Top 2014

Dnes nám dal­ší rok kon­čí a tak nastá­vá čas na kaž­do­roč­ní bilan­co­vá­ní toho, co bylo za uply­nu­lých dva­náct měsí­ců dob­ré­ho, co špat­né­ho a co zkrát­ka stá­lo za zmín­ku. Pokud si chce­te při­po­me­nout, jak to dopadlo loni, může­te tomu tak uči­nit zde. A tak, bez dal­ších zdr­žo­vá­ní, se pojď­me podí­vat, kte­ré sním­ky si vyslou­ži­ly oce­ně­ní ve vybra­ných kate­go­ri­ích.   

Letos se opět uro­di­lo hned něko­lik fil­mo­vých pře­kva­pe­ní. Své mís­to si zde zaslou­ží hned něko­lik sním­ků, z nichž drti­vá vět­ši­na je pře­kva­pi­vě akč­ní­ho rázu. Zatímco Doug Liman se svým sním­kem Na hra­ně zítř­ka zabo­do­val čis­tou pre­ciz­nos­tí ve všech ohle­dech (i když tedy ten konec pořád cel­kem těž­ce nesu), Equalizer doká­zal z původ­ní­ho seri­á­lu vymač­kat říz­nou kri­mi­nál­ku ze sta­ré ško­ly, s nesku­teč­nou atmo­sfé­rou a parád­ním finá­le. Místo dal­ší­ho zby­teč­né­ho recyklo­vá­ní se divá­kům dosta­la vyda­ře­ná aktu­a­li­za­ce mate­ri­á­lu, kte­rá roz­hod­ně vyční­vá nad kon­ku­ren­cí.  Ze sta­ré ško­ly si to nej­lep­ší vybral i John Wick, díky němuž srd­ce nejed­no­ho fanouš­ka akč­ních vypa­lo­va­ček zaple­sa­lo, před­ve­dl, že Keanu Reeves na to pořád má a kva­lit­ní akč­ní nářez si stá­le svo­je pub­li­kum najde což je jen a jen dob­ře. Z pře­hlí­že­né­ho béč­ka se stal jeden z nej­vý­raz­něj­ších fil­mů toho­to roku. Své o tom ví i Laim Neeson, kte­rý si zde vyslou­žil zářez se svo­jí letoš­ní pec­kou Non-Stop, kde mís­to lámá­ní desí­tek kon­če­tin a pro­lí­vá­ní hek­to­li­t­rů krve, budo­val mra­zi­vou atmo­sfé­ru s až klaus­tro­fo­bic­ký­mi pod­tó­ny. Takhle vyda­ře­nou žánrov­ku čekal málo­kdo.      

Chybět zde ovšem nemů­že ani rema­ke v režii Bena Stillera, Walter Mitty a jeho taj­ný život. Z neo­by­čej­né kome­die se v rukou herce/režiséra vyklu­bal jeden z nej­lep­ších feel-good fil­mů posled­ních let, kte­rý rezo­no­val v hla­vě ješ­tě něja­kou dobu od pro­jek­ce. Zmínit si zde ovšem zaslou­ží i 300: Vzestup říše. Proč? Jednoduše pro­to, že jsem tomu­to pro­jek­tu nevě­řil, při­šel mi zby­teč­ný, nicmé­ně nako­nec jsem odchá­zel spo­ko­je­něj­ší jak z jeho před­chůd­ce. No a zapo­me­nout bych neměl ani na 22 Jump Street, kde jsem měl pochy­by jak tvůr­ci navá­ží na pří­jem­ný prv­ní díl, kte­rý potě­šil nejen mě jako fanouš­ka původ­ní­ho seri­á­lu, ale také mě jako doce­la nároč­né­ho fanouš­ka kome­dií. No a dvoj­ka to vše beze­zbyt­ku pře­ko­na­la a naser­ví­ro­va­la nesku­teč­ný kome­di­ál­ně akč­ní nářez, kte­rý se bude pře­ko­ná­vat těž­ko. Ale nikdy neří­kej nikdy.