Velká voda

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Každý z nás se urči­tě v živo­tě oci­tl v novém, nezná­mém a někdy nepřá­tel­ském pro­stře­dí. Zároveň zažil tou­hu po tom pat­řit někam, iden­ti­fi­ko­vat se s někým. Někdy bylo tak těž­ké si vybrat mezi poho­dl­nou, rela­tiv­ně bez­peč­nou vět­ši­nou nebo mezi výji­meč­ným, poten­ci­ál­ně nebez­peč­ným a nároč­ným indi­vi­du­ál­nem. A byli jsme vždy schop­ni dostát poža­dav­kům na nás kla­de­ných v rám­ci této vybra­né pří­sluš­nos­ti? Často poža­dav­kům a náro­kům, o kte­rých jsme ani netu­ši­li a kte­ré jsme ani plně nechá­pa­li?

Přesně v tako­vé situ­a­ci se oci­tl malý Lem Nikodinovski, (po)válečný siro­tek po rodi­čích – nepřá­te­lích lidu, uvěz­ně­ný v pře­vý­chov­ném tábo­ře. Panují zde nejen nedět­ské, ale čas­to i nelid­ské pod­mín­ky, děti jsou bity, trá­pe­ny hla­dem, poni­žo­vá­ny. Nikdo se s nikým nemaz­lí, kru­tos­ti se člo­vě­ku dosta­ne nejen od dozor­ců, ale i od spo­luvěz­ňů. Probíhá vymý­vá­ní moz­ků komu­nis­tic­ký­mi hes­ly a pouč­ka­mi. Jednoho dne se ovšem do tábo­ra dosta­ne i tajem­ný Isak Kejten. Starší než Lem, doká­že Isak silou své osob­nos­ti odvrá­tit od sebe vět­ši­nu poní­že­ní a v Lemových očích ční nad vše­mi. Touží se dostat do jeho blíz­kos­ti, stát se jeho pří­te­lem.

Po mno­ha odmít­nu­tích podro­bí Isak Lema zkouš­kou a nako­nec se z nich oprav­du stá­va­jí přá­te­lé. Jsou ovšem spo­je­ni těž­kou pří­sa­hou, jejíž dosah snad mla­dič­ký Lem ani není scho­pen dohléd­nout. Na jed­nu stra­nu je šťast­ný ze své­ho těž­ce nabi­té­ho přá­tel­ství, to mu ovšem záro­veň sta­ví do ces­ty závaž­ná a těž­ce řeši­tel­ná dile­ma­ta. Dokáže se vždy držet pří­sa­hy a bojo­vat za prav­du?

Film make­don­ské­ho reži­sé­ra Trajkova nabí­zí mno­ho otá­zek pro kaž­dé­ho z nás. Jak bychom se asi zacho­va­li my, byli bychom schop­ni vydr­žet tlak vět­ši­ny, vydr­žet láka­vé nabíd­ky pro spo­lu­prá­ci? Je pří­pust­né bojo­vat za svou prav­du téměř jaký­mi­ko­liv pro­střed­ky a jsme schop­ni vždy domys­let důsled­ky svých činů? Věřím, že hlav­ně divá­ky z východ­ní Evropy musí ten­to film zasáh­nout na cit­li­vém mís­tě prá­vě pro­stře­dím rané komu­nis­tic­ké Jugoslávie. Ale záro­veň je tak mis­trov­sky zpra­co­ván, že jej lze apli­ko­vat na jaké­ko­liv pro­stře­dí (škol­ní tří­dy, pra­cov­ní­ho kolek­ti­vu, atd.)

Dosti nároč­ný obsah sním­ku je čas od času osvo­bo­zo­ván od své tíže výbor­nou kame­rou, kte­rá pro­klá­dá děj téměř mystic­ký­mi obra­zy. Rovněž tak hud­ba napros­to doko­na­le pod­bar­vu­je nála­du, ale i bal­kán­ské pro­stře­dí fil­mu. Možná tro­chu zby­teč­ně půso­bí ješ­tě dal­ší úro­veň fil­mu – pří­běh je totiž vyprá­věn sta­rým (a nej­spíš úspěš­ným) poli­ti­kem dneš­ní Makedonie jako vzpo­mín­ka na dět­ství, kte­ré pro­běh­lo před mno­ha desít­ka­mi let.

Divák se může jen domýš­let, že prá­vě tyto zážit­ky moti­vo­va­ly hlav­ní­ho hrdi­nu k poz­děj­ší­mu veřej­né­mu živo­tu, ale jeli­kož nezná­me jeho kon­krét­ní poli­tic­ké činy, těž­ko se může­me dobrat k něja­ké­mu uspo­ko­ji­vé­mu závě­ru ve vzta­hu k minu­los­ti.

O filmu:

Golemata voda
Scénář: Vladimir Blazevsky, Ivo Trajkov
Režie: Ivo Trajkov
V hlav­ních rolích: Saso Kekenovski, Maja Stankovska, Mitko Apostolovski, Branko Beninov, Risto Gogovski, Meto Jovanovski, Nikolina Kujaca, Verica Nedeska
Česko, Makedonie, Slovensko 2005, 90 minut