Anon

Původem novozéland­ský reži­sér Andrew Niccol se před lety před­ve­dl se vší pará­dou se svým debu­tem Gattaca, na kte­rý navá­zal více či méně úspěš­ný­mi sce­náris­tic­ký­mi (Truman show) a režijně-scénáristickými (Simone, Obchodník se smr­tí a Vyměřený čas) poči­ny. Jeho tvor­ba v posled­ních letech už je ovšem jiná liga. Z hlu­bin prů­mě­ru a zapo­me­nu­tel­nos­ti jej však měl vyhra­bat ambi­ci­oz­ní pro­jekt Anon kte­rý se v našich kon­či­nách dostal začát­kem květ­na do nabíd­ky plat­for­my Netflix. Podařilo se Netflixu koneč­ně zaskó­ro­vat s touhle novin­kou nebo se jed­ná o dal­ší mrz­ký kou­sek, po kte­rém za pár týd­nu nikdo ani neštěk­ne? 

V neda­le­ké budouc­nos­ti, kdy tech­no­lo­gic­ký pokrok eli­mi­no­val z kri­mi­na­li­ty fak­tor ano­ny­mi­ty díky inte­gro­va­né­mu digi­tál­ní­mu sys­té­mu pří­mo v lid­ském moz­ku, se poli­cej­ní detek­tiv Sal Friedman (Clive Owen) setká­vá se sérií pří­pa­dů, kdy nezná­mý pacha­tel doká­zal obe­jít zabez­pe­če­ní, kte­ré tyto sys­témy mají, a hacknout pří­mo paměť zavraž­dě­né­ho. Někdo s tako­vý­mi schop­nost­mi je nejen nebez­peč­ný pro pří­pad­né obě­ti ale také pro celý sys­tém, neboť díky tako­vé­mu­to pacha­te­li vyvstá­vá otáz­ka, k čemu tenhle důmy­sl­ný sys­tém pak vlast­ně je. Hlavní pode­zře­lou se stá­vá obrat­ná ano­nym­ní hac­ker­ka (Amanda Seyfried), kte­rá byla kon­tak­to­vá­na vše­mi zavraž­dě­ný­mi na špi­na­vou prá­ci...

Co si bude­me poví­dat, poten­ci­ál by ve fil­mu Anon byl. I když to celé půso­bí jako mož­ná až pří­liš oka­tá vykrá­dač­ka sedm let sta­ré epi­zo­dy seri­á­lu Černé zrca­dlo s názvem Celá tvá his­to­rie (těch nápad­ných podob­nos­tí nad rámec hlav­ní­ho kon­cep­tu je tam více než dost), onen twist s hac­ko­vá­ním a poli­cej­ním vyšet­řo­vá­ním vyu­ží­va­jí­cím tuhle tech­no­lo­gii ovšem dával hod­ně pro­sto­ru pro to, jak si hrát s divá­kem a vlast­ně s celým pří­bě­hem vražd v téměř doko­na­lém sys­té­mu sle­do­vá­ní lidí a jejich akcí. 

Jenže výsle­dek je dale­ko smut­něj­ší. Andrew Niccol se bohu­žel ani jako reži­sér ani jako scé­náris­ta nevrá­til v nej­lep­ší for­mě a byť někte­ré momen­ty mají poten­ci­ál být něčím více, Anon je ukáz­ko­vým pří­pa­dem fil­mu, kte­rý s nej­vět­ší prav­dě­po­dob­nos­tí na papí­ře zněl poměr­ně dob­ře a nápa­di­tě, v pohy­bu už to ovšem tako­vá slá­va není. Interiérové i exte­ri­é­ro­vé scé­ny mají tako­vý ten béč­ko­vý nádech raných fil­mů nové­ho tisí­ci­le­tí (což by neby­lo na ško­du) čas­to ovšem atmo­sfé­ru naru­šu­je prá­ce s kame­rou, kte­rá sice zkou­ší nové věci, nicmé­ně tře­ba POV zábě­ry jsou u dru­hé­ho či tře­tí­ho pou­ži­tí už spí­še otrav­né než ozvláš­ťu­jí­cí. Celkově pak akce půso­bí díky kame­ře tro­chu div­ně a ruši­vě. Za kame­rou totiž sto­jí Amir M. Mokri, kte­rý má na kon­tě sice tře­ba Muže z oce­li nebo dru­hé Mizery, ale také Transformers: Zánik nebo Pixely. Snaha o to zakom­po­no­vat do zábě­rů rádo­by půso­bi­vé tech­no­lo­gic­ké hova­di­ny tomu­to roz­hod­ně nepo­má­há. 

