Služebníci - Recenze - 75%

Sluzeb

Festivalové sním­ky evrop­ských reži­sé­rů čas­to vyprá­ví pří­běhy lid­ských osu­dů. A Služebníci nejsou výjim­kou. Tento film vyprá­ví pří­běh dvou kama­rá­dů, kte­ří nastou­pí do kněž­ské­ho semi­ná­ře v roce 1980 v Československu (kon­krét­ně v Bratislavě), tedy v době tota­li­ty. Už samot­ný fakt, že tako­vé dru­hy škol exis­tu­jí jsou pro komu­nis­tic­ký režim trnem v oku a svým vli­vem se sna­ží ovliv­nit i chod těch­to insti­tu­cí. Přátelé Michal (Samuel Polakovič), Juraj (Samuel Skyva) a jejich noví spo­lu­žá­ci tak před sebou mají neleh­ký úkol. Podřídit se reži­mu a spo­lu­pra­co­vat, nebo pev­ně držet svůj nábo­žen­ský postoj i navzdo­ry výhruž­kám a faleš­ným poku­še­ním ze stra­ny reži­mu.
Snímek byl uve­den na loň­ském fil­mo­vém fes­ti­va­lu v Berlíně a kvů­li potí­žím s pan­de­mií se řád­ně do kin dostá­vá jako vítěz Febiofestu až letos. Do té doby lze shléd­nout onli­ne, od příští­ho týd­ne koneč­ně v našich kinech!

Film Služebníci je vlast­ně tako­vým kla­sic­kým zástup­cem fes­ti­va­lo­vých sním­ků. Má poměr­ně pří­vě­ti­vou sto­páž kolem hodi­ny a půl, vyprá­ví sil­ný pří­běh, je komor­něj­ší než „vel­ké plát­no“ a je výsled­kem kopro­duk­ce něko­li­ka zemí. V rám­ci této kopro­duk­ce (Slovensko, Česko, Rumunsko, Irsko) se na tvor­bě sním­ku podí­le­lo i pár zná­měj­ších jmen z bran­že jako napří­klad slo­ven­ský reži­sér Vladimír Strnisko, scé­nárist­ka Rebecca Lenkiewick a za Českou pro­duk­ci Pavel Strnad.
Jak jsem zmí­nil, Služebníci jsou spíš komor­ní zále­ži­tos­tí, chví­le­mi dra­ma a někdy tro­chu i horor. Už jen vizu­ál­ní vol­by děla­jí ze sním­ku zají­ma­vý počin. Za zmín­ku sto­jí pře­de­vším dvě věci. Užší for­mát než je ten kla­sic­ký širo­ko­úh­lý, tak­že stej­ně jako napří­klad Zack Snyder se svo­jí Ligou Spravedlnosti, reži­sér Ivan Ostrochovský sází víc na ver­ti­kál­ní rovi­nu a sna­ží se vykres­lit jed­not­li­vé posta­vy v celé své výš­ce. Díky tomu má divák mož­nost víc vní­mat celý postoj her­ce, pro­to­že jeho zasa­ze­ní do scé­ny je poměr­ně jas­né a daná kuli­sa bez­tak nena­bí­zí nic zají­ma­vé­ho k vidě­ní. Zasazení do poměr­ně stro­hé­ho kláš­te­ra pak při­spí­vá hut­něj­ší atmo­sfé­ře. Tu dokres­lu­je dru­há vizu­ál­ní vol­ba, a tou je barva. Lépe tedy řeče­no její absen­ce, pro­to­že sní­mek je čer­no­bí­lý. Atmosféra je díky tomu ješ­tě hut­něj­ší a děsi­věj­ší.
Celé to pod­tr­hu­je prá­ce se sta­tic­kou kame­rou a něko­li­ka vel­mi zají­ma­vý­mi zábě­ry. Určitě bych zde zmí­nil pohled z pta­čí per­spek­ti­vy na dvůr kláš­ter­ní ško­ly, kde se ode­hrá­vá spous­ta všed­ních scén, ale i chví­le roz­ho­du­jí­cí o živo­tě a smr­ti lidí. Druhou scé­nou, kte­ré mě po strán­ce pra­cí se scé­nou zau­ja­la byl záběr na jedou­cí auto teh­dej­ší stát­ní bez­peč­nos­ti, kte­rý je vel­mi vypo­ví­da­jí­cí o cel­ko­vé atmo­sfé­ře fil­mu.

