RECENZE – Útočiště

251281 350 0 fit

Autor: Jerome Loubry

Překlad: Tomáš Havel

Nakladatelství: Metafora

Počet stran: 344

Rok vydá­ní v ČR: 2020

ISBN: 978-80-7625-128-1

Sandrine žije v Normandii a pra­cu­je jako novi­nář­ka. Po návštěvě stat­ku, kde byla vyzpo­ví­dat muže po tom, co mu byl doby­tek postří­kán nacis­tic­ký­mi sym­bo­ly, navště­vu­je notá­ře, kde se dozví­dá o smr­ti babič­ky Suzanne, kte­rou nikdy nepo­zna­la. Od mat­ky pou­ze vědě­la, že byla snad bláz­ni­vá a dala před­nost živo­tu na podiv­ném ost­ro­vě než své vnuč­ce. A na ten ost­rov se prá­vě Sandrine vydá­vá, aby si pře­vza­la babič­či­ny věci.

Ostrov je ponu­rý, žije tam pou­ze pár oby­va­tel. Nikdo však babič­ku nepo­pi­su­je jako šíle­nou ženu, nao­pak. Byla to pro ně milá žena s las­ka­vým srd­cem. Sandrine má z ost­ro­va špat­né poci­ty a chce se co nejdřív vrá­tit zpět na pev­ni­nu do civi­li­za­ce. Nechápe, proč se těch pár oby­va­tel na ost­ro­vě zdr­žu­je, proč se nepře­stě­hu­jí na pev­ni­nu. Vychází naje­vo, že jsou svá­zá­ni něja­kým nepo­cho­pi­tel­ným stra­chem. Stejně jako po celý život její babič­ka.

Na ost­ro­vě je z býva­lé­ho němec­ké­ho bun­k­ru v roce 1949 vybu­do­ván tábor pro děti. Pro děti, kte­ré pře­ži­ly vál­ku a potře­bu­jí se zota­vit, načer­pat síly. Jejich rodi­če během jejich nepří­tom­nos­ti mohou vylep­šo­vat domo­vy, kte­ré váleč­ný­mi lety utr­pě­ly. Do toho­to tábo­ra nastou­pi­la jako vycho­va­tel­ka Suzanne. Bunkr je uvnitř pře­dě­lán na pře­krás­né poko­je a prv­ních deset dětí si pochut­ná­vá na hor­ké, slad­ké čoko­lá­dě. Brzy se však začnou dít div­né věci. Děti trpí nevy­svět­li­tel­nou úna­vou, cho­va­jí se podiv­ně, v poko­jích se obje­vu­jí zvlášt­ní kres­by a kdo je to vůbec ten zmi­ňo­va­ný Král duchů?

Dále vystu­pu­je v čás­ti kni­hy inspek­tor Damien, jehož malá dcer­ka je již tři roky nezvěst­ná. Nenašlo se tělo a Damien stá­le věří v její návrat. Jednoho dne se dosta­ne ke zvlášt­ní­mu pří­pa­du. Na plá­ži je nale­ze­na mla­dá žena celá od krve, kte­rá tvr­dí, že se jme­nu­je Sandrine, byla na ost­ro­vě, kde v minu­los­ti pečo­va­li o děti v jakém­si tábo­ře, a všech­ny děti byly zavraž­dě­ny, a moře je mělo vypla­vit mrt­vé na pláž. Snůška zma­te­ných infor­ma­cí, kte­ré se však poslé­ze nepo­tvr­zu­jí. Krev, kte­rou má Sandrine na sobě, není její. O čem to vypo­ví­dá?

Můj popis může znít zma­te­ně, avšak i kni­ha je napros­to neob­vyk­lá, zma­te­ná, plná šoku­jí­cích zvra­tů. Více vám radě­ji nepro­zra­dím, abych nechtíc nena­psa­la spo­i­ler.

Kniha je roz­dě­le­na na něko­lik čás­tí a ty na jed­not­li­vé kapi­to­ly. Autor napsal výbor­ný psy­cho­lo­gic­ký román s prv­ky thrille­ru, někdy si může­te při­pa­dat i malin­ko mimo sku­teč­nou rea­li­tu. 

Příběh je napí­na­vý od začát­ku do kon­ce. Autor si vás vodí jako lout­kář své lout­ky, kam se mu zachce. A vy nesta­čí­te chá­pat. Šokují vás nesku­teč­né zvra­ty, děj se doká­že pře­vrá­tit o 180 stup­ňů a vy zase neví­te nic a jen zírá­te s ote­vře­nou pusou. 

Ano, dost se mi to líbi­lo, jen samot­ný konec jsem čeka­la jiný a ten, kte­rý mi autor před­lo­žil, mi úpl­ně nese­dl. Objektivně však říkám, proč ne. Subjektivně mám poci­ty roz­po­ru­pl­né. Přemýšlím, zda jsem vše pocho­pi­la do detai­lu tak, jak jsem měla, ale mys­lím, že ano. Příběh je mís­ty hod­ně drs­ný, až je vám z něj úzko.

Jerome Loubry se naro­dil v roce 1976 v Saint-Amand-Montrondu. Psát romá­ny chtěl už jako deví­ti­le­tý. Dlouhou dobu psal však pou­ze do šuplí­ku. Na střed­ní ško­le stu­do­val hote­li­ér­ství a gastro­no­mii a poslé­ze na uni­ver­zi­tě v Tours apli­ko­va­nou lin­gvis­ti­ku. Bezmála 20 let pra­co­val v pohos­tin­ství – až dokud v něm nedo­zrál nápad na prv­ní „oprav­do­vou“ kni­hu.

Jako prv­ní vyšel horo­ro­vý pří­běh Detroitští psi v roce 2017 a stal se best­selle­rem, poté v násle­du­jí­cích letech Dvanáctá kapi­to­la a Útočiště. Díky tomu se mohl začít věno­vat psa­ní na plný úva­zek a v sou­čas­nos­ti je pova­žo­ván za vychá­ze­jí­cí hvězdu fran­couz­ské­ho thrille­ru.

„Jerome Loubry ovlá­dá umě­ní pod­str­ko­vat vám faleš­né sto­py a zno­vu vás vta­ho­vat do děje. A vy se toho nemů­že­te naba­žit.“

(Sabrina Leloutreová, knih­ku­pec­tví Lavigne)

Za poskyt­nu­tí recenz­ní­ho výtis­ku děku­ji nakla­da­tel­ství Metafora. Knihu zakou­pí­te zde.