Tam kde ovšem nefun­gu­je vizu­ál­ní strán­ka a výpra­va fil­mu, to ovšem neza­chrá­ní ani scé­nář. Předvídatelné, i přes ori­gi­nál­ní slož­ky ve výsled­ku kupí­cí jed­no klišé a ste­re­o­typ přes dru­hé a rádo­by šoku­jí­cí. Pokud jste nikdy nevi­dě­li žád­né sci-fi, mož­ná to na vás zapů­so­bí, pokud jich ale máte za sebou ale­spoň pár, film nemá moc čím pře­kva­pit. A ne, oprav­du ta nuce­ná naho­ta kaž­dých cca 15 minut fil­mu zrov­na pozi­tiv­ní body fakt nepři­dá. Je tedy tuplem ško­da, že tře­ba tako­vý Clive Owen to z pozi­ce jed­no­ho z nej­vět­ších brit­ských sym­paťá­ků v Hollywoodu dotá­hl až do fil­mů podo­boné­ho raže­ní. Byť se sna­ží, tam kde není dob­rý scé­nář, jsou sna­hy mar­né. I tak je jeho detek­tiv asi tím nej­lep­ším na celém fil­mu, seč se vám film sna­ží kde to jen jde vnu­tit hac­ker­ku v podá­ní Amandy Seyfried, kte­rá se na podob­nou roli úpl­ně neho­dí (čás­teč­ná inspi­ra­ce v Lisbeth Salander tomu roz­hod­ně nepo­má­há). 

Pro koho tedy Anon je? Abych prav­du řekl, nevím úpl­ně komu tuhle novin­ku dopo­ru­čit. I když totiž máte rádi tyhle sci-fi béč­ka, moc argu­men­tů pro to, proč strá­vit 100 minut ve spo­leč­nos­ti téhle podí­va­né vám Anon nedá. Tuctový sci-fi thriller, kte­rý si o sobě mys­lím, že je důmy­sl­něj­ší a nápa­di­těj­ší, než ve sku­teč­nos­ti je. Především je ale ukáz­kou toho, že i kdy­si nápa­di­tí tvůr­ci mohou postu­pem času upad­nout do hlu­bin hod­ně pochyb­né­ho prů­mě­ru. Anon není vylo­že­ně špat­ný nebo nekou­ka­tel­ný film, jen je neza­jí­ma­vý, nuce­ný a důle­ži­tý až hrůza. Technologické hova­di­ny oko­lo sotva drží pohro­ma­dě a spous­ta věcí sotva dává smy­sl nad rámec tvr­ze­ní je to tak, pro­to­že to tak je (ať to dává smy­sl nebo ne). Pokud tohle zní jako něco, u čeho chce­te strá­vit večer, tak smě­le dál.       

Po všech ohle­dech prů­měr­né sci-fi, kte­ré si o sobě mys­lí více, než na co vlast­ně má. Trestuhodně oko­pí­ro­va­ná epi­zo­da Black Mirror v pod­stat­ně slab­ším, méně pro­myš­le­ném a hod­ně nuce­ném podá­ní. Podivná kame­ra a nepří­liš pře­svěd­či­vé zpra­co­vá­ní tomu roz­hod­ně pří­liš nepo­má­ha­jí.