Festivalové snímky evropských režisérů často vypráví příběhy lidských osudů. A Služebníci nejsou výjimkou. Tento film vypráví příběh dvou kamarádů, kteří nastoupí do kněžského semináře v roce 1980 v Československu (konkrétně v Bratislavě), tedy v době totality. Už samotný fakt, že takové druhy škol existují jsou pro komunistický režim trnem v oku a svým vlivem se snaží ovlivnit i chod těchto institucí. Přátelé Michal (Samuel Polakovič), Juraj (Samuel Skyva) a jejich noví spolužáci tak před sebou mají nelehký úkol. Podřídit se režimu a spolupracovat, nebo pevně držet svůj náboženský postoj i navzdory výhružkám a falešným pokušením ze strany režimu.
Snímek byl uveden na loňském filmovém festivalu v Berlíně a kvůli potížím s pandemií se řádně do kin dostává jako vítěz Febiofestu až letos. Do té doby lze shlédnout online, od příštího týdne konečně v našich kinech!
Film Služebníci je vlastně takovým klasickým zástupcem festivalových snímků. Má poměrně přívětivou stopáž kolem hodiny a půl, vypráví silný příběh, je komornější než „velké plátno“ a je výsledkem koprodukce několika zemí. V rámci této koprodukce (Slovensko, Česko, Rumunsko, Irsko) se na tvorbě snímku podílelo i pár známějších jmen z branže jako například slovenský režisér Vladimír Strnisko, scénáristka Rebecca Lenkiewick a za Českou produkci Pavel Strnad.
Jak jsem zmínil, Služebníci jsou spíš komorní záležitostí, chvílemi drama a někdy trochu i horor. Už jen vizuální volby dělají ze snímku zajímavý počin. Za zmínku stojí především dvě věci. Užší formát než je ten klasický širokoúhlý, takže stejně jako například Zack Snyder se svojí Ligou Spravedlnosti, režisér Ivan Ostrochovský sází víc na vertikální rovinu a snaží se vykreslit jednotlivé postavy v celé své výšce. Díky tomu má divák možnost víc vnímat celý postoj herce, protože jeho zasazení do scény je poměrně jasné a daná kulisa beztak nenabízí nic zajímavého k vidění. Zasazení do poměrně strohého kláštera pak přispívá hutnější atmosféře. Tu dokresluje druhá vizuální volba, a tou je barva. Lépe tedy řečeno její absence, protože snímek je černobílý. Atmosféra je díky tomu ještě hutnější a děsivější.
Celé to podtrhuje práce se statickou kamerou a několika velmi zajímavými záběry. Určitě bych zde zmínil pohled z ptačí perspektivy na dvůr klášterní školy, kde se odehrává spousta všedních scén, ale i chvíle rozhodující o životě a smrti lidí. Druhou scénou, které mě po stránce prací se scénou zaujala byl záběr na jedoucí auto tehdejší státní bezpečnosti, který je velmi vypovídající o celkové atmosféře filmu.
Další věcí, kterou je na místě zmínit jsou herecké výkony. Tady je největší prostor samozřejmě věnován oběma hlavním představitelům. A klobouk dolu. Oba mladíci prokázali svůj herecký talent i přes to, že o samotném tématu do doby natáčení asi příliš nevěděli. V první třetině snímku možná působili trochu křečovitě, asi z důvodu přílišného respektu k režisérovi (a obecně počtu lidí kolem nich) a možná i k samotnému tématu filmu. Pak se ale takzvaně rozjeli a pak zahráli solidní part. I ostatní herci zahráli své role výtečně. Především pak Vlad Ivanov hrající „estébáka“ byl jak všedně vypadající muž, tak zároveň slizký a krutý představitel režimu, kterému není radno odporovat.
Další součást úspěchu je hudba. Jednak tedy zvláštní volba někdy až nepříjemných zvuků a vokálů, ale leckdy taktéž úplná absence hudby a zvuků. Jak je řečeno v jedné scéně ticho je přítelem Božím. Tak i tady je ticho velkou pomocí, protože dokresluje stres a hrůzu v myšlenkách chlapců, kteří jsou na hraně pokušení jít snazší cestou poslušnosti a oddanosti Bohu. Velmi kvituji, že je zde samotná náboženská tématika velmi upozaděná a hlavním tématem tak zůstává boj proti režimu. Snímek poměrně věrně zachycuje tehdejší dobu plnou represí a nátlaku ze strany komunistického režimu. V mnohém tímto pak připomíná studentský boj za vzdělání po uzavření vysokých škol v roce 1939.
Film nicméně není dokonalý. Některé scény jsou hodně vytržené z kontextu a divák nemusí úplně vědět co se děje. Nepřidá tomu fakt, že film neobsahuje příliš dialogů, které by tento chybějící kontext doplnil. Chybí také širší zasazení, takže spousta zahraničních diváků nedocení hloubku tématu. České titulky beru už jen jako zbytečnost navíc, ale chápu smysl pro úplnost. Závěr filmu je navíc takový prázdný, takže jako celek působí jen jako pokus o ohromení. Má být zřejmě takovým mementem, jak krutě a hrůzostrašně mohla tehdejší doba vypadat i v místech, kde by to lidé netušili, a krutost lidí, kteří tak na první pohled nevypadají. Nenese žádný další odkaz, takže zdejší divák jistě ocení, ale názorově i kulturně vzdálenější publikum tolik nedocení.
Celkově je ale snímek Služebníci skvělým počinem, který si zaslouží své místo na výslunní. Je to v podstatě taková černobílá dobrá československá stará škola na steroidech díky moderním technologiím a práci se zvukem. A ač se to nezdá, tak drží po celou dobu stálé tempo a a ona hodina a půl je plně dostačující. Hodnotím 75%.
Photo © Filmtopia
Nejnovější komentáře