Sullivanově ostrově v jižní Karolíně. Vystudovala v Atlantě The Fashion Institute of America. Pracovala v oděvním průmyslu, v roce 2000 jí vyšla románová prvotina Sullivans Island, která se umístila na žebříčku bestsellerů New York Times. I další její romány měly podobný ohlas. V současnosti žije střídavě v Lowcountry v Jižní Karolíně a New Jersey. Ráda vaří, muškaří, cestuje a čte.
FRANK, Dorothea Benton. Sestry hurikánu. Přeložil Tomáš NOVOTNÝ. Praha: Motto, 2016. Román (Motto). ISBN 978-80-267-0616-8.