Další věcí, kte­rou je na mís­tě zmí­nit jsou herec­ké výko­ny. Tady je nej­vět­ší pro­stor samo­zřej­mě věno­ván obě­ma hlav­ním před­sta­vi­te­lům. A klo­bouk dolu. Oba mla­dí­ci pro­ká­za­li svůj herec­ký talent i přes to, že o samot­ném téma­tu do doby natá­če­ní asi pří­liš nevě­dě­li. V prv­ní tře­ti­ně sním­ku mož­ná půso­bi­li tro­chu kře­čo­vi­tě, asi z důvo­du pří­liš­né­ho respek­tu k reži­sé­ro­vi (a obec­ně počtu lidí kolem nich) a mož­ná i k samot­né­mu téma­tu fil­mu. Pak se ale tak­zva­ně roz­je­li a pak zahrá­li solid­ní part. I ostat­ní her­ci zahrá­li své role výteč­ně. Především pak Vlad Ivanov hra­jí­cí „esté­bá­ka“ byl jak všed­ně vypa­da­jí­cí muž, tak záro­veň sliz­ký a kru­tý před­sta­vi­tel reži­mu, kte­ré­mu není rad­no odpo­ro­vat.
Další sou­část úspě­chu je hud­ba. Jednak tedy zvlášt­ní vol­ba někdy až nepří­jem­ných zvu­ků a voká­lů, ale lec­kdy tak­též úpl­ná absen­ce hud­by a zvu­ků. Jak je řeče­no v jed­né scé­ně ticho je pří­te­lem Božím. Tak i tady je ticho vel­kou pomo­cí, pro­to­že dokres­lu­je stres a hrů­zu v myš­len­kách chlap­ců, kte­ří jsou na hra­ně poku­še­ní jít snaz­ší ces­tou posluš­nos­ti a odda­nos­ti Bohu. Velmi kvi­tu­ji, že je zde samot­ná nábo­žen­ská téma­ti­ka vel­mi upo­za­dě­ná a hlav­ním téma­tem tak zůstá­vá boj pro­ti reži­mu. Snímek poměr­ně věr­ně zachy­cu­je teh­dej­ší dobu plnou repre­sí a nátla­ku ze stra­ny komu­nis­tic­ké­ho reži­mu. V mno­hém tím­to pak při­po­mí­ná stu­dent­ský boj za vzdě­lá­ní po uza­vře­ní vyso­kých škol v roce 1939.

Film nicmé­ně není doko­na­lý. Některé scé­ny jsou hod­ně vytr­že­né z kon­tex­tu a divák nemu­sí úpl­ně vědět co se děje. Nepřidá tomu fakt, že film neob­sa­hu­je pří­liš dia­lo­gů, kte­ré by ten­to chy­bě­jí­cí kon­text dopl­nil. Chybí také šir­ší zasa­ze­ní, tak­že spous­ta zahra­nič­ních divá­ků nedo­ce­ní hloub­ku téma­tu. České titul­ky beru už jen jako zby­teč­nost navíc, ale chá­pu smy­sl pro úpl­nost. Závěr fil­mu je navíc tako­vý prázd­ný, tak­že jako celek půso­bí jen jako pokus o ohro­me­ní. Má být zřej­mě tako­vým memen­tem, jak kru­tě a hrů­zostraš­ně moh­la teh­dej­ší doba vypa­dat i v mís­tech, kde by to lidé netu­ši­li, a kru­tost lidí, kte­ří tak na prv­ní pohled nevy­pa­da­jí. Nenese žád­ný dal­ší odkaz, tak­že zdej­ší divák jis­tě oce­ní, ale názo­ro­vě i kul­tur­ně vzdá­le­něj­ší pub­li­kum tolik nedo­ce­ní.
Celkově je ale sní­mek Služebníci skvě­lým poči­nem, kte­rý si zaslou­ží své mís­to na výslun­ní. Je to v pod­sta­tě tako­vá čer­no­bí­lá dob­rá čes­ko­slo­ven­ská sta­rá ško­la na ste­ro­i­dech díky moder­ním tech­no­lo­giím a prá­ci se zvu­kem. A ač se to nezdá, tak drží po celou dobu stá­lé tem­po a a ona hodi­na a půl je plně dosta­ču­jí­cí. Hodnotím 75%.

Photo © Filmtopia