RECENZE: The Umbrella Academy

   I přes zjev­nou inspi­ra­ci v ostat­ních dílech se nám totiž před­sta­vu­je hod­ně dys­funkč­ní rodi­na, kde je kaž­dý z jejich čle­nů výji­meč­ný nejen svým nadá­ním, ale také svou emoč­ní nesta­bi­li­tou a neschop­nos­tí jak­ko­li fun­go­vat s ostat­ní­mi. Pokud by byla vyne­chá­na celá část ohled­ně kon­ce svě­ta, tak by i tak seri­ál doká­zal zaba­vit jen těmi­to posta­va­mi, kte­ré není těž­ké si i přes jejich vrto­chy do jed­né oblí­bit. Kromě sou­ro­zen­ců (super­sil­ný Luther je čís­lo Jedna, Diego, kte­rý ovlá­dá nože jako nikdo jiný, čís­lo Dvě, Allison, kte­rá doká­že pře­svěd­čit koho­ko­li, aby ji posle­chl, čís­lo Tři, Klaus, kte­rý doká­že komu­ni­ko­vat s mrt­vý­mi, čís­lo Čtyři, čís­lo Pět, kte­rý  ces­tu­je pro­sto­rem díky jakým­si por­tá­lům, Ben, kte­rý taky něco umí je čís­lo Šest a Vanya, kte­rá je tou jedi­nou oby­čej­nou v rodi­ně je čís­lo Sedm) tu jsou však ješ­tě dal­ší posta­vy, kte­ré sto­jí za zmín­ku - namát­kou vzpo­me­nu opi­čí­ho komor­ní­ka Poga, andro­i­dí „mat­ku“ sou­ro­zen­ců Grace nebo dvo­ji­ci zabi­já­ků Cha-Chu a Hazela.

   Myslím, že už jen z výčtu postav je cel­kem jas­né že Umbrella Academy je mix vše­ho mož­né­ho a ve výsled­ku fun­gu­je téměř bez­chyb­ně. Bizárek je to tak ako­rát, aby divá­ky, kte­ří na něj nejsou zvyklí úpl­ně neod­ra­dil a nao­pak ty, kte­ří ho vyhle­dá­va­jí doká­zal bavit. Celý seri­ál je protka­ný dost své­ráz­ným a suchým humo­rem, kte­rý mož­ná ne kaž­dé­mu sed­ne, ale u mě se do noty roz­hod­ně tre­fil a můžu říct, že zhru­ba tako­vé­to vyzně­ní jsem oče­ká­val tře­ba u seri­á­lo­vé­ho Preachera, jehož před­lo­hu mám oprav­du hod­ně rád. Jak už jsem psal, posta­vy si Vás doká­žou zís­kat a díky tomu a jejich uvě­ři­tel­né­mu vývo­ji pak v dru­hé polo­vi­ně řady doká­ží hod­ně zafun­go­vat i váž­něj­ší momen­ty a zejmé­na u posta­vy Klause (výbor­ný Robert Sheehan) je to více než pře­kva­pu­jí­cí